ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4478.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4478/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ing. Š. T., zastoupené Mgr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovanému Ing. F. K., zastoupenému Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, o zaplacení 4,937.501,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 7 C 78/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č. j. 21 Co 176/2010-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Trnky, advokáta se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku ze dne 15. června 2010, č. j. 21 Co 176/2010-194, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. června 2009, č. j. 7 C 78/2006-126, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 4,937.501,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž výtky žalovaného, že soudy „nesprávně zjistily skutečný stav věci, neboť nedostatečně a jednostranně hodnotily vše, co vyšlo v řízení najevo“, že nehodnotily důkazy objektivně a vyváženě ve prospěch či neprospěch stran, jestliže nevzaly v úvahu, že vůči žalobkyni nemá žádný závazek, neboť „ realizací postupu podle dodatku z 27. 2. 2002 ke smlouvě č. 159-99 uzavřené mezi ním, obchodní společností TSB a žalobkyní a zaplacením kupní ceny byl vztah mezi všemi účastníky zcela jednoznačně vyrovnán “, stejně jako „ byl vyrovnán i jeho závazek ze smlouvy o postoupení pohledávky “. Všechny tyto námitky lze podřadit výhradně dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávně, popř. neúplně zjištěný skutečný stav věci, z něhož soudy při právním posouzení věci vycházely. Regulérní není ani výtka žalovaného, že v řízení nebyla správně zjištěna jeho skutečná vůle při uzavírání dodatků ke smlouvě o postoupení pohledávek z 5. 6. 2003, z 28. 2. 2005 a z 28. 2. 2006, při níž žalovaný oproti odvolacímu soudu prosazuje, že nebylo jeho vůlí zavázat se zaplatit žalobkyni ještě 5,000.000,- Kč za situace, kdy všechny své závazky vůči ní již splnil, a že se pouze snažil v rámci dobrých sousedských vztahů „ vyjít žalobkyni maximálně vstříc proto, aby jejich prozatím dobré soužití zůstalo zachováno “. Tato výtka sice směřuje ke zpochybnění právního závěru (posouzení platnosti právních úkonů), je však založena na kritice správnosti skutkového zjištění. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě či jiném právním úkonu, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný brojí proti právnímu závěru, že dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 5. 6. 2003 je platným právním úkonem narovnání podle §585 obč. zák. Činí tak jednak skutkovou námitkou, že odvolací soud vyložil právní úkon z 5. 6. 2003 v rozporu s jeho obsahem, resp. že nesprávně posoudil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, a dále námitkou, že zmíněný právní úkon nemohl být dohodou o narovnání, jestliže v době, kdy byl učiněn, již byly veškeré vztahy účastníků vypořádány a nebylo tudíž již co „narovnávat“. Žalovaný však pomíjí, že odvolací soud na jím zpochybňovaném právním závěru své rozhodnutí nezaložil. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který právní úkon z 5. 6. 2003 opatřený úředně ověřenými podpisy účastníků, jímž se žalovaný - potvrdivše předchozí ústní dohodu a „anulaci“ smlouvy o úvěru z 27. 2. 2002 - zavázal žalobkyni zaplatit do 28. 2. 2005 částku 5,000.000,- Kč, resp. 4,937.501,- Kč jako doplatek za postoupení pohledávky vůči firmě TSB Praha spol. s r. o., posoudil jako dohodu o narovnání vzájemných práv a povinností podle §585 obč. zák., odvolací soud uzavřel, že „neshledává v žádném ze zákonných kritérií účastníky uzavřené smlouvy a jejich dodatky neplatnými, uvedené právní úkony však neposuzuje s ohledem na jejich obsah jako dohodu o narovnání mezi účastníky, nýbrž jako závazkový vztah zakládající důvodnost uplatněného nároku žalobkyně“. Tyto právní závěry odvolacího soudu žalovaný v dovolání žádnými konkrétními argumenty nezpochybnil.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 8. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu