ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4374.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4374/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Mgr. L. V. , b) Ing. T. V. , c) Ing. R. K. a d) Ing. O. K. , všech zastoupených JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 16, proti žalované RENIX, a. s. se sídlem v Praze 4, Na Dědinách 733/22, identifikační číslo 61860964, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1256/24, o 477.115,- Kč s příslušenstvím a o 688.514,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 19/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 11 Co 448/2009-322, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2009, č. j. 23 C 19/2004-304, ve výrocích, kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobcům Mgr. L. V. a T. V. částku 477.115,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 23. 6. 2003 do zaplacení a žalobcům Ing. R. K. a Ing. O. K. částku 688.514,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 23. 6. 2003 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, a jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dřívějším (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 9. 2. 2007, č. j. 23 C 19/2004-191, který odvolací soud usnesením ze dne 3. 10. 2007, č. j. 11 Co 224/2007-228, zrušil, totiž soud prvního stupně nerozhodl - pokud jde o přísudky shora uvedených částek - jinak (tj. žalobě opakovaně co do těchto částek vyhověl). Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., protože hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila především správnost právního závěru, že vadám převáděných bytových jednotek (nedostatečné zvukoizolační vlastnosti, resp. absence vzduchové a kročejové neprozvučnosti) je přiměřená třicetiprocentní sleva z ceny plnění, námitkou, že soudy založily svou úvahu ohledně přiměřenosti slevy na zjištění čerpaném z nekvalitního znaleckého posudku. Tato výhrada, stejně jako výtky, že stav nemovitosti nebyl v řízení náležitě zjištěn (resp. že zjištění ohledně stavu bytových jednotek nemají oporu v provedeném dokazování) a že nesprávně byla interpretována smluvní ujednání účastníků o poskytované záruce, jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil svůj (žalobkyní zpochybněný) právní závěr. Tyto námitky jsou v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm.c/ o. s. ř. bezcenné, neboť nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jak mylně dovozuje žalovaná, nýbrž jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který nelze při posuzování přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s úspěchem použít (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Argumentuje-li žalovaná v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy řádně a úplně zjistily skutkový stav věci a nespoléhaly se především na údaje o stavu nemovitosti uvedené v nekvalitním a nepřezkoumatelném znaleckém posudku, musely by nutně uzavřít, že žalobci požadovaná sleva z ceny je nepřiměřená, neboť „předmětné bytové jednotky mají současnou tržní hodnotu výrazně vyšší, než byla jejich pořizovací (tržní) cena, a to bez ohledu na žalobci tvrzený stav“. Pakliže by soudy správně vyložily obsah kupní smlouvy, resp. smluvních ujednání týkajících se záruky, musely by dospět k závěru, že „záruka byla žalobcům poskytnuta pouze na práce, tedy montážní postupy vedoucí ke zpracování či zapracování jednotlivých částí či zařizovacích předmětů do podstaty předmětné stavby, nikoli na podstatu předmětu koupě, tedy na bytovou jednotku“.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je rovněž námitka žalované, že soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nevyhověly její žádosti o doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem a porušily tak její právo na spravedlivý proces. Stejně jak irelevantní jsou výhrady k procesnímu postupu soudů obou stupňů a k jejich hodnocení znaleckého posudku, jehož předmětem bylo stanovit cenu nemovitosti s vadami za účelem určení přiměřené slevy z ceny, kdy žalovaná - odkazujíc na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1994/99, ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007) i Ústavního soudu (nálezy ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06 a ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99) - prosazuje názor, že úvaha o výši slevy z ceny nemovitosti nemůže být založena na jediném znaleckém posudku, a vyjadřuje přesvědčení, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť neobsahují řádné hodnocení údajů vyplývajících ze znaleckého posudku, vůči němuž vznesla řadu důvodných námitek. Zmiňované výhrady vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a jak již bylo shora uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ se nepřihlíží, až na případ (a o ten zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy kdy jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a které žalovaný dovoláním výslovně napadl. Podle §237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti tomuto výroku v úvahu; tento výrok - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení podle §167 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř. a není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu