ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4176.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4176/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce T. V. , zastoupeného Mgr. Tomášem Rosickým, advokátem se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, proti žalovanému Mgr. Milanu Chytilovi , advokátovi se sídlem v Brně, Česká 12, jako správci konkursní podstaty úpadkyně ICOM a. s., identifikační číslo osoby 49 45 46 76, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 47/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 13 Co 259/2008-99, takto:
I. Dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 13 Co 259/2008-99, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 10. dubna 2006 domáhal zrušení rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce JUDr. Martin Dohnal dne 22. března 2006, pod č. j. RR-013/2005-1, z důvodů uvedených v ustanovení §31 písm. b) a e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „zákon“). Žalobce tvrdil, že rozhodčí doložka sjednaná v nájemní smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi žalobcem jako nájemcem a společností ICOM a. s., se sídlem v Jihlavě, jako pronajímatelem dne 6. ledna 2004 (dále jen „nájemní smlouva“), je neplatná z důvodu neplatnosti samotné nájemní smlouvy, neboť nemovitost, v níž byly pronajaté nebytové prostory, byla již v listopadu 2001 zapsána správcem konkursní podstaty úpadkyně ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., identifikační číslo 60 72 12 94 (dále jen „úpadkyně“) do konkursní podstaty a podle ustanovení §18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nesměl již vlastník s nemovitostí nakládat, tedy ani pronajmout nebytové prostory v nemovitosti. Dalším důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu je skutečnost, že „obsílka“ s žalobou, zaslaná rozhodcem, mu nebyla doručena, nedostala se do sféry vlivu žalobce, a proto se o zahájení rozhodčího řízení nedozvěděl. Nebyla mu tak poskytnuta příležitost věc před rozhodcem projednat ve smyslu ustanovení §31 písm. e) zákona.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č. j. 4 C 47/2006-73, zrušil rozhodčí nález ze dne 22. března 2006 rozhodce JUDr. Martina Dohnala se sídlem Wolkerova 12, Jihlava, č. j. RR-013/2005-1, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že společnost ICOM a. s. (na niž byl v průběhu řízení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2006, č. j. 39 /10/ K 18/2002-1522, prohlášen konkurs a žalovaný navrhl pokračování v řízení podáním ze dne 9. ledna 2007) se v rozhodčím řízení domáhala po žalobci zaplacení částky 145.679,- Kč z titulu nájemného za užívání nebytových prostor v nemovitosti v jejím vlastnictví podle nájemní smlouvy, zastávajíc názor, že i za situace, kdy správce konkursní podstaty úpadkyně zapsal dne 2. listopadu 2001 nemovitost, na níž vázlo zástavní právo zajišťující závazek úpadkyně, má právo na výběr nájemného. Rozhodce požadavku společnosti ICOM a. s. zcela vyhověl poté, kdy žalobce (v rozhodčím řízení v postavení žalovaného) byl poučen o svých procesních právech a povinnostech a přes výzvu rozhodce se k žalobě nevyjádřil. Žalobce plnil úhradu za užívání předmětných nebytových prostor do 20. prosince 2004 správci konkursní podstaty úpadkyně.
S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci z konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (tj. i věc pronajímat a inkasovat nájemné), bez ohledu na to, zda úpadce je vlastníkem věci, a na závěry rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že dnem sepsání nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty je osobou oprávněnou inkasovat nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správce konkursní podstaty (nikoliv vlastník pronajaté věci), soud prvního stupně dovodil, že rozhodce přiznal společnosti ICOM a. s. plnění, na které nemá nárok. Jde totiž o plnění za dobu, kdy žalobce již platil úhradu za užívání nebytových prostor správci konkursní podstaty úpadkyně. Rozhodčí nález tak trpí vadou uvedenou v ustanovení §31 písm. f) zákona, neboť zavazuje žalobce k plnění, které je podle tuzemského práva nemožné a nedovolené. Nárok společnosti ICOM a. s. požadovat po žalobci plnění z titulu nájemného nebo bezdůvodného obohacení ve výši nájemného zanikl zapsáním nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 13 Co 259/2008-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost napadeného rozhodnutí, tedy správnost skutkových zjištění a právního posouzení věci, neboť není odvolací instancí k rozhodčímu nálezu. Proto je jakákoliv polemika účastníků o jejich vzájemných právech a povinnostech vyplývajících z užívání nebytových prostor žalobcem, byť nemovitost, v níž se prostory nacházely, byla zahrnuta do konkursní podstaty jiné úpadkyně, pro posouzení věci bez významu. Rozhodčí nález lze zrušit jen z důvodů, jež jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení §31 zákona.
S ohledem na ustanovení §33 zákona je možnost zabývat se žalobcem tvrzeným důvodem podle ustanovení §31 písm. b) zákona (tj. že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo že se na dohodnutou věc nevztahuje) podmíněna zjištěním, zda žalobci byla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a zda mohl tuto námitku v rozhodčím řízení uplatnit, když žalobce tvrdí opak a uplatňuje i důvod zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) zákona.
Z obsahu spisu ve věci, v níž byl vydán napadený rozhodčí nález, odvolací soud zjistil, že doporučená zásilka určená do vlastních rukou žalobce, obsahující sdělení rozhodce o přijetí funkce a výzvu k vyjádření se ve sporu, byla žalobci odeslána na adresu místa jeho podnikání dne 13. února 2006, byla uložena na poště následujícího dne a vrácena rozhodci jako nevyzvednutá dne 2. března 2006.
S odkazem na ustanovení §45a odst. 1, §45b odst. 1, §46 odst. 1 věty první a odst. 3 věty první, §50c odst. 4 a §50d odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném v době doručování zásilky - dále též jen „o. s. ř.“), odvolací soud uvedl, že písemnosti doručované rozhodcem žalobci neměly povahu písemností, u kterých by bylo vyloučeno náhradní doručení, jako je tomu u výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. nebo v případě doručování platebního rozkazu (§173 odst. 1 o. s. ř.), které zmiňuje žalobce ve své argumentaci. Doručoval-li rozhodce písemnosti žalobci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb způsobem zjištěným z rozhodčího spisu a na adresu podnikání žalobce, postupoval v souladu s citovanými ustanoveními občanského soudního řádu. Vycházeje z ustanovení §30 zákona odvolací soud neshledal důvod k tomu, aby v rozhodčím řízení byla pro doručování předmětných písemností uplatňována přísnější pravidla než ta, jimiž se řídí doručování v občanském soudním řízení. Odvolací soud uzavřel, že žalobcem uplatněný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) zákona není dán.
Nebyla-li žalobci v rozhodčím řízení odňata možnost projednat věc před rozhodcem, nemohl se odvolací soud zabývat tvrzenou existencí dalšího důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. b) zákona, tj. otázkou platnosti rozhodčí doložky, případně tím, zda se rozhodčí doložka na věc vztahuje či nikoliv. Takovému postupu brání právě ustanovení §33 zákona.
Postup soudu prvního stupně, který se zabýval věcí rovněž z pohledu ustanovení §31 písm. f) zákona, podle něhož lze rozhodčí nález zrušit také v případě, že odsuzuje stranu k plnění podle tuzemského práva nemožnému nebo nedovolenému, považoval odvolací soud za nepřípustný proto, že žalobce tento důvod neuplatnil. I kdyby tak učinil, nebyl by tento důvod dán, ale mohlo by se jednat nanejvýš o plnění přiznané rozhodnutím založeným na nesprávném posouzení otázky pasivní nebo aktivní věcné legitimace účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům) podal žalobce dovolání, odkazuje co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel tvrdí, že soudům obou stupňů byly v rámci uplatněných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu předestřeny všechny námitky a rozhodné skutečnosti v rámci ustanovení §31 písm. b), e) a f) zákona. Tyto skutečnosti uplatnil jak v žalobě, tak v podáních adresovaných soudu prvního stupně, zejména v podání z „23. 1. 2008“, a to v posledním odstavci tohoto podání. Vydáním rozhodčího nálezu rozhodce v podstatě nerozhodoval a ani nerespektoval základní zásady rozhodčího řízení, tedy věc neprojednal a uložil žalobci plnění, ke kterému podle českého práva nebyl povinen. Řízení před rozhodcem trpí vadami namítanými v průběhu řízení. Jestliže by soudy „dávaly svými rozhodnutími průchod takto vadným rozhodčím řízením, potažmo nálezům“, je třeba považovat rozhodčí nálezy za akty zákonem dovoleného bezpráví. Skutečnost, že smluvní strany vzájemnou dohodou suspendují své právo na rozhodnutí nestranným soudem, nesmí znamenat vydání zcela absurdního rozhodnutí rozhodcem.
Dovolatel zdůrazňuje, že s ohledem na ustanovení §19 odst. 2 a §30 zákona nebylo možno uplatnit náhradní doručení, neboť „rozhodce měl dostát svým procesním povinnostem“. Jestliže tak neučinil, byla dovolateli odňata možnost věc před rozhodcem projednat. Je-li rozhodčí řízení vedeno zásadou „neformality“, „není možno s odkazem na ryze formální uplatnění norem dospět k závěru, že rozhodčí řízení netrpělo namítanou vadou“.
Nesprávné právní posouzení důvodu zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) zákona vedlo k nesprávnému posouzení i důvodu podle ustanovení §31 písm. b) zákona. Předmětem rozhodčího řízení bylo plnění ze smlouvy a stejně zněla i rozhodčí doložka. Ta byla sjednána tak, že se vztahuje na spory ze smlouvy, čímž je naplněno ustanovení §2 odst. 4 zákona, tedy že stranami je sjednáno jinak a sice tak, že se rozhodčí řízení použije pouze na vztahy ze smlouvy mezi nimi uzavřené. Je-li smlouva neplatná od počátku, nemohou ze smlouvy žádné vztahy ani vzniknout. Namítá, že podle rozhodčí doložky měly být spory rozhodovány podle českého hmotného práva, to však dodrženo nebylo.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, jsa jím v zásadě vázán, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Nejvyšší soud při posouzení věci v prvé řadě vycházel z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů z obecných soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako soukromé fyzické osoby (srov. důvodovou zprávu k ZRŘ). Právní povahou rozhodčího nálezu se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 15. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, v němž byl formulován závěr, že "rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". Nejvyšší soud tedy s ohledem na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, se zabýval pouze otázkou, jestli odvolací soud správně posoudil, zda byly v daném případě dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu. Námitky dovolatele tudíž zkoumal pouze z hledisek, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat.
Podle ustanovení §30 zákona nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Z ustanovení §31 zákona vyplývá, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje [písmeno b)], straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat [písmeno e)],…
Ustanovení §33 zákona určuje, že soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, nebo ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v §31 písm. e) zákona, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 zákona. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základním principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 zákona) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.
V rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005 (in www.nsoud.cz), se Nejvyšší soud zabýval vztahem zákona č. 216/1994 Sb. a občanského soudního řádu, přičemž dospěl k závěru, že vztah obou právních norem je upraven ustanovením §30 zákona, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřeně“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad rozhodčího řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení občanského soudního řádu o doručování písemností určených do vlastních rukou (mezi něž patří i žaloba - srov. §79 odst. 3 o. s. ř.) se použijí přiměřeně i na doručování v rozhodčím řízení. Zaslal-li proto rozhodce dovolateli do vlastních rukou žalobu spolu s výzvou, aby se k věci vyjádřil, přičemž nešlo o výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., která může (ale nemusí) být vydána za podmínek stanovených v tomto ustanovení, postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, na která správně odkázal odvolací soud. Nevyzvedl-li si dovolatel zásilku v úložní době, nastaly účinky doručení ve smyslu ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. (v rozhodném znění), i když se adresát o uložení nedozvěděl, a tato skutečnost jde k tíži dovolatele, neboť měl možnost si zásilku vyzvednout, seznámit se se žalobou a vyjádřit se k věci. Ve vyjádření pak mohl uplatnit i námitky týkající se platnosti nájemní smlouvy a rozhodčí doložky. Postupem rozhodce při doručování zásilky nebyla dovolateli odňata možnost věc před rozhodcem projednat a nebyla porušena zásada rovnosti účastníků rozhodčího řízení vyjádřená v ustanovení §18 zákona. Závěr odvolacího soudu je proto správný.
Uvádí-li dovolatel, že v žalobě a v dalších svých podáních uplatnil i důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. f) zákona (tj. že rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění podle tuzemského práva nemožnému nebo nedovolenému), pak z obsahu spisu vyplývá, jak zjistil i odvolací soud, že žaloba ani žádné následné podání dovolatele v řízení před soudem prvního stupně tento důvod neobsahuje. Uvedený důvod není obsažen ani v podání ze dne 22. ledna 2008 (dovolatel uvádí, že jde o podání ze dne 23. ledna 2008) založeném na č. l. 66 spisu.
Další námitky dovolatele týkající se postupu rozhodce v řízení a samotného rozhodnutí jsou svým obsahem neurčité, není zřejmé, které zásady rozhodčího řízení podle názoru dovolatele rozhodce nerespektoval a jak se mohly případně projevit v možnosti dovolatele věc před rozhodcem projednat. Dovolatel v řízení před soudem prvního stupně pouze namítal, že zásilka rozhodce mu nebyla doručena, a s touto námitkou se odvolací soud vypořádal a dovolací soud jeho závěr přezkoumal.
Námitkou neplatnosti rozhodčí doložky se odvolací soud s ohledem na ustanovení §33 zákona správně nezabýval, argumentace dovolatele ve prospěch názoru, že rozhodčí doložka je neplatná, je proto v dovolacím řízení nevýznamná.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu