ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2140.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 2140/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Holzindustrie Chanovice s. r. o. ( do 6. 1. 2011 obchodní firma Haas Fertigbau spol. r. o.) se sídlem Horažďovice - Chanovice 102, identifikační číslo 45349711, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti žalovaným 1) R. R. a 2) L. V. , zastoupeným JUDr. Karlem Fořtlem, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 10/6, o zaplacení 974.886,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 22 C 74/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2010, č. j. 22 Co 3233/2009-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Josefa Šťastného, advokáta se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. dubna 2009, č. j. 22 Co 255/2009-215, zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2008, č. j. 22 C 74/2000-164, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č. j. 22 C 74/2000-243, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 974.886,- Kč s 21 % úrokem od 1. 4. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 22 Co 3233/2009-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přestože byl napadeným rozsudkem potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku. Nestalo se tak totiž v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost, aniž by jej současně zavázal právním názorem, který by vyloučil, omezil nebo usměrnil nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně.
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou proto bez významu námitky žalovaných, že dílo provedené pro ně (objednatele) žalobkyní (zhotovitelkou) vykazovalo vady, které vytkli, že tyto skutečnosti byly prokázány provedenými důkazy (fotodokumentací, výpovědí svědka M. B., doklady stavební firmy MANE spol. s r. o.), a že dodatek č. 2 ke smlouvě o dílo z 28. 2. 1997, v němž bylo uvedeno, že přebírají dílo bez závad, podepsali dne 19. 3. 1998 pod nátlakem. Obdobně je tomu s výtkami, že soudy uvěřily žalobkyni ohledně důvodu vystavení dobropisu na částku 620.000,- Kč a že nesprávně vyhodnotily z hlediska věrohodnosti výpovědi svědků P. a F., jestliže přehlédly jejich pracovní provázanost se žalobkyní a z toho vyplývající účelové potvrzení její verze místo toho, aby uvěřily jejich obrannému tvrzení, že dobropis byl vystaven v souvislosti s vadou podlah. Tyto výhrady podle jejich obsahového vylíčení totiž vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak již bylo výše uvedeno, použití tohoto dovolacího důvodu je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní nastolili k dovolacímu přezkumu otázku pasivní věcné legitimace žalované, kterou soud zavázal k úhradě nedoplatku ceny díla žalobkyni společně a nerozdílně se žalovaným, za situace, kdy po zániku společného jmění manželů prohlášením konkurzu na majetek žalovaného nebyl tento společný závazek vypořádán usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2001, č. j. 11 K 21/2000-68, jímž byla schválena dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená mezi správcem konkurzní podstaty a žalovanou.
Tato otázka nečiní rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť již byla dovolacím soudem vyřešena a závěr odvolacího soudu je ve svém výsledku správný. K institutu společného jmění manželů ve vazbě na konkurzní úpravu se Nejvyšší soud již vyslovil v rozsudku ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004. V něm se přihlásil k závěrům již dříve formulovaným v jeho rozhodnutí ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2000, podle nichž vypořádání společných závazků (dluhů) manželů nezasahuje do práv a povinností třetích osob (věřitelů a jiných), které nejsou účastníky řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jimž zůstávají nedotčena všechna jejich práva i námitky, s tím, že tyto závěry platí beze zbytku, a to i v průběhu konkurzu vedeného na majetek některého z manželů, i pro institut společného jmění manželů, přičemž v rámci tohoto institutu je umocněn zásadou formulovanou v §150 odst. 2 obč. zák. (podle kterého práva věřitelů nesmí být dohodou manželů o vypořádání společného jmění manželů dotčena). To, že manžel je v konkurzu, neznamená, že by soudní rozhodnutí vydané ve sporu o vypořádání společného jmění manželů, podle kterého společné závazky (dluhy) tvořící společné jmění manželů má uhradit on, zbavovalo, byť i jen konkurzní věřitele práva domáhat se uspokojení těchto závazků i z majetku přikázaného v rámci vypořádání společného jmění manželů do výlučného vlastnictví druhého z manželů (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 270/2009). V rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, Nejvyšší soud k ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. vysvětlil, že ochrana práv věřitele spočívá v tom, že dohoda o vypořádání společného jmění je vůči věřitelům relativně bezúčinná; i když v právních vztazích (obecně vzato) dohoda sledované právní následky vyvolala, ve vztahu k dotčeným věřitelům se na ni hledí, jako kdyby právní účinky nenastaly, a věřitel se může domáhat uspokojení své pohledávky bez dalšího ze společného jmění manželů, aniž by bylo významné, jak bylo mezi manželi jejich společné jmění vypořádáno. Jestliže tyto závěry platí v případě, kdy součástí dohody (resp. rozhodnutí) o vypořádání společného jmění manželů byly i společné závazky, pak tím spíše musí platit v případě absence takové dohody (resp. rozhodnutí) a případně nastalé fikce vypořádání společného jmění manželů podle §150 odst. 4 obč. zák.
Ostatními námitkami týkajícími se průběhu konkurzu vedeného na majetek žalovaného se dovolací soud nezabýval, neboť již nemohly zvrátit závěr, že dovolání žalovaných směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. března 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu