ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3674.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3674/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem 2 Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Ing. I. L. , 2) MUDr. P. W. , a 3) MUDr. M. W. , všem zastoupeným JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, o zaplacení částky 9,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 Cm 1285/1995, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2010, č. j. 4 Cmo 85/2010-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. prosince 2009, č. j. 6 Cm 1285/1995-264, jímž Krajský soud v Ostravě uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 7,425.000,- Kč se 17% úrokem od 1. dubna 1994 do zaplacení, dále částku 1,575.000,- Kč s 35% úrokem od 1. dubna 1994 do zaplacení a částku 1,321.756,20 Kč jako neuhrazené úroky s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, a rozhodl o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po doplnění dokazování smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou 29. července 2003 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“) mezi Českou spořitelnou, a. s. (jež byla původní žalobkyní, dále jen „spořitelna“) a žalobkyní, považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž spořitelna poskytla společnosti FEBER spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) na základě smlouvy o úvěru z 23. března 1993 č. 025312-8156-798 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), úvěr ve výši 9,000.000,- Kč, který se dlužník zavázel vrátit v dohodnutých splátkách spolu s úroky, odměnami a náhradami do 15. prosince 1996. V článku V smlouvy o úvěru bylo dohodnuto, že opožděná úhrada splátky nebo úroku je považována za porušení podmínek smlouvy a že k úhradě splátky nebo úroku v prodlení spořitelna poskytne dlužníku na účtě č. 040395-8156-798 krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků s úrokovou sazbou +23 % nad základní sazbu spořitelny (dále jen „překlenovací úvěr“). Překlenovací úvěr byl dlužníku poskytnut na úhradu splátek jistiny ve výši 1,575.000,- Kč. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřeli všichni tři žalovaní se spořitelnou 23. března 1993 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a téhož dne byla podepsána tři prohlášení označená jako „Prohlášení o ručitelském závazku k zástavní smlouvě“. Obsahem těchto listin je prohlášení ručitele, že přejímá ručení za závazek dlužníka vzniklý na základě smlouvy o úvěru č. 025312-8156-798 ve výši 9,000.000,- Kč včetně příslušenství a zavazuje se uhradit všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě smlouvy o úvěru, nesplní-li je dlužník.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že ručitelská prohlášení jsou platným právním úkonem podle ustanovení §303 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jimiž se všichni tři žalovaní zavázali uspokojit spořitelnu jako věřitelku, nesplní-li dlužník své závazky ze smlouvy o úvěru. Nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanými, kteří měli za to, že za řádné uplatnění práva žalobkyní lze považovat až doplnění žaloby došlé soudu prvního stupně 11. června 2007. Žaloba podaná 29. dubna 1994 splňuje všechny náležitosti stanovené v §42 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jsou v ní vylíčeny rozhodující skutečnosti pro uplatnění nároku. Výzva soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby byla nad rámec povinností žalobce vylíčit v žalobě skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a nemožnost záměny s jiným skutkem. Odvolací soud nepřisvědčil názoru prvního žalovaného, že promlčení lze dovodit ve smyslu ustanovení §112 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ze skutečnosti, že žalobkyně po dobu 10 let neučinila žádné kroky k tomu, aby bylo nařízeno jednání. Nelze totiž vytýkat žalobkyni, že se nedomáhala nařízení jednání, nejednal-li soud prvního stupně ve věci po dobu 10 let, neboť zastával názor (byť nesprávný, ale v té době rozšířený), že řízení je v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka, který byl jedním ze žalovaných, ze zákona přerušeno jako celek, jak bylo žalobkyni sděleno přípisem soudu.
Neplatnost smlouvy o úvěru nelze spatřovat v tom, že podle tvrzení žalovaných nebyl dlužník seznámen s ustanoveními všeobecných obchodních podmínek spořitelny o základní úrokové sazbě, od níž se sjednaný úrok odvíjel, když článek VII obsahuje jeho prohlášení, že se „podrobuje obchodním podmínkám a zvyklostem spořitelny“. Neplatným neshledal ani ručitelská prohlášení, zdůrazňuje, že ručením byly zajištěny výslovně všechny závazky dlužníka ze smlouvy o úvěru bez jakýchkoli výhrad či podmínek. Označení prohlášení o ručitelském závazku jako prohlášení o ručitelském závazku k zástavní smlouvě považoval z hlediska obsahu tohoto právního úkonu za bezvýznamné, vyjadřující pouze skutečnost, že podepisující vedle zástavní smlouvy zajišťuje tam uvedený závazek ještě ručením.
Námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání pohledávky z překlenovacího úvěru odůvodněnou tvrzením, že smlouvou o postoupení pohledávky byla postoupena jen pohledávka ze smlouvy o úvěru, a nikoliv pohledávka ze smlouvy o překlenovacím úvěru, a nedostatku pasivní legitimace žalovaných ve vztahu k závazku z překlenovacího úvěru, když ručitelskými prohlášeními zajistili jen závazek ze smlouvy o úvěru, nepovažoval za důvodnou s tím, že ujednání o poskytnutí tzv. překlenovacího úvěru ve smlouvě o úvěru tvoří nedílnou součást této smlouvy a nelze je vykládat izolovaně tak, že jde o další smlouvu o úvěru. Výše překlenovacího úvěru nebyla a nemohla být ve smlouvě stanovena, když byla závislá na plnění podmínek smlouvy hradit včas splátky a úroky sjednaného úvěru. Z překlenovacího úvěru vedeného na účtu číslo 040395-8156-798 věřitel poskytl dlužníku 1,575.000,- Kč na úhradu splatných splátek jistiny úvěru, čímž se jistina na účtu č. 025312-8156-798 snížila na žalobou nárokovanou částku 7,425.000,- Kč. K identifikaci smlouvy o úvěru je ve smlouvě o postoupení pohledávky i v ručitelských prohlášeních použito číslo účtu 025312-8156-798, na němž je úvěr veden, jako číslo smlouvy o úvěru, což je běžnou zvyklostí.
Odvolací soud nepřisvědčil ani výhradě o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro absenci ujednání o výši nebo způsobu stanovení úplaty. Obsahuje-li článek II smlouvy o postoupení pohledávky ujednání o tom, že postupník zaplatí postupiteli za postoupení pohledávky úplatu ve výši a za podmínek stanovených dohodou o úplatě, jakož i o tom, že sjednaná úplata byla uhrazena před podpisem smlouvy, je zřejmé, že smlouva byla sjednána v souladu s ustanovením §524 obch. zák. (správně obč. zák.) jako úplatná a je bezvýznamné, že podání a přednesy žalobkyně neobsahují tvrzení o existenci a obsahu této dohody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že z obsahu smlouvy o úvěru i ze žaloby vyplývá, že spořitelna poskytla dlužníkovi dva úvěry, které se lišily nejen svým číselným označením, ale též účelem, výší, úrokovou sazbou i splatností s tím, že spořitelna měla překlenovací úvěr poskytnout dlužníku až v případě prodlení s úhradou splátek střednědobého úvěru. Okolnost, že byly poskytnuty dva úvěry, je podstatná pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně, když předmětem postoupení podle smlouvy o postoupení pohledávky byla pouze pohledávka z úvěru č. 025312-8156-798 a z žádného ustanovení této smlouvy nelze dovodit, že by byla postoupena i pohledávka z překlenovacího úvěru. Žalobkyně tak věřitelkou pohledávky ze smlouvy o překlenovacím úvěru není a v tomto rozsahu není ve věci aktivně legitimována. Rovněž ručitelská prohlášení se vztahují pouze k úvěru č. 025312-8156-798 a jeho příslušenství a překlenovací úvěr nelze za příslušenství považovat.
Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají nesprávnost závěru o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, i když neobsahuje ujednání o výši úplaty za postoupení, a dovozují, že tato smlouva je neurčitá podle ustanovení §37 obč. zák. Některá ujednání lze sice učinit odkazem na jinou listinu, ovšem pouze za předpokladu, že v této listině je příslušné ujednání vymezeno zcela nezaměnitelným způsobem, a je objektivně seznatelné. V té souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 3 Cdon 227/96, sp. zn. 22 Cdo 2574/98 a sp. zn. 29 Odo 221/2005“.
Nesouhlasí rovněž se závěrem o platnosti ručitelských prohlášení a zdůrazňují, že v záhlaví všech tří ručitelských prohlášení je výslovně uvedeno, že jde o prohlášení o ručitelském závazku k zástavní smlouvě a tento údaj činí obsah prohlášení nesrozumitelným a neurčitým. Za neplatné pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti považují rovněž ujednání o výši úroku ve smlouvě o úvěru, byla-li sjednána úroková sazba ve výši 5 % nad základní sazbu spořitelny, která však ve smlouvě uvedena nebyla, byť z ustanovení článku VII smlouvy o úvěru vyplývá, že dlužník se podmínkám a zvyklostem spořitelny podrobuje.
Dovolatelé setrvávají na názoru o promlčení pohledávky, opakujíce námitky uplatněné v odvolání, tj. že původně podaná žaloba byla neprojednatelná, a že žalobkyně po dobu více než 10 let neučinila žádné kroky k odstranění vad žaloby, ani k tomu, aby bylo dosaženo nařízení jednání a projednání věci. Soudům obou stupňů vedle toho vytýkají, že ačkoliv byla žaloba podána již v roce 1994, žalovaní se o jejím podání dozvěděli až po více než deseti letech, přičemž za tuto dobu došlo k nárůstu pohledávky téměř o částku 30,000.000,- Kč. Postupem soudu prvního stupně tak bylo porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili, případně jejichž řešení zpochybnili.
Na zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat z hlediska námitek zpochybňujících výklad článku V smlouvy o úvěru, s nímž dovolatelé spojují i nesprávnost závěru o aktivní legitimaci žalobkyně (k pohledávce ve výši 1,575.000,- Kč) založené smlouvou o postoupení pohledávky, a o pasivní legitimaci dovolatelů (k závazku ve výši 1,575.000,- Kč), když ručitelskými prohlášeními byla zajištěna jen pohledávka z úvěru. Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, předmětem cesse (podle článku I smlouvy o postoupení pohledávky) nebyla pouze pohledávka z úvěru, ale pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru (včetně pohledávky z překlenovacího úvěru). Pro řešení otázky aktivní legitimace žalobkyně tak není rozhodné, kolik úvěrů původní žalobkyně poskytla (kolik úvěrových smluv s dlužníkem uzavřela), nýbrž jaké pohledávky byly předmětem cesse. Prohlásili-li ručitelé v ručitelských prohlášeních, že přejímají ručení za závazek dlužníka vůči věřitelce vzniklý na základě úvěrové smlouvy ve výši 9,000.000,- Kč včetně příslušenství, je nerozhodné, kolik úvěrů bylo dlužníkovi úvěrovou smlouvou poskytnuto.
Posouzení ručitelských prohlášení jako platných právních úkonů a posouzení platnosti ujednání o výši úroků je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, rozsudek ze dne 17. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1415/2006, dále rozsudek ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 1653/2006, usnesení ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolateli zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, neobsahovala-li smlouva výši nebo způsob výpočtu úplaty za postoupenou pohledávku, ale pouze odkaz na dohodu o ceně, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu je v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž ujednání o tom, zda je pohledávka postupována úplatně či bezúplatně, popř. ujednání o výši úplaty, není ve smyslu ustanovení §524 obč. zák. podstatnou náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky. Přitom otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.
Dovolací námitky, jimiž dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka není promlčena, odůvodněné argumentací, že původně podaná žaloba byla neprojednatelná a že žalobkyně řádně nepokračovala v řízení ve smyslu ustanovení §112 obč. zák., rovněž neotvírají žádnou otázku zásadního právního významu. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 209 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 135). I kdyby žalobkyně v žalobě neuvedla tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 2005, s. 215). Výše uvedenými závěry se odvolací soud řídil a nelze mu v tomto směru ničeho vytknout.
K otázce, kdy účastník řádně pokračuje v řízení ve smyslu ustanovení §112 obč. zák., se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 22. července 2004, sp. zn. 28 Cdo 1387/2004, v němž se přihlásil k závěrům rozhodnutí uveřejněného pod číslem 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník občanského soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím ve věci.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada, že soud prvního stupně doručil žalovaným žalobu až po více než deseti letech. Výhradu vady řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemá dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici, jestliže tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Nadto dovolatelé v rámci námitky procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezili (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96, sp. zn. 22 Cdo 2574/98 a sp. zn. 29 Odo 221/2005, není přiléhavý, neboť v těchto rozhodnutích se dovolací soud náležitostmi smlouvy o postoupení pohledávky nezabýval.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu