ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3262.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3262/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s., se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, PSČ 140 23, identifikační číslo osoby 47 11 52 89, zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalovaným 1) A. V. , 2) M. V. , zastoupenému Mgr. Romanem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vlašimská 1876/13 a 3) R. B. (dříve Z.), o zaplacení částky 240.097,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 232/2004, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 23 Co 241/2009-356, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a druhý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 31. října 2008, č. j. 52 C 232/2004-303, zamítl žalobu o zaplacení částky 240.097,- Kč s příslušenstvím proti první žalované (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (výrok II.), druhému žalovanému a třetí žalované uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 240.097,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 13. prosince 2002 do zaplacení (výrok III.) a náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a rozhodl o odměně zástupce druhého žalovaného (výrok V.).
Městský soud v Praze k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku III. a ve výrocích o nákladech řízení IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi žalobkyní a první žalovanou uzavřena 23. května 2001 smlouva o překlenovacím úvěru ke smlouvě o stavebním spoření č. 11223648 (dále jen „smlouva o úvěru“ či „smlouva“) podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout první žalované úvěr ve výši 300.000,- Kč. Druhý žalovaný jako manžel první žalované s poskytnutím úvěru souhlasil. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna ručitelským prohlášením třetí žalované ze dne 23. května 2001. Žalobkyně plnila první žalované ze smlouvy pouze částečně, když převedla v její prospěch částku 12.942,60 Kč. Pohledávka žalobkyně ze smlouvy vůči první žalované zanikla započtením oproti pohledávce této žalované ze smlouvy o stavebním spoření ve výši 85.481,20 Kč. Na základě platebního příkazu z 11. června 2001 vyplatila žalobkyně na bankovní účet P. L. určený druhým žalovaným částku 287.057,40 Kč. P. L.následně tuto částku předal v hotovosti J. Š., obchodnímu zástupci žalobkyně. Žalobkyně pro nesplácení splátek úvěru dopisem z 1. října 2002 od smlouvy odstoupila. V trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 2/2008 byl rozsudkem ze dne 17. září 2008 druhý žalovaný (a též třetí žalovaná) odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu, který spáchal při sjednávání překlenovacího úvěru se žalobkyní a poskytnutí úvěru. Trestní rozsudek nabyl právní moci vůči Miroslavu Vosláčkovi dne 17. září 2008.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že ve vztahu ke druhému žalovanému jde nikoli o nárok ze smluvního vztahu, ale o nárok na náhradu škody podle ustanovení §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Skutková zjištění soudu prvního stupně spolehlivě dokládají, že plnění, jehož se žalobkyně domáhá, lze posoudit jako nárok na náhradu škody, která vznikla v důsledku protiprávního jednání druhého žalovaného a třetí žalované. Předpokladem odpovědnosti za škodu je újma v důsledku protiprávního jednání, přičemž obohacení škůdce není podmínkou. Právě o takový případ jde i v této věci. Druhý žalovaný a třetí žalovaná se neobohatili plněním, které žalobkyně poskytla podle uzavřené smlouvy, když toto plnění poukázala třetí osobě v důsledku jejich protiprávního jednání. Za toto jednání byli oba v trestním řízení odsouzeni, a tedy musí nést i následky, tj. odpovědnost za škodu, která žalobkyni v souvislosti s jejich jednáním vznikla. V řízení bylo prokázáno, že sjednaný úvěr ve výši 299.964,- Kč byl první žalované a druhému žalovanému poukázán a že na tento dluh nezaplatili ničeho. Jimi naspořená částka stavebního spoření ve výši 85.481,20 Kč byla započtena na částečnou úhradu dluhu. Žalobkyně požadovala zaplacení zbývající dlužné částky spolu se sjednanými úroky ve výši 19.694,60 Kč, s úhradou za upomínky 320,- Kč, úhradou za vedení účtu 165,- Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 3.573,- Kč, s právními úhradami ve výši 36,- Kč a úroky z prodlení ve výši 1.789,60 Kč, jež činila celkem k datu výzvy k zaplacení 240.097,- Kč. To je škoda, která v důsledku protiprávního jednání žalovaných žalobkyni vznikla. Splatnost této částky nastala 13. prosince 2002.
Námitku promlčení odvolací soud nepovažoval za důvodnou, neboť žalobkyně tvrdila a domáhala se po žalovaných plnění z titulu smlouvy a o tom, že by mohlo jít o jiný titul, se dozvěděla až v průběhu tohoto, potažmo trestního řízení. Nadto jde o škodu způsobenou úmyslně, a proto zde běží v souladu s ustanovením §106 odst. 2 obč. zák. desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, dovozuje jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek zásadního právního významu, které byly odvolacím soudem řešeny v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje konkrétně v tom, že odvolací soud pochybil při posouzení počátku běhu promlčecí doby, dospěl-li k závěru, že promlčení běží až od doby, kdy poškozený svůj nárok správně právně kvalifikuje, nikoli již od doby, kdy se poškozený dozví o skutečnostech, na základě kterých lze učinit závěr o škodě a o tom, kdo za škodu odpovídá. Žaloba byla podána 3. března 2004, tj. po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák., když ta začala běžet nejpozději 8. února 2002, tedy ode dne, kdy žalobkyně podala trestní oznámení vůči všem žalovaným, byť formálně směřovalo proti neznámému pachateli.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o úvěru za situace, kdy již při jejím uzavření jedna ze smluvních stran nemá v úmyslu smlouvu plnit. V té souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003.
Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že při stanovení výše škody ve formě ušlého zisku vycházel v rozporu se svým předchozím závěrem z předpokladu platnosti smlouvy. S ohledem na absenci vzniku smlouvy mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žalobkyně právo požadovat úroky a poplatky z úvěru. Toho by se mohla domáhat pouze v případě platného uzavření smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu považuje za vnitřně rozporný, pokud na jedné straně považuje smlouvu o úvěru za neplatně uzavřenou a na druhé straně odvozuje škodu od smlouvy, jako kdyby smlouva byla platně uzavřena.
Dovolatel podotýká, že odvolací soud nezohlednil ve vztahu k němu část pohledávky ve výši 12.942,60 Kč, která zanikla započtením proti pohledávce první žalované ze stavebního spoření. S ohledem na solidární dluh žalovaných musí mít částečný zánik pohledávky vliv i na solidární závazek jako takový, tj. i ve vztahu k ostatním žalovaným. V opačném případě by žalobkyně obdržela plnění částky 12.942,60 Kč dvakrát.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) oproti mínění dovolatele nejde, když soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (zrušeném odvolacím soudem) proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud se v usnesení ze dne 29. srpna 2007, č. j. 23 Co 256/2007-223, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. února 2007, č. j. 52 C 232/2004-190, ve znění opravného usnesení ze dne 13. března 2007, č. j. 52 C 232/2004-193, k právnímu posouzení věci nevyslovil a pouze uložil soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování. Důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť neshledal, že by odvolací soud řešil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody (§106 odst. 1 obč. zák.) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Dovolatel ve své argumentaci přehlédl, že odvolací soud závěr, že promlčecí doba běží ode dne, kdy poškozený svůj nárok správně právně kvalifikoval, neučinil. Odvolací soud totiž uzavřel, že žalobkyně od počátku řízení tvrdila a domáhala se po žalovaných plnění z titulu smlouvy a teprve v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované umožňovaly jiné právní posouzení tvrzených skutečností. Subjektivní promlčecí doba ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. před podáním žaloby tak nepochybně neuplynula. Podání trestního oznámení na neznámého pachatele nelze považovat za skutečnost, s níž je spojen počátek běhu subjektivní promlčecí doby, protože v době podání tohoto oznámení neměla žalobkyně vědomost o tom, kdo za škodu odpovídá.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky nesprávného posouzení (ne)platnosti smlouvy o úvěru, neboť tento závěr se týkal posouzení smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou. Pokud jde o vztah mezi žalobkyní a dovolatelem, odvolací soud dovodil, že žalobkyni nevznikl nárok na plnění z titulu smlouvy proto, že mezi ní a druhým žalovaným žádná smlouva nevznikla. Jak plyne z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, mimo jiné, ohledně neexistence smluvního vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným, byť to ne zcela zřetelně vyjádřil.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu rovněž námitka týkající se určení výše škody v podobě ušlého zisku, již jen proto, že výše ušlého zisku závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 169, ročník 2002) a skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Dovolatel tak ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkového zjištění, čímž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.). Uvedené platí i pro námitku, že odvolací soud nezohlednil při stanovení výše nároku žalobkyně částku 12.942,60 Kč zaniklou ve vztahu k první žalované započtením.
Pro úplnost však Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že propočtem částky, jež byla žalobkyní vyčíslena jako škoda po započtení pohledávky, kterou měla první žalovaná proti žalobkyni, lze zjistit, že částka 12.942,60 Kč není obsažena v částce 240.097,- Kč.
Jelikož dovolání druhého žalovaného není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2012
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu