ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2808.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2808/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, adresa pro doručování Hradec Králové, Ulrichovo nám. 734, proti žalovaným 1) J. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, 2) M. B. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437 a 3) JUDr. D. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o zaplacení částky 14,633.716,96 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 255/1999, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 9 Cmo 340/2008-575, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného a třetí žalované proti výroku rozsudku ze dne 29. dubna 2009, č. j. 9 Cmo 340/2008-575, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl o nákladech řízení, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání prvního žalovaného a třetí žalované zamítá .
III. Dovolání druhého žalovaného se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. března 2008, č. j. 41 Cm 255/1999-525, ve znění opravného usnesení ze dne 26. června 2008, č. j. 41 Cm 255/1999-549, zamítl žalobu o zaplacení částky 14,633.716,96 Kč (výrok I.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně rozhodl ve věci již potřetí, když jeho první vyhovující rozsudek odvolací soud zrušil usnesením ze dne 14. dubna 2004, č. j. 9 Cmo 52/2003-232 (s tím, že žalobkyně musí k osvědčení nároku předložit hodnověrné a průkazné doklady osvědčující realizaci toků ve prospěch úvěrového dlužníka, tj. převedení sjednaných úvěrových částek na běžný účet dlužníka) a druhý rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl o důvodnosti základu žaloby, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 15. června 2006, č. j. 9 Cmo 388/2005-399, pro neurčitost předmětu řízení a procesní vady.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobkyně uzavřela se společností BONATO, s. r. o. (dále jen „dlužník“), která se ke dni 5. září 1996 přeměnila na akciovou společnost, 6. srpna 1993 smlouvu o střednědobém investičním úvěru ve výši 5,000.000,- Kč č. 301/060893/21603/1 a 10. srpna 1994 smlouvu rovněž o střednědobém investičním úvěru ve výši 5,000.000,- Kč č. 433/100894/21603/2 (dále jen „smlouvy o úvěru“), ve znění dodatků. Oba úvěry byly poskytnuty na stavbu lázeňského hotelu v Bělovsi. Dne 10. srpna 1994 uzavřely tytéž smluvní strany rámcovou smlouvu č. 00531/94, jejíž nedílnou součástí se staly obě dílčí smlouvy o úvěru a v níž byly dohodnuty podrobné podmínky úvěrů. Ručitelským prohlášením ze dne 29. srpna 1994 žalovaní zajistili v souladu s ustanovením §303 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) pohledávky žalobkyně ze smluv o úvěru.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dosud provedené důkazy, zejména výpisy z účtů (založené na č. l. 245 až 247) a kopie faktur s přehledem čerpaných částek (založené na č. l. 263 a 265 až 334) a listiny označené „čerpání půjčky“ (založené na č. l. 441 až 465) svědčí pouze o výběru z účtu č. 80531004, tj. o účetním vykazování splácení dluhu, kopie faktur s přehledem čerpaných částek a výpisy o „čerpání půjčky“ neprokazují čerpání úvěru v souladu se smlouvami o úvěru, tedy „že úvěr bude čerpán postupně převodem z úvěrového účtu č. 00531701 ve prospěch běžného účtu č. 0053100 na základě předkládaných dokladů.“ Žalobkyně tak neprokázala, že splnila svůj závazek ze smluv o úvěru, tedy že poskytla dlužníkovi úvěr 2 x 5,000.000,- Kč, a závazek dlužníka, který žalovaní jako ručitelé zajišťovali, proto „platně nevznikl“ (ustanovení §304 odst. 1 obch. zák.). Tato skutečnost je důvodem k zamítnutí žaloby.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 398.241,70 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil ke zpětvzetí žaloby ohledně této částky žalobkyní (první výrok), ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 14,235.475,26 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování výpisem ze seznamu přihlášených pohledávek do konkursu na majetek dlužníka, dopisem dlužníka jednajícího Jaroslavem Ševců, předsedou představenstva, z 12. června 1998 žalobkyni se žádostí o mimosoudní řešení vyrovnání závazků vůči ČSOB a. s., výpisy z účtů č. 80531001 a 80531004 a rozvrhovým usnesením ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 43 K 119/1996-475, v konkursu prohlášeném na majetek dlužníka zdůrazňuje, že neprovedl-li soud prvního stupně žalobkyní další navrhované důkazy, šlo o procesní pochybení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nicméně tato vada byla provedením důkazů v odvolacím řízení odstraněna.
Z dopisu z 12. června 1998 odvolací soud zjistil, že dlužník jednající prvním žalovaným jako předsedou představenstva sděluje žalobkyni, že na základě smluv o úvěru si „půjčil“ 10,000.000,- Kč a že veškeré „půjčené“ prostředky použil výhradně na „pořízení investic společnosti, na nákup pozemku, pořízení stavby hotelu a zařízení hotelu…“ Z výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek z 23. února 2004 zjistil, že podle protokolu z přezkumného jednání ze 6. dubna 1999 ve věci úpadkyně BONATO akciová společnost byla soudem zjištěna pohledávka žalobkyně ve výši 22,484.972,81 Kč, přičemž právním důvodem pohledávky jsou smlouvy o poskytnutí střednědobého úvěru včetně příslušenství a odměny za vedení běžného účtu. Z výpisů z účtů dlužníka označených jako listina A (účet č. 80531004) a listina B (účet č. 80531001) odvolací soud zjistil, že údaje v nich obsažené korespondují s tvrzením žalobkyně, že u žádné položky není označení CR, tj. kreditní platba, svědčící o splácení úvěrů, naopak je u jednotlivých položek vyznačena zkratka DR, tj. debetní platba. Listina A se vztahuje ke smlouvě č. 301/060893/21603/1 a jednotlivé údaje o dílčích sumách uzavírá údaj 4,909.954,10 Kč k 8. červenci 1994. Listina B se váže ke smlouvě č. 433/100894/21603/2, jednotlivé údaje o dílčích sumách uzavírá údaj 5,000.000,- Kč k 1. listopadu 1994.
Odvolací soud zdůraznil, že žalovaní zpočátku poskytnutí úvěrů nezpochybňovali, jak o tom svědčí obsah odporu proti platebnímu rozkazu podaného prvním žalovaným a třetí žalovanou. V odporu namítali, že byli nuceni podepsat ručitelské prohlášení, protože žalobkyně tím podmiňovala „vyplacení“ úvěru ve prospěch dlužníka, a teprve po podpisu ručitelského prohlášení umožnila čerpat dlužníkovi dalších 5,000.000,- Kč. Dále tvrdili, že veškeré dlužníkovi poskytnuté prostředky byly použity výhradně na výstavbu hotelu.
Splnění závazku žalobkyně poskytnout na základě smluv o úvěru smluvené peněžní prostředky prokazuje jak dopis z 12. června 1998, v němž dlužník prohlašuje, že z poskytnutých 10,000.000,- Kč postavil hotel, dále listiny vyhotovené konkursním soudem, jimiž bylo dokazování doplněno v odvolacím řízení, a podpůrně vede k témuž závěru i nesprávný závěr soudu prvního stupně, že jím provedený důkaz výpisem z účtu dlužníka svědčí pouze o splácení úvěru, neboť lze předpokládat, že je-li úvěr splácen, byl též poskytnut. Rovněž vyjádření prvního žalovaného při jednání soudu konaném 9. září 2005 k provedeným důkazům výpisy z účtu (založenými na č. l. 245 až 250), přehledem čerpaných částek a faktur (č. l. 263) a fotokopiemi faktur (č. l. 265 až 334), který uvedl, že do banky nosil faktury k proplacení, svědčí o čerpání úvěru dlužníkem způsobem dohodnutým ve smlouvách. Tvrdil-li první žalovaný na tomtéž jednání, že 50 % z každé fakturované částky musel klient složit na účet, vyplývá z toho, že při poskytování úvěrů byl zachován postup čerpání úvěrů, sjednaný ve smlouvách o úvěru, tedy že úvěr bude čerpán postupně převodem z úvěrového účtu na běžný účet na základě předkládaných dokladů souvisejících s financováním výstavby hotelu a po doložení dodržení 50 % využití vlastních zdrojů.
Odvolací soud uzavřel, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dlužníku úvěr podle platných úvěrových smluv, a nejde tak o plnění bez právního důvodu, které by zakládalo na straně dlužníka toliko závazek k náhradě bezdůvodného obohacení, na něž by se ručitelský závazek nevztahoval. Aktuální výše dluhu přitom nebyla žalovanými zpochybňována a koresponduje s částkou, která po částečné platbě v konkursu na majetek dlužníka nebyla v konkursním řízení uspokojena. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto změněn a žalovaní byli zavázáni k úhradě.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu měnícího výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení) podali první žalovaný a třetí žalovaná dovolání, odkazujíce co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelé namítají, že v řízení nebyli samostatně vyrozumíváni o jednáních soudu, konkrétně zmiňují jednání konané před odvolacím soudem 29. dubna 2009, k němuž nedostali předvolání, a jejich zástupce je až po proběhlém jednání informoval telefonicky. Nebylo jim tak umožněno osobně se jednání účastnit, čím byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních a svobod. Uvádějí, že dluh nikdy neuznali, již jen z toho důvodu, že jim žalobkyně nikdy nesdělila výši dlužné částky. Sporná pohledávka byla uznána pouze správkyní konkursní podstaty dlužníka. Ostatně to, jakým způsobem žalobkyně k výši své pohledávky dospěla, považují „přinejmenším za záhadné“.
Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že listiny předložené žalobkyní k důkazu až po deseti letech od zahájení řízení, nemohou být věrohodnými důkazy prokazujícími tvrzení žalobkyně o čerpání úvěru dlužníkem v souladu se smlouvami o úvěru, když osoby, které předložené listiny podepsaly, již u žalobkyně nepracují. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání rovněž druhý žalovaný, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nebyl poučen ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. o tom, že odvolací soud má na projednávanou věc zcela odlišný názor, a nebyla mu tak dána ani možnost se proti tomuto názoru bránit. Další vadu řízení spatřuje v tom, že v odvolacím řízení byla provedena řada žalobkyní navrhovaných důkazů, mimo jiné i výpisy z účtů č. 80531001 a č. 80531004, přičemž odvolací soud nijak nespecifikoval, které konkrétní výpisy byly jako důkaz provedeny. Odvolací soud též podle dovolatele pochybil, nezabýval-li se otázkou (ač na to dovolatel výslovně poukazoval), zda mezi žalobkyní a dlužníkem byla uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu. Podle jeho názoru bez tohoto zjištění nebylo možno uzavřít, že žalobkyně řádně poskytla dlužníku úvěr tím, že peněžní prostředky byly převáděny z úvěrového účtu na běžný účet, a tedy v souladu se smlouvami o úvěru.
Dovolatel podrobně analyzuje výši sporné částky a dospívá k názoru, že částka přiznaná žalobkyni zcela evidentně neodpovídá částce, která po částečné platbě v konkursu na majetek dlužníka nebyla v konkursním řízení uspokojena. Odvolací soud přitom neprovedl žádné prověření správnosti výpočtů prováděných žalobkyní a žalobkyni tak nic nebránilo v tom, aby si údaje pocházející z její elektronické evidence účelově vytvořila. Všechny dokumenty předkládané žalobkyní byly odvolacím soudem bez pochyb „akceptovány“, naopak výhrady žalovaných nebyly vztahy v úvahu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nijak nevypořádal s tím, že úvěr nebyl dlužníkem čerpán podle smlouvy, neboť z listiny A vyplývá, že byl v jednotlivých měsících čerpán buď ve vyšší nebo nižší částce, než bylo pro příslušný měsíc sjednáno, příp. byl čerpán v měsíci, v němž vůbec neměl být čerpán nebo dokonce až po termínu, v němž mělo dojít k dočerpání celého úvěru.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože z něj není zřejmé, jaké konkrétní právní normy při svém rozhodování aplikoval. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku (a v závislém výroku o nákladech řízení) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a zároveň aby nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání prvního žalovaného a druhé žalované uvádí, že závěry odvolacího soudu vycházejí ze skutečností zjištěných z provedených důkazů a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání prvního žalovaného a třetí žalované směřující proti výroku o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož bylo v řízení provedenými důkazy prokázáno, že žalobkyně úvěry ve výši a způsobem dohodnutým ve smlouvách o úvěru dlužníku poskytla. Námitkou, že listiny prokazující čerpání úvěru dlužníkem předložené žalobkyní jsou nevěrohodné a že podle jejich názoru - naopak od závěru odvolacího soudu - z výpisů z účtů nevyplývá čerpání úvěrů řádným způsobem, tj. v souladu se smlouvami o úvěru, dovolatelé zpochybňují hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, in www.nsoud.cz). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru není odvolacímu soudu vytýkáno žádné pochybení. S ohledem na výše uvedené není důvodná ani výhrada, že nebyla prokázána existence běžného účtu dlužníka.
Namítali-li dovolatelé, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejich výhradami, pak Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalobců zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
Výhrada druhého žalovaného směřující k údajnému procesnímu pochybení odvolacího soudu, jímž mělo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, není důvodná. V řízení před odvolacím soudem nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu není založeno na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno [tj. nesplnil povinnost tvrzení či důkazní povinnost - srov. §101 odst. 1 písm. a) a b), §120 odst. 1 a odst. 3 větu druhou, o. s. ř.]. Otázka, zda byl úvěr dlužníku poskytnut, se stala v průběhu řízení zásadní spornou otázkou, kterou se zabýval soud prvního stupně a k níž se obě strany sporu opakovaně vyjadřovaly a předkládaly k ní důkazy. Jestliže pak odvolací soud provedl důkazy, které žalobkyně navrhla již v řízení před soudem prvního stupně a na základě doplněného dokazování dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně, nešlo o změnu právního náhledu na věc. V rámci právního posouzení věci odvolací soud zvažoval tutéž právní kvalifikaci skutku, jakou po celou dobu řízení prosazovali dovolatelé a na níž založil své rozhodnutí též soud prvního stupně. Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil poučovací povinnost stanovenou v §118a a §213b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro dovolatele nepředvídatelné, resp. překvapivé (tedy že mohli být zaskočeni jeho právním posouzením věci).
Zjevně neopodstatněnou shledává dovolací soud výhradu, že odvolací soud nespecifikoval přesně, kterými výpisy z účtů prováděl dokazování, když v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud výslovně ohledně k důkazu provedených výpisů z účtů odkázal na listiny založené na č. l. 245 až 247 spisu.
Další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vytýkanou druhým žalovaným odvolacímu soudu, je nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků nelze přisvědčit výhradě dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu co do právních závěrů. Rozsudek odvolacího soudu požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř. vyhovuje; lze z něj bez jakékoliv pochybnosti zjistit, že při právním posouzení věci se odvolací soud, odkazuje na stanovisko k určitosti a platnosti ručitelského závazku žalovaných podle ustanovení §303 a násl. obch. zák. vyjádřené ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 14. dubna 2004, č. j. 9 Cmo 52/2003-232, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem jsou smlouvami o úvěru a že ručitelský závazek žalovaných je platný. Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, in www.nsoud.cz). O takový případ v projednávané věci nejde.
Rozporují-li dovolatelé výši přiznané částky, přehlížejí, že podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Jak se podává z obsahu spisu, výše žalobkyní uplatňovaného nároku nebyla žalovanými v řízení zpochybněna, pouze nárok jako takový.
Námitka, že účastníkům řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, není důvodná, neboť žalovaní si pro řízení zvolili zástupce, a soud proto v souladu s ustanovením §50b odst. 1 o. s. ř. doručoval písemnosti těmto zástupcům účastníků, včetně předvolání k jednání. Přitom v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že účastníku, kterého zastupuje advokát, se předvolání k jednání doručuje zpravidla jen tehdy, je-li jeho osobní účast nezbytná např. proto, že má být vyslechnut (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod č. 123).
Konečně tvrzení dovolatelů, že závazek vůči žalobkyni nikdy neuznali, je nevýznamné, protože na uznání závazku odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných byla zčásti odmítnuta a zčásti zamítnuta a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu