ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.608.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 608/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně I. L., zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 35, proti žalované Credium, a. s. se sídlem Praha 13, Office Park, Bucharova 2657/12, identifikační číslo: 251 39 886, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 333/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2011, č. j. 30 Co 334/2011-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 23. srpna 2011, č. j. 30 Co 334/2011-110, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2011, č. j. 39 C 333/2004-97, ve výroku zamítajícím žalobu o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 12. 10. 2004 a ve výroku o nákladech řízení, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žádná z právních otázek, které žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu, nečiní napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadně významným.
Otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a dovodil, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném ke dni 12. 10. 2004, kdy byl vydán rozhodčí nález (dále jen „zákon“), míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 zákona. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e/ zákona musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Otázku, zda byla stranám poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv v rozhodčím řízení, je třeba zkoumat nejen z hlediska formálního (zda byly procesní postupy dodrženy), ale rovněž z hlediska toho, zda strany měly rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, a ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007).
Z nezpochybnitelného zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyni bylo v rozhodčím řízení poskytnuto poučení o jejích procesních právech a povinnostech, byla vyzvána k vyjádření se k věci a označení či předložení důkazů, jež na svou obranu uplatňuje, a že svá vyjádření ve věci rozhodčímu senátu zaslala a ten na ně vzal zřetel. Jestliže tedy žalobkyni nic objektivně nebránilo, aby v rozhodčím řízení uplatnila svá procesní práva, je správný závěr odvolacího soudu, že nebyl naplněn důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e/ zákona.
Otázku, zda lze vykládat omluvu nepřítomnosti účastníka u jednání i jako žádost o jeho odročení, již Nejvyšší soud vyřešil; vyslovil, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, a ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněná pod čísly 38/2000 a 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, či usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1994/2009). Odvolací soud správně usoudil, že ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. lze přiměřeně použít i v rozhodčím řízení (srovnej rozsudek ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, v němž se Nejvyšší soud zabýval vztahem zákona č. 216/1994 Sb. a občanského soudního řádu), a při posouzení této nastolené otázky se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobkyně nepožádala o odročení jednání, pouze omluvila svou neúčast u jednání rozhodčího senátu z důvodů zdravotních (aniž je doložila). Ani v tomto ohledu není dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e/ zákona.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani výhrada zpochybňující závěr, že není dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu upravený v §31 písm. g/ zákona (jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4575/2008, formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož soud může ve smyslu §31 písm. g/ zákona na návrh některé ze stran zrušit rozhodčí nález, zjistí-li, že jsou tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít v původním (rozhodčím) řízení, a to za předpokladu, že tyto mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Musí jít o skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které v době řízení existovaly, avšak účastník o nich nevěděl a ani vědět nemohl, a které by bylo možno v řízení před rozhodcem provést. Současně musí jít o „okolnosti“ zcela nové, které v řízení nevyšly najevo ani v souvislosti s tvrzením stran či v souvislosti s jinými důkazy, které byly v rozhodčím řízení provedeny. Jestliže ze zjištění odvolacího soudu plyne, že žalobkyni objektivně nic nebránilo v tom, aby na svou obranu uplatnila veškeré tvrzení a důkazy, které měla k dispozici a aby důkazy předložila rozhodčímu senátu před vydáním rozhodčího nálezu, je správný závěr odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Výtka žalobkyně, že odvolací soud nepřihlédl k jím navrhovaným důkazům, které jsou způsobilé prokázat nesprávné posouzení nároku žalované rozhodčím senátem, jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k němuž dovolací soud v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží. Kromě toho v řízení o zrušení rozhodčího nálezu - jak již bylo uvedeno výše - je přezkum správnosti rozhodčího nálezu po věcné stránce vyloučen.
Bezcenné jsou námitky, že společnosti AAA Auto Praha a ČP Leasing, a. s. porušily Všeobecné podmínky smlouvy pod č. 5 písm. e/, že se dopustily podvodného jednání a že žalobkyně poslala rozhodci veškeré doklady a že požádala o odročení nařízeného jednání před rozhodčím senátem, neboť vystihují nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu