ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4503.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4503/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská třída 21, proti žalované UXA spol. s r. o., se sídlem v Brně, Plotní 546/45, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 44013353, zastoupené Mgr. Pavlem Šmídem, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 151/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2011, č. j. 1 Cmo 80/2011-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.460,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta Mgr. Pavla Šmída, se sídlem v Brně, Jaselská 940/23.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2009, č. j. 17 Cm 151/2008-52, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci vedené u tamějšího soudu pod sp. zn. 17(16) Cm 30/1995, není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné za podmínek vymezených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238 odst. 2 o. s. ř.). Použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v souzené věci vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, kterým týž soud rozhodl dříve jinak) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť argumentace obsažená v dovolání neumožňuje dospět k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, na které napadené rozhodnutí spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující.
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nepředkládá.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, „zda u každého jednotlivého důkazu musíme posuzovat volní složku (bez vlastní viny, procesní liknavost) samostatně či nikoliv“. Tato otázka nebyla pro napadené rozhodnutí určující, neboť odvolací soud ji neřešil a neměl ani důvod se jí zabývat. Dovolatel zřejmě přehlédl, že v žalobě na obnovu řízení označil za důkaz, který bez své viny nemohl použít v původním řízení, toliko privatizační projekt opatřený poznámkami bývalého ředitele právního předchůdce žalované Ing. H. a nalezený v pozůstalosti Ing. H. jeho rozvedenou manželkou Ing. D. H., nikoliv též svědeckou výpověď Ing. H. (srov. v té souvislosti §232 odst. 2 o. s. ř.). Lze ostatně poznamenat, že pokud by za důkaz, který nemohl být proveden v původním řízení, označil též výpověď této svědkyně, nemohl by takto uplatněný důvod obnovy řízení obstát již jen z té prosté příčiny, že důvodem obnovy řízení mohou být pouze takové skutečnosti či důkazy, které v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny použít (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 2383, svazek 28). Takovým důkazem by tedy nemohla být svědecká výpověď Ing. H. o tom, že v roce 2008, tedy tři roky po pravomocném skončení původního řízení, nalezla předmětný privatizační projekt v pozůstalosti zemřelého manžela (ta by mohla být relevantní až v případném obnoveném řízení).
Z tohoto pohledu, ovšem s opačnými než dovolatelem očekávanými konsekvencemi, lze tedy přitakat jeho námitce, že návrh na výslech Ing. H. by byl v původním řízení bezdůvodný, neboť nelze vypovídat k něčemu, co se (dosud) nestalo. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže tudíž založit ani otázka, „zda mohla paní H. vypovídat v předchozím řízení o nalezení projektu, který v té době ještě nenalezla, a zda měl žalobce takový důkaz navrhnout“. Dlužno podotknout, že za stavu, kdy Ing. H. nevěděla, že se privatizační projekt nachází mezi listinami po Ing. H., nebyl nástrojem způsobilým k zjištění této skutečnosti (k objevení projektu) její výslech v řízení před soudem, nýbrž musel předcházet postup, který zvolil dovolatel, leč až po pravomocném skončení původního řízení, totiž žádost adresovaná Ing. H., aby se pokusila projekt v manželově pozůstalosti nalézt. Aby mohla Ing. H. vypovědět, že privatizační projekt nalezla, muselo se tak nejprve (z něčího podnětu či jakkoliv jinak) stát.
K závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu nemůže vést ani otázka, „zda listina, která je upravená – ad vlastní poznámky zesnulého - je listinou sui generis, ve vztahu k zjištění existence nové věci a tudíž i nového specifického důkazu“ (k níž dovolatel argumentuje, že nemohl v původním řízení vědět, že existuje jeho privatizační projekt opatřený poznámkami Ing. H.). Ani tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť nebyla pro jeho rozhodnutí určující. Není zřejmé, z jakého důvodu by měla dovolatelem zdůrazněná skutečnost, že nemohl vědět o poznámkách na projektu, ovlivnit jeho důkazní aktivitu v původním řízení. Naznačuje-li snad dovolatel, že nalezení projektu v pozůstalosti bývalého ředitele právního předchůdce žalované mohlo mít v původním řízení význam pouze za předpokladu, že byl opatřen vlastnoručními poznámkami tohoto ředitele, pak mu nelze přisvědčit. Dovolatel ostatně vyhledání projektu v pozůstalosti Ing. H. – i bez poznatku o tom, že je opatřen poznámkami – inicioval, leč učinil tak pozdě.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, „zda může být navrhován důkaz, o kterém nevíme, že vůbec existuje“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z pozdější doby usnesení ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, in www.nsoud.cz ). Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci určující.
Tuto otázku pak odvolací soud vyřešil při respektu závazného právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 32 Cdo 3288/2010 (dovolatel se mýlí, tvrdí-li opak) a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1623/2007, usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009, a usnesení ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, vše in www.nsoud.cz , či důvody usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněného pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani z tohoto pohledu tedy nelze jeho rozhodnutí vyhodnotit jako zásadně právně významné.
V již zmíněném usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. března 2010, sp. zn. III ÚS 3359/09, odmítl), Nejvyšší soud zdůraznil, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, s jehož připuštěním se pojí zásah do právní moci soudního rozhodnutí a dochází tak k prolomení principu právní jistoty, tedy principu, jenž patří k základním atributům právního státu. Obnova řízení může proto sloužit k dodatečnému zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci toliko tam, kde skutkový stav nemohl být náležitě (úplně a správně) zjištěn již v původním řízení. Tyto aspekty je pak třeba mít vždy na zřeteli při posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny zákonem stanovené důvody obnovy řízení.
Jestliže se dovolatel s žádostí o vyhledání privatizačního projektu obrátil na Ing. H., pozůstalou manželku zemřelého Ing. H., jemuž podle svého tvrzení v původním řízení privatizační projekt jako tehdejšímu řediteli právního předchůdce žalované předal, pak z logiky věci neobstojí jeho výhrady založené na argumentaci, že nemohl tušit, že se právě u ní, v bytě, kde bývalo bydliště též Ing. H., může tato listina nacházet, nebyla-li nalezena u žalované. Jiné vysvětlení, proč tak učinil, než že takovou okolnost za možnou (více či méně pravděpodobnou) skutečně považoval, se tu nenabízí. Z dovolatelových tvrzení ani z ostatního obsahu spisu nevyplývá nic, co by mu mohlo bránit v tom, aby takovou aktivitu vyvinul včas, již v průběhu původního řízení. Argumentuje-li dovolatel v dovolání, stejně jako v odvolacím řízení, že využil k zjištění rodinných příslušníků Ing. Hrona možností internetu, které tu dříve nebyly, pak (bez zřetele na to, zda byly možnosti internetu v tomto ohledu v době původního řízení, probíhajícím až do roku 2005, skutečně podstatně jiné oproti roku 2008) není zřejmé, jaké mohly mít význam tvrzené změny v možnostech internetu v situaci, kdy dovolatele podle jeho tvrzení napadlo právě až v roce 2008 (a ne dříve) zkoumat, zda není privatizační projekt v držení státních orgánů či rodinných příslušníků Ing. H..
Nejvyšší soud vyjádřil ve svém předchozím rozhodnutí v této věci nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že nelze spatřovat dovolatelovo procesní zavinění jen v tom, že jej nenapadlo již v průběhu původního řízení zjišťovat, zda se privatizační projekt nenachází v pozůstalosti po Ing. H., a dovodil, že pokud dovolatele taková možnost – bez jakéhokoliv relevantního podnětu z vnějšku – napadla po skončení sporu, pak tu není objektivní důvod, proč by jej neměla, při náležité pozornosti z jeho strany (v duchu zásady „vigilantibus iura scripta sunt“), napadnout již v průběhu původního více než deset let trvajícího sporu. Otázku procesního zavinění účastníka při nesplnění jeho povinnosti tvrzení či důkazní povinnosti ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nelze pojímat z pohledu subjektivního, tj. brát zřetel na to, zda si účastník možnost vykonání příslušné procesní aktivity uvědomil či nikoliv. Správnost úvahy, že mu údaje, které měl k dispozici v původním řízení, umožňovaly již v jeho průběhu vyhodnotit situaci a obrátit se s žádostí o vyhledání projektu na Ing. H., mohl dovolatel zpochybnit průkazem, že se mu až po skončení původního řízení dostalo informace, kterou dříve neměl a která mu umožnila učinit příslušný úsudek dodatečně. To se žalobci nezdařilo. Nejvyšší soud shledává správným posouzení odvolacího soudu, že dovolatelem tvrzený podnět (toliko nápad jeho účetní) za relevantní považovat nelze; dovolatelovu účetní totiž pouze napadlo to, co na podkladě týchž informací mohlo napadnout též dovolatele v průběhu původního řízení.
Zakládá-li pak dovolatel svou dovolací argumentaci též na tvrzení, že Ing. H. po skončení původního řízení v souvislosti s opravou fasády domu a následným malováním v bytě (tedy náhodně) projekt nalezla a s touto skutečností dovolatele seznámila, pak jde nejen o tvrzení nové, které v dovolacím řízení uplatnit nelze (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.), nýbrž též o tvrzení odchylné jak od skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů, jímž je Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení vázán, tak i od původních tvrzení samotného dovolatele. Lze dodat, že rekonstrukcí bytu Ing. H. v dopise ze dne 9. října 2008 zdůvodňuje nikoliv nalezení projektu, nýbrž skutečnost, že na žádost dovolatele o nalezení projektu reaguje se zpožděním.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 1.750,- Kč podle ustanovení §10 odst. 1, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z částky 410,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která rovněž patří k nákladům řízení (§137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu ve výši 2.460,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu