ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.538.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 538/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 11, proti žalované městské části Praha 5 se sídlem městského úřadu v Praze 5, náměstí 14 října 1381/4, zastoupené JUDr. et MUDr. Danem Podstatzky-Lichtensteinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, Palác Fénix, o zaplacení 1,189.044,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 196/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č. j. 17 Co 144/2009-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. et MUDr. Dana Podstatzky-Lichtensteina, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, Palác Fénix.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 31 C 196/2007-135, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,189.044,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka otázce výkladu dohody o narovnání ze dne 6. 3. 2000 a nájemní smlouvy ze dne 11. 4. 2000, které podle jejího názoru „jako celek ale i jednotlivě obsahují náležitosti, které jsou spojeny s institutem uznání dluhu podle §558 občanského zákoníku“ a dále jej spojuje s výhradou, že žalovaná nepřevzala dluh Ing. J. P. vůči žalobkyni z titulu vnosu finanční částky 2,000.000,- Kč.
Výklad nájemní smlouvy ze dne 11. 4. 2000 provedený odvolacím soudem (a potažmo i soudem prvního stupně) a dohody o narovnání ze dne 6. 3. 2000 je zcela v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Závěr, že pod bodem IV. odst. 1 v souvislosti s odst. 2 téhož ustanovení smlouvy ze dne 11. 4. 2000 neprojevila žalovaná vůli uznat dluh a že čl. II. bod 2 písm. b) dohody o narovnání ve spojením s čl. III. bodem 2 podnájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2000 není projevem vůle žalované převzít dluh Ing. P., zcela odpovídá uvedeným výkladovým principům, se zřetelem k závěru odvolacího soudu o obchodněprávním charakteru právního vztahu mezi účastníky řízení (§323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
Bez významu jsou výhrady žalobkyně vůči závěru, že neprokázala, že se žalovaná na její úkor obohatila investicí v rozsahu částky 2,000.000,- Kč do rekonstrukce domu v P. a že uvedenou částku poskytla jako půjčku Ing. J. P., který ji použil na rekonstrukci nebytových prostor. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány zbývající námitkou dovolatelky, že nebyly provedeny jí navržené důkazy a že se odvolací soud nezabýval všemi jejími argumenty, kterými zpochybňovala správnost jeho rozsudku.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 29. února 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu