ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1961.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1961/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ing. L. Š. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti žalované T. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem Praha 1, Malá Štupartská 6, o určení neplatnosti plné moci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 215/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 16 Co 260/2009-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 30 C 215/2008-28, zamítl žalobu o určení neplatnosti plné moci ze dne 16. 7. 2001 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co shledal existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení (žalobkyně nemůže žalovat na plnění a je třeba, aby právní vztah mezi účastnicemi byl postaven najisto), výkladem projevu vůle obsaženého v plné moci ze dne 16. 7. 2001 dospěl k závěru, že uvedená plná moc je platným právním úkonem (§35 odst. 2 a §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2009, č. j. 16 Co 260/2009-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti plné moci, a to ze dvou důvodů. Předně konstatoval, že v řízení podle soudního řádu správního je soud oprávněn posuzovat platnost či neplatnost právních úkonů jako otázku předběžnou (§52 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a tak tomu bylo i v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 168/2006, v němž se žalobkyně domáhala přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 11. 4. 2006, č. j. FŘ-3230/22/06, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ca 168/2006-72, Městský soud v Praze její žalobu zamítl, přičemž se prejudicielně zabýval otázkou, zda žalobkyně byla v řízení před finančním úřadem zastoupena žalovanou na základě dohody o zastupování, která se navenek vůči třetím osobám projevila ve formě průkazu plné moci ze dne 16. 7. 2001; tuto otázku vyřešil kladně (odvolací soud tato zjištění učinil z opisu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ca 168/2006-72, jímž doplnil dokazování). Uzavřel, že může-li být otázka platnosti právního úkonu řešena jako otázka předběžná, ať již v řízení o žalobě na plnění či žalobě správní, nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takového právního úkonu podle §80 písm. c/ o. s. ř. Dále dovodil, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemůže být dán již proto, že písemná plná moc ze dne 16. 7. 2001, určení jejíž neplatnosti se žalobkyně domáhá, je toliko průkazem pro účely vykazování se ve vztahu k třetím osobám, nikoli dvoustranným právním úkonem, na základě něhož vznikl právní vztah zastoupení mezi jeho účastníky. Dobrovolné zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci uzavřené mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu. Od této dohody o plné moci (zmocnění) je třeba odlišovat samu plnou moc, která je jednostranným právním úkonem zmocnitele, kterým vůči třetím osobám prohlašuje, že zmocnil jinou osobu, aby ho jako zmocněnec zastupovala v rozsahu uvedeném v listině o plné moci. Určením, že plná moc ze dne 16. 7. 2001, je neplatná, by nevznikla právní jistota o tom, zda žalobkyně byla či nebyla zastoupena coby fyzická osoba před finančním úřadem, neboť tento „průkaz zmocnění“, nemá vliv na existenci samotné dohody o zastoupení uzavřené mezi účastnicemi. Vzhledem k nedostatku naléhavého právního zájmu na určení se odvolací soud již nezabýval dalšími odvolacími námitkami žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť jde po obsahové stránce o rozhodnutí měnící, a důvodnost opírá o §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, námitkou, že jí v souvislosti s vystavením plné moci nevznikla škoda nebo jiný majetkový nárok vůči žalované, a tak nepřichází v úvahu žaloba na plnění podle §80 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že převzal bez dalšího závěry správního soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ca 168/2006-72, ohledně platnosti plné moci, aniž by sám konal dokazování a tyto důkazy sám hodnotil, a aniž měl k dispozici kompletní spis sp. zn. 6 Ca 168/2006. V důsledku toho nemohl posoudit, zda správní soud vyřešil předběžnou otázku v souladu se zákonem či nikoli, a nemohl ani přihlédnout k tomu, že podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ca 168/2006-72, kasační stížnost, o níž nebylo dosud rozhodnuto. I nadále tvrdí, že plná moc je absolutně neplatným právním úkonem, neboť její obsah je v přímém rozporu s dohodou o plné moci. Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobkyně též v tom, že se dostatečně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a omezil se pouze na konstatování, že na určení, zda tu právní vztah je či není, neshledal naléhavý právní zájem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210, vyslovil, že rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že nemá ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti plné moci ze dne 16. 7. 2001.
Podle §80 písm. c/ o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srovnej rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5054/2008, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3089/2010). Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (tj. zbytečného rozmnožování sporů). Nelze-li očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21).
V posuzovaném případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení zejména proto, že se žalobkyně podanou žalobou domáhala určení neplatnosti jednostranného právního úkonu zmocnitele, kterým prohlašuje vůči třetím osobám, že zmocnil jinou osobu, aby ho v rozsahu uvedeném v plné moci jako zmocněnec zastupovala. Žalobkyně pomíjí, že závazkový vztah mezi ní a žalovanou není založen plnou mocí, nýbrž jimi uzavřenou dohodou o plné moci, kterou se zmocněnkyně zavázala zastupovat zmocnitelku v dohodnutém rozsahu. Určení neplatnosti plné moci by tak nemělo vliv na právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou a v případě, že již k jednání žalované ve vztahu k třetím osobám na základě této plné moci došlo, bylo by třeba posuzovat otázku platnosti této plné moci jako otázku předběžnou ve sporu mezi žalobkyní jako zmocnitelkou a třetí osobou, s níž bylo jednáno. Za této situace lze uzavřít, že případné určení neplatnosti plné moci není způsobilé nastolit jistotu v právním postavení žalobkyně a odvrátit možné budoucí spory. Nedostatek existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je dán i proto, že - jak vyplývá z obsahu spisu - plná moc ze dne 16. 7. 2001 pozbyla své účinky, neboť žalovaná dohodu o plné moci vypověděla dne 12. 3. 2008 (§33b odst. 1 písm. c/ obč. zák.).
Již shora uvedené závěry postačují k tomu, aby dovolací soud uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Bylo proto již nadbytečné zabývat se dovolací námitkou, jíž žalobkyně zpochybnila druhý z důvodů, pro který odvolací soud neshledal zákonné předpoklady pro vyhovění žalobě podle §80 písm. c/ o. s. ř. Bez významu proto byly též námitky k postupu odvolacího soudu při dokazování skutečností týkajících se řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 168/2006. Obdobně je tomu s výhradou žalobkyně, že se odvolací soud nezabýval dalšími jejími odvolacími námitkami, tj. těmi, jimiž argumentovala ve prospěch názoru, že plná moc je neplatným právním úkonem. Rozhodovací praxe soudů je zajedno v tom, že je vyloučeno, zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aby se současně zabýval věcí samou (srovnej již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96).
Protože se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady na jejichž náhradu by měla vůči žalobkyni právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. února 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu