ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3723.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3723/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně TQS, spol. s. r. o. se sídlem v Praze 8, Křižíkova 18/196, identifikační číslo 279 14 330, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované Ing. J. H. , zastoupené Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o zaplacení 106.929,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 170/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 11 Co 528/2010-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 11 Co 528/2010-58, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. dubna 2010, č. j. 28 C 170/2009-32, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání námitkou, že procesní postup soudů byl vadný. Prosazuje názor, že soud prvního stupně měl jím vydaný platební rozkaz ze dne 2. 6. 2009 zrušit podle §173 odst. 2 o. s. ř. v plném rozsahu proto, že se ho nepodařilo doručit spolužalovanému J. H. Pokud by tento postup dodržel, pozbyla by účinků kvalifikovaná výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř., která byla součástí jí doručeného platebního rozkazu. Soud prvního stupně namísto toho postupoval podle §174 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl vůči ní rozsudkem pro uznání s odůvodněním, že se v zákonné lhůtě k věci nevyjádřila podle §114b odst. 5 o. s. ř. Odvolací soud tuto vadu řízení nenapravil. Žalovaná je přesvědčena, že postup podle §173 odst. 2 o. s. ř. má přednost před postupem podle §174 odst. 2 o. s. ř.
Výhrady dovolatelky jsou založeny výhradně na kritice správnosti procesního postupu soudů a vystihují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který lze při posouzení přípustnosti dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. výjimečně použít toliko v případě, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy kdy jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006). Aplikace ustanovení §173 odst. 2 a §174 odst. 2 o. s. ř. nepůsobí v praxi žádné potíže a nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Platební rozkaz lze vydat proti několika žalovaným. Zákon stojí na zásadě, že v takovém případě musí být řádně doručeno všem žalovaným; není-li takto doručeno byť jen jedinému ze žalovaných, předseda senátu (vyšší soudní úředník nebo asistent soudce) nebo (jde-li o senátní věc) senát přistoupí ke zrušení platebního rozkazu v celém rozsahu a soud pak nařídí jednání; uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, že žalovaní mají ve sporu postavení samostatných společníků v rozepři. Se zřetelem k dikci §172 odst. 1 o. s. ř. může nastat situace, kdy se platební rozkaz vydaný proti více žalovaným stane vykonatelným jen proti některým z nich (proti těm, jimž byl řádně doručen a kteří proti němu nepodali odpor) nebo - a o takovou situaci jde v dané věci - dojde k tomu, že jeden z žalovaných podá odpor proti platebnímu rozkazu dříve, než vyjde najevo, že dalšímu z žalovaných se nepodařilo doručit. Z ustanovení §174 odst. 2 o. s. ř. jednoznačně plyne, že podá-li i jeden z žalovaných včas odpor, ruší se tím (a to ze zákona) platební rozkaz v plném rozsahu (tedy i vůči ostatním žalovaným) a soud nařídí jednání. Je-li v důsledku podaného odporu zrušen (ze zákona) platební rozkaz v plném rozsahu, je - logicky vzato - vyloučen postup podle §173 odst. 2 o. s. ř. Jinak řečeno, byl-li platební rozkaz ze zákona zrušen, nelze ho znovu zrušit usnesením soudu. Vydá-li soud současně s platebním rozkazem také usnesení o výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř., pak žalovaný, který v určené lhůtě se ve věci nevyjádří a ani nesdělí soudu vážný důvod, který mu v tom brání, sice podáním odporu dosáhne zrušení platebního rozkazu, nicméně soud rozhodne v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř.
Žalovaná proti platebnímu rozkazu podala odpor dříve, než ho soud zrušil postupem podle §173 odst. 2 o. s. ř. Podáním odporu nastaly účinky ve smyslu §174 odst. 2 o. s. ř., tzn. platební rozkaz byl na základě skutečnosti vyplývající ze zákona v plném rozsahu zrušen, a to aniž by soud musel přistoupit k vydání usnesení, jímž se platební rozkaz ruší, a usnesení o výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydané současně s platebním rozkazem žalovanou zavazovalo podat kvalifikované vyjádření do 30 dnů od podání odporu, neboť tak neučinila již v samotném odporu. Protože se ve lhůtě nevyjádřila, ani soudu nesdělila, co ji v tom brání, nepochybil soud prvního stupně, rozhodl-li v její neprospěch rozsudkem pro uznání.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že odvolací soud pochybil, jestliže nevyloučil nárok žalobkyně směřující vůči ní k samostatnému projednání a rozhodl vůči ní rozsudkem pro uznání při jednání, k němu nebyl spolužalovaný J. H. řádně předvolán. I tyto námitky vystihují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., přičemž se nedotýkají bezprostředně výkladu procesního práva (sporu o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu založeno.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila; i kdyby nesouhlas s tímto výrokem řádně odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu