ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2766.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2766/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. R. , zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci – Nové Ulici, Na Sřelnici 1212/39, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 175/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2010, č.j. 11 Co 697/2009-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.656,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Ing. Petra Konečného, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek (pro uznání) ze dne 12. 8. 2009, č.j. 9 C 157/2009-13, kterým Okresní soud v Teplicích uložil žalovanému zaplatit žalobci 100.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradit mu náklady řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný dovoláním prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o.s.ř. Podání, jímž se na výzvu soudu prvního stupně včas vyjádřil, dovolatel pokládá co do obsahu za dostačující, neboť vznesl „věcnou námitku“ . Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly nesrovnalostmi v datech uvedených v dlužním úpise. Takto vymezená otázka však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.
Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2006 pod č. 21, nebo v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej – jako v posuzované věci – neuzná vůbec), musí jeho písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému žalobou; tím reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce. Podstata obrany žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch.
Z uvedeného je zřejmé, že vyjádření ve věci podle §114b odst. 1 o.s.ř. nelze ztotožňovat s podáním, v němž žalovaný pouze uvede, že „popírá ... žalobu“ s konstatováním, že „důkazní materiál uložený ve spise není průkazný, protože se jedná pouze o kopii,“ a vznáší proto „námitku věcnou“ s tím, že žádá o nařízení jednání; takové vyjádření okruh sporných skutečností, které by měly být předmětem dokazování, nijak nevymezuje.
Nenamítal-li žalovaný ve vyjádření rozpor v datech uvedených v listině předložené k důkazu žalobcem, nelze soudu prvního stupně vytýkat, že se touto okolností nezabýval a z nečinnosti žalovaného vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy ve věci rozhodl v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání. Odvolací soud nemohl námitku v tomto smyslu posuzovat, jelikož takové výhrady nejsou u rozsudku pro uznání způsobilým odvolacím důvodem (§205b o.s.ř.).
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bodu 4, odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění, tj. částkou 6.080,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.276,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. července 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu