ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2762.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2762/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Z. S. , proti žalovanému L. V. , zastoupenému JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kratochvílova 142/15, o zaplacení částky 218.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 229/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2009, č. j. 51 Co 530/2009-101, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem I. písm. a) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2009, č. j. 51 Co 530/2009-101, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu 20. listopadu 2007 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 218.600,- Kč s úrokem z prodlení s tvrzením, že účastníci uzavřeli 26. dubna 2000 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), v níž se žalovaný zavázal poskytnout žalobci do šedesáti dnů od podpisu smlouvy úvěr ve výši 2,000.000,- Kč. Žalobce téhož dne uhradil žalovanému v souladu s čl. VII. smlouvy zálohu na první splátku jistiny a úroku ve výši 218.600,- Kč, žalovaný však úvěr nikdy neposkytl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. března 2009, č. j. 15 C 229/2008-76, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku
218.600,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 30. července 2008 do zaplacení [výrok I. písm. a)], co do 2% úroku z prodlení z částky 218.600,- Kč za dobu od 1. prosince 2003 do 29. července 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I. písm. b)], změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).
Odvolací soud po částečném doplnění dokazování vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, podle kterých účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), žalobce zaplatil zálohu na první splátku úvěru, žalovaný úvěr neposkytl a zálohu na první splátku žalobci nevrátil, považuje je za správné, vyjma závěru, že smluvní vztah mezi účastníky dosud trvá, neboť žalobce neprokázal odstoupení od smlouvy, byť se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že řádné doručení odstoupení od smlouvy žalovanému žalobce neprokázal. Zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že na základě trestního oznámení žalobce bylo vedeno proti žalovanému u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci trestní řízení pod sp. zn. 28 T 2/2003, v němž žalovaného obhajovala JUDr. Irena Tšponová, jež je zástupkyní žalovaného i v tomto řízení. Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 28 T 2/2003-12514 (ze dne 22. června 2006), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 14/2007-12851 (ze dne 5. června 2007) a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1280/2007 (ze dne 19. prosince 2007), z nichž zjistil, že 5. června 2007 nabyl právní moci ve výroku o vině, trestu a náhradě škody rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl žalovaný mimo jiné i v souvislosti se smlouvou o úvěru uzavřenou se žalobcem uznán vinným, že jako podnikatel provozující na základě živnostenského oprávnění podnikání v oblasti poskytování úvěrů sliboval poskytnutí úvěrů na základě uzavření smlouvy o úvěru, budoucí dlužníci nejpozději v den podpisu smlouvy zaplatili tzv. první splátku ve výši 10% dohodnuté výše úvěru a úroků, přestože neměl dostatek finančních prostředků v hotovosti ani jiné zdroje příjmů, aby mohl splnit své závazky vůči poškozeným, které uvedl v omyl v úmyslu vylákat od nich finanční prostředky a sebe tak obohatit. Celkově způsobil škodu ve výši 34,125.756,- Kč a spáchal trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Vedle trestu odnětí svobody v trvání 8 let byl žalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu podnikání v oblasti poskytování úvěrů a půjček, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci ve shodném předmětu podnikání v trvání 7 let. V adhezním řízení žalovanému povinnost k náhradě škody vůči žalobci uložena nebyla.
Z výpisu z živnostenského rejstříku odvolací soud zjistil, že živnostenské oprávnění žalovaného k poskytování úvěrů a půjček zaniklo k 30. červnu 2008. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavřel, že žalovaný nemůže svému závazku poskytnout úvěr žalobci dostát, a závazek ze smlouvy tak zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění podle ustanovení §575 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Přitom nelze uvažovat o tom, že by žalovaný mohl splnit svůj závazek pomocí jiné osoby (§352 odst. 1 obch. zák.), nebo bez ohledu na ztížené podmínky s většími náklady nebo po sjednaném čase, neboť by tak došlo k obcházení uloženého trestu zákazu činnosti. Tato okolnost byla žalovanému známa v průběhu celého řízení, a proto právní závěr o zániku závazku ze smlouvy o úvěru pro nemožnost plnění nemůže být pro žalovaného závěrem překvapivým. Důsledkem zániku závazku pro následnou nemožnost plnění je povinnost účastníků vrátit si vše, co podle něj dostali (§354 a 351 odst. 2 obch. zák.).
Vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že výkon práva žalovaného nadále držet žalovanou částku složenou jako první splátku jistiny neposkytnutého úvěru by byl též v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §265 obch. zák.
Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí 2% úroku z prodlení za dobu od 1. prosince 2003 do 29. července 2008 odvolací soud odůvodnil závěrem, že žalobce neprokázal doručení dopisu z 20. listopadu 2003 do sféry dispozice žalovaného, za výzvu k vrácení žalované částky tak lze považovat teprve doručení žaloby v této věci dne 28. července 2008. Následujícího dne mohl žalovaný plnit dobrovolně a od 30. července 2008 je s plněním v prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti všem výrokům - podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkou překážky věci rozhodnuté, neboť o totožném nároku rozhodl již Okresní soud v Přerově rozsudkem „č. j. 8 C 198/2001“, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě „č. j. 51 Co 373/2002“, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. V projednávané věci jde o totožný předmět řízení, který je dán shodnými skutkovými okolnostmi a tvrzeními a týmiž účastníky řízení. Proto je dána překážka rei iudicatae, která jako „negativní a neodstranitelná podmínka řízení“ brání meritornímu projednání věci a řízení mělo být zastaveno.
Dovolatel uvádí, že ačkoli v rámci své procesní obrany namítal, že žalobce přihlásil svou pohledávku do konkursu prohlášeného na majetek společnosti FLOREN, s. r. o. a pohledávka byla v žalované výši 218.600,- Kč zjištěna a „má tak účinky pravomocného rozsudku“, odvolací soud se touto jeho námitkou nezabýval. Žalobce tak jednu a tutéž pohledávku požaduje po dvou rozdílných subjektech. Stejně tak se nezabýval tvrzením „žalobce“, že proti žalované částce jednostranně započetl částku 44.929,- Kč, která představuje náklady řízení, jež měl zaplatit žalobce žalovanému ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 198/2001, když tento zápočet žalobce „uplatnil“ u Okresního soudu v Karviné v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 128 Nc 1530/2007, tento spis byl připojen, odvolací soud však přiznal žalobci celou žalovanou částku.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v aplikaci ustanovení §575 odst. 1 obč. zák. na danou věc. Vyjadřuje přesvědčení, že namístě bylo použití ustanovení §356 obch. zák., neboť nejde o trvalou nemožnost plnit, ale pouze dočasnou. Tím, že dovolatel není schopen úvěr poskytnout, došlo ke zmaření účelu smlouvy, neboť toto plnění bylo znemožněno jednáním „povinného“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o zaplacení soudního poplatku, není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
K podání dovolání proti výroku pod bodem I. písm. b), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé co do 2% úroku z prodlení z částky 218.600,- Kč od 1. prosince 2003 do 29. července 2008, není žalovaný subjektivně oprávněn, neboť jím nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li dovolatel dovoláním i tuto část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Dovolání proti výroku ve věci samé pod bodem I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Zásadní námitka dovolatele spočívá v tvrzení, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2003, č. j. 51 Co 373/2002-71, kterým byl změněn vyhovující rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 10. dubna 2002, č. j. 8 C 198/2001-36, tak, že žaloba byla zamítnuta pro předčasnost.
Podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky. Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, musí zastavit řízení, které u něho bylo zahájeno podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Podle ustálené judikatury jde o stejnou věc ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 84/2007“).
I když bylo rozhodnuto o téže věci nebo o stejném nároku (stavu) týkajícím se téhož předmětu řízení, u kterého materiální účinky právní moci působí vůči každému nebo osobám, na něž - ačkoliv nebyly účastníky řízení - byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena, není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté mimo jiné tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení "pro tentokrát" zamítnuta (srov. již zmíněné R 84/2007).
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v návaznosti na obsah spisu, jde v této věci právě o uvedenou situaci, když žalobcův návrh byl v předchozím řízení zamítnut pro předčasnost s odůvodněním, že smluvní vztah mezi účastníky nezanikl odstoupením a dosud trvá. Názor dovolatele, že v projednávané věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, založený na tvrzení, že jde o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, jako v předchozím řízení, je proto nesprávný.
Další výhradou dovolatele je, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou započtení vznesenou žalovaným. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný při jednání před soudem prvního stupně 5. ledna 2009 při dokazování doručení odstoupení od smlouvy žalobcem žalovanému uvedl, že „dopis z roku 2005 měl obsahovat zápočet a že mezi účastníky probíhá spor vedený pod sp. zn. 128 Nc 1530/2007 u Okresního soudu v Karviné, kde je mimo jiné řešena i otázka zápočtu … žalovaný tento zápočet zpochybňuje a v této exekuční věci zatím rozhodnuto nebylo“ (srov. č. l. 52 spisu).
Soud prvního stupně žalovaného nevyzval, aby doplnil tvrzení k zániku části pohledávky žalobce zápočtem, přestože žalovaný, nikoliv žalobce, jak uvádí dovolatel v dovolání, tvrdil, že žalobce učinil úkon k započtení co do výše 44.929,- Kč. Žalovanému se poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedostalo proto, že soud prvního stupně zaujal pro žalovaného sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný názor o tom, že smluvní vztah mezi účastníky trvá a žalobce tak nemá právo na vrácení poskytnutého plnění.
Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu, což znamená, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení nebo měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle §118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu §212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle §118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov. např. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 49).
V projednávané věci však nejde o situaci, v níž by se odvolací soud dopustil pochybení ve své poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť v tomto ustanovení je upravena jen poučovací povinnost soudu při jednání. To znamená, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle §118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle §118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 831-832 s.).
Z obsahu spisu vyplývá, že zástupkyně žalovaného byla k jednání před odvolacím soudem konanému 16. prosince 2009 řádně předvolána, k jednání se nedostavila, svou neúčast i neúčast žalovaného omluvila podáním ze 14. prosince 2009 s tím, že nechce svou přítomností zatěžovat spor dalšími náklady. Současně navrhla, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. Odvolací soud projednal odvolání na tomto jediném jednání bez účasti žalovaného i jeho zástupkyně. Nedostavila-li se zástupkyně žalovaného k jednání odvolacího soudu, vzdala se i možnosti, aby jí při jednání bylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. Rozhodl-li odvolací soud po doplnění dokazování měnícím rozsudkem, když neměl možnost zástupkyni žalovaného při jednání poučit podle ustanovení §118a o. s. ř. i o tom, že dosud neuvedla všechny rozhodné skutečnosti k tvrzenému zápočtu pohledávky žalobce proti pohledávce žalovaného, žádného pochybení se nedopustil. Nelze proto dospět k závěru, že by odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nedůvodná je též výhrada dovolatele, že odvolací soud se nezabýval námitkou vznesenou před soudem prvního stupně, že žalobce se domáhá téhož nároku v konkursním řízení prohlášeném na majetek společnosti FLOREN, s. r. o., v níž měl žalovaný postavení statutárního orgánu. Odvolací soud (i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným a podle této smlouvy žalobce zaplatil žalovanému částku 218.600,- Kč. Nebyl-li tento závěr soudů obou stupňů dovolatelem zpochybněn, je pro posouzení, zda žalovaný je osobou, která má povinnost žalovanou částku uhradit, nevýznamné, zda a z jakého důvodu žalobce přihlásil pohledávku ve stejné výši do konkursu prohlášeného na majetek jiného subjektu a zda byla tato pohledávka správcem konkursní podstaty uznána.
Námitka, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §575 odst. 1 obč. zák. o dodatečné nemožnosti plnění, ač měl dle přesvědčení dovolatele aplikovat ustanovení §356 obch. zák. o zmaření účelu smlouvy, není přiléhavá, neboť ustanovení §356 odst. 1 obch. zák. upravuje pouze možnost odstoupení dotčené strany od smlouvy, jejíž základní účel byl zmařen, a nedopadá na případy, kdy k odstoupení od smlouvy nedošlo jako tomu bylo v dané věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje odvolací soud za správné, v souladu s judikaturou (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 3, ročník 2000 a rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Nadto odvolací soud založil právní posouzení věci též na závěru, že výkon práva žalovaného nadále držet částku 218.600,- Kč by byl v rozporu s poctivým obchodním stykem, a tento závěr dovolatel nezpochybnil.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu