ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.456.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 456/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti žalované HELLMICH, spol. s r.o. , se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní č.p. 282/144, PSČ 353 01, identifikační číslo osoby 25218948, zastoupené JUDr. Martinou Holoubkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 1177/26, o zaplacení 246 259 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 646 368 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 43/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2011, č. j. 4 Cmo 323/2010-321, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. července 2010, č. j. 47 Cm 43/2004-277, kterým byla zamítnuta žaloba o 246 259 Kč s příslušenstvím, žalobci bylo uloženo zaplatit žalované částku 646 368 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy všech stupňů (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny [právní názor, jímž byl soud prvního stupně při vydání v pořadí třetího (obsahově odlišného) rozsudku ve věci samé ohledně částky 246 259 Kč s příslušenstvím vázán, byl obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, č. j. 23 Cdo 4092/2007-194, jímž byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. května 2006, č. j. 47 Cm 43/2004-127 (a dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2007, č. j. 4 Cmo 190/2006-156) a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení]. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v řešení ani jedné ze dvou otázek, které dovolatel v dovolání vymezil, a to v otázkách zpětvzetí žaloby a zániku závazku k provedení díla pro následnou nemožnost plnění.
Otázka zpětvzetí žaloby nepodléhá dovolacímu přezkumu, jelikož usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. ledna 2010, č. j. 47 Cm 43/2004-220, o tomto úkonu žalobce potvrdil Vrchní soud v Praze samostatným usnesením ze dne 26. února 2010, č. j. 4 Cmo 32/2010-234, proti němuž dovolání žalobce, které by ostatně nebylo ani přípustné, nesměřuje.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neotvírá ani důvodná námitka dovolatele, že soud nerozhodl o jeho dalším zpětvzetí žaloby, učiněném v podání ze dne 26. května 2010. Tímto postupem soudu sice došlo k vadě řízení, ta však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť řízení o tomto dalším zpětvzetí žaloby by soud musel zastavit pro překážku věci rozhodnuté (§159 odst. 5 a 167 odst. 2 o. s. ř.). Nemohla by při tom obstát námitka dovolatele, že v době dalšího zpětvzetí žaloby šlo o jinou procesní situaci v důsledku zahájení řízení o vzájemném návrhu žalované, neboť nárok uplatněný vzájemným návrhem žalované je pro posouzení žalobního nároku bez významu (nejde o závislý či podmiňující, ale o samostatný nárok).
Otázku zániku závazku zhotovitele k provedení díla v důsledku následné nemožnosti plnění řešil odvolací soud (který se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně) v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v jeho shora označeném rozsudku. Skutečnost, že třetí osoba, u které si žalovaná zajistila provedení (dokončení) díla, provedla dílo s vadami, je bez vlivu na zánik závazku žalobce (zhotovitele) provést sjednané dílo, neboť tím, že si žalovaná nechala dokončit dílo třetí osobou (ať již řádně či s vadami), znemožnila smluvnímu zhotoviteli provést dílo v podobě a rozsahu sjednaném ve smlouvě. Proto ani v řešení této otázky nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. června 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu