ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3344.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3344/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně L. W. , zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Výstavní 16a, proti žalovaným 1) L. T. a 2) V. T. , zastoupeným Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 17, o zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 10/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2010, č. j. 14 Co 370/2009-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2010, č. j. 14 Co 370/2009-129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím jako doplatku kupní ceny. Uvedla, že žalovaným kupní smlouvou ze dne 15. 11. 2002 prodala dům č. p. 87 nacházející se na pozemku parc. č. 1097 a pozemek parc. č. 1097, vše v katastrálním území M. Ž. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za sjednanou kupní cenu 360.000,- Kč. Žalovaní jí však uhradili pouze 270.000,- Kč a zbytek kupní ceny dluží.
Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. března 2009, č. j. 9 C 10/2006-105, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do pěti dnů od právní moci rozsudku částku 90.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně od 16. 12. 2002 do zaplacení, zamítl žalobu v části požadující 3,5% úrok z prodlení ročně z částky 90.000,- Kč za den 15. 12. 2002 a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. prosince 2010, č. j. 14 Co 370/2009-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů a o soudním poplatku.
Soudy obou stupňů vycházely shodně ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 15. 11. 2002 kupní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovaným prodala předmětné nemovitosti za sjednanou kupní cenu 360.000,- Kč, která měla být žalovanými uhrazena bezhotovostním převodem z účtu z jim poskytnutého hypotečního úvěru na účet žalobkyně. Žalovaní žalobkyni uhradili pouze 270.000,- Kč. Téhož dne sepsali účastníci listinu označenou jako „Dohoda“, v níž je uvedeno, že „Skutečná cena za nemovitost bude zaplacena ve výši 270.000,- Kč, …., ale daň bude uhrazena za částku uvedenou v kupní smlouvě“ tak, že „z částky 150.000,- Kč uhradí daň prodávající (žalobkyně) a z částky 210.000,- Kč kupující (žalovaní); kupující se přitom zavázali „ svěřit prodávající příslušnou částku na úhradu daně a prodávající se zavázala poskytnout jim kopii příslušného dokladu o jejím zaplacení“ .
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní úkon označený jako „Dohoda“ je podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro neurčitost jeho obsahu neplatný, odvolací soud shledal neplatnými oba právní úkony, které účastníci dne 15. 11. 2002 uzavřeli. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že z „Dohody“ nelze dovodit její spojitost s kupní smlouvou ze dne 15. 11. 2002, jíž došlo k převodu předmětných nemovitostí. Konstatoval, že vztah obou právních úkonů prokazuje jejich časová a logická souvislost i obsah dopisu právního zástupce žalobkyně z 22. 6. 2005, v němž je po žalovaných požadováno splnění jejich závazku hradit daň „dle dohody“. „Dohodu“ odvolací soud posoudil jako ujednání o skutečné kupní ceně za předmětné nemovitosti s tím, že částka uvedená v kupní smlouvě skutečnou kupní cenou nebyla. Neplatnost kupní smlouvy jako předstíraného (simulovaného) právního úkonu dovodil z nedostatku vůle smluvních stran zaplatit a přijmout zde uvedenou kupní cenu, která je zákonnou náležitostí kupní smlouvy (§37 odst. 1, §41a a §588 obč. zák.). „Dohodu“ posoudil jako právní úkon zastřený (disimulovaný) a shledal ji neplatnou pro nedostatek zákonných náležitostí (§41a odst. 2 obč. zák.); neobsahuje totiž ani označení nemovitosti, jíž se týká, ani v ní není slovy vyjádřena vůle smluvních stran uzavřít kupní smlouvu, jíž prodávající něco prodává a kupující něco nabývá. Protože mezi účastníky vůbec nedošlo k platnému převodu předmětných nemovitostí, nejsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni kupní cenu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem, neboť její vůlí bylo prodat předmětné nemovitosti za jinou než v ní uvedenou kupní cenu, konkrétně za částku 270.000,- Kč. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že vycházel ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Její vůle je totiž náležitě vyjádřena v písemné kupní smlouvě a o vůli žalovaných zaplatit kupní cenu ve výši 360.000,- Kč svědčí i to, že si v uvedené výši vzali na zaplacení kupní ceny hypoteční úvěr, který zajistili zástavním právem k předmětným nemovitostem. Listinu nazvanou „Dohoda“ sice podepsala, avšak její vůlí nebylo tímto právním úkonem cokoli zastírat. Z pouhé časové souvislosti a totožnosti smluvních stran nelze spojitost s kupní smlouvou ani s převáděnými nemovitostmi spolehlivě dovodit. Se závěrem soudů, že „Dohoda“ je neplatná pro neurčitost, žalobkyně souhlasí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 15. 11. 2002 je simulovaným právním úkonem, který je neplatný pro nedostatek vůle smluvních stran zaplatit a přijmout zde uvedenou kupní cenu, zpochybnila žalobkyně námitkou, že zjištění ohledně vůle smluvních stran nemá oporu v provedeném dokazování. Z žádného důkazu totiž podle ní spolehlivě nevyplývá, že chtěla převést předmětné nemovitosti za 270.000,- Kč a nikoliv za v kupní smlouvě uvedených 360.000,- Kč. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomíná, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran lze uvažovat pouze v případě, že vůli uzavřít smlouvu nemá žádná z jejích stran. Uvedená námitka představuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zjišťuje-li totiž soud, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků a jaká byla jejich vůle, jde o skutkové zjištění .
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Zjištění, že již v době uzavření kupní smlouvy bylo skutečnou vůlí žalobkyně prodat žalovaným předmětné nemovitosti za kupní cenu 270.000,- Kč (a nikoli za 360.000,- Kč, jak je v kupní smlouvě výslovně uvedeno), učinil odvolací soud z listinných důkazů, konkrétně z kupní smlouvy, z „Dohody“ a z dopisu právního zástupce žalobkyně z 22. 6. 2005. Neuvěřil přitom tvrzení žalobkyně, že „Dohodu“ vědomě nepodepsala. Svůj skutkový závěr opřel o vzájemnou propojenost právních úkonů zaznamenaných na uvedených listinách (listiny obsahují stejné datum podpisu, jsou v nich uvedeny totožné smluvní strany) a podpořil ho úvahou, že závazek žalovaných spolupodílet se na úhradě daně z převodu, který je připomínán v dopise právního zástupce žalobkyně z 22. 6. 2005 adresovaném žalovaným, je zmiňován toliko v „Dohodě“.
Lze přisvědčit žalobkyni, že zjištění odvolacího soudu ohledně vůle smluvních stran nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování, a bylo přitom rozhodující pro závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy. Nelze sice - jak konstatoval již odvolací soud - přehlédnout, že mezi právními úkony zaznamenanými na listinách z 15. 11. 2002 je časová i obsahová souvislost, nicméně na jejím základě nelze dovodit, že již v době uzavření kupní smlouvy (tj. při uzavírání kupní smlouvy) bylo pravou vůlí smluvních stran sjednat si kupní cenu nižší, nežli je uvedena v písemné kupní smlouvě. Ze žádného z provedených důkazů totiž nevyplývá, jaký důvod by vedl smluvní strany k tomu, aby v písemné kupní smlouvě uváděly jinou kupní cenu, než bylo jejich vůlí. Žádný z účastníků v průběhu řízení neuvedl, že by k takovému počínání byl donucen, případně, že by souhlasil s tím, aby v písemné kupní smlouvě byla uvedena kupní cena, na které se smluvní strany ve skutečnosti nikdy nedohodly. Odvolací soud v rámci gramatického výkladu „Dohody“ zdůraznil použití formulace „ skutečná cena “, z čehož pak dedukoval, že údaj o ceně, uvedený v písemné kupní smlouvě, účastníci simulovali. Nevzal však již v úvahu, že na tento slovní obrat navazují slova „ za nemovitost “, ačkoli předmětem převodu byly nemovitosti dvě (každá z nich je penězi ocenitelná). Zcela také pominul, že žalovaní v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně argumentují mimo jiné tím, že smluvní strany „ jednoznačně projevily vůli změnit původně sjednanou kupní cenu z částky 360.000,- Kč na 270.000,- Kč“ , což nasvědčuje jednak tomu, že byť jsou obě listiny datovány 15. 11. 2002, uzavření kupní smlouvy předcházelo uzavření „Dohody“ a dále tomu, že v době uzavření kupní smlouvy byla vůle účastníků - pokud jde o sjednání výše kupní ceny - jiná, než v době uzavření „Dohody“. Z uvedeného logicky vyplývá, že v mezidobí mezi uzavřením kupní smlouvy a „Dohodou“ došlo ke změně vůle smluvních stran týkající se kupní ceny (ke změně v obsahu závazků).
Neobstojí-li ze shora uvedených důvodů skutkový závěr odvolacího soudu, že vůle smluvních stran – pokud jde o sjednání výše kupní ceny – byla při uzavření kupní smlouvy jiná, než je v písemnosti obsahující tuto smlouvu zaznamenána, nemůže obstát ani jeho právní závěr, že kupní smlouva je neplatná pro nedostatek vůle smluvních stran sjednat si v ní uvedenou kupní cenu.
Závěr odvolacího soudu, že neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) je účastníky uzavřená „Dohoda“, nebyl v dovolání zpochybněn a nepodléhá tudíž dovolacímu přezkumu. Dovolací soud přesto považuje za vhodné poznamenat, že odvolací soud při posouzení platnosti „Dohody“ nepochybil.
Protože se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243 odst. 3 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu