ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.67.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 67/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce K. S. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karmelitská 382/14, proti žalovanému Ing. V. K. , zastoupenému Mgr. Danem Loukotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10, o 376.268,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 331/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 58 Co 225/2009-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Milíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Karmelitská 382/14.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti shora uvedenému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince 2008, č. j. 12 C 331/2003-242, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 376.268,50,- Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bez významu je tudíž výhrada dovolatele, že nedošlo k předání provedeného díla (oproti skutkovému závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce žalovanému dílo předal za přítomnosti manželky žalovaného a svědka K.). Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolacímu přezkumu předloženou otázku vyloučení účinků §650 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smluvním ujednáním, podle něhož se dílo považuje za dokončené až protokolárním předáním, kterýžto závěr žalovaný dovozuje ze znění čl. 6. odst. 3 smlouvy ze dne 30. 7. 2001, vyřešil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. července 2007, sp. zn. 33 Odo 749/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž přijal a odůvodnil závěr, že „ustanovení §650 odst. 1 obč. zák. je kogentního (imperativního, donucujícího) charakteru (§2 odst. 3 obč. zák.), od jehož znění se smluvní strany nemohou pod sankcí neplatnosti odchýlit (§39 obč. zák.). Ukládá-li proto §650 odst. 1 obč. zák. žalobcům povinnost (nutnost jednání) věc převzít do jednoho měsíce od jejího zhotovení (nebylo-li dílo provedeno v původně sjednané lhůtě), nemohli účastníci smlouvy účinky tohoto ustanovení vyloučit smluvním ujednáním . Ujednání o tom, že „dílo je splněno jeho předáním objednateli a jeho převzetím objednatelem“ (čl. 6. bod 1.) s tím, že „součástí zápisu o předání a převzetí díla je jeho podrobný popis obsahující zejména popis kvality díla a popis vad a nedodělků reklamovaných objednatelem“ (čl. 6 odst. 3), nemohlo zvrátit účinky převzetí díla, neboť z hlediska §650 obč. zák. se k účinkům převzetí díla nevyžaduje vyhotovení zápisu o jeho předání a převzetí (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2002). Nejvyšší soud mimo to již v rozsudku ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, vyjádřil názor, že zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla i v případě, že objednatel dílo převzal a dílo je vadné, neboť v takovém případě může objednatel uplatnit právo z odpovědnosti za vady ve smyslu §645 odst. 1 obč. zák., podle něhož zhotovitel odpovídá za vady, které má věc zhotovená na zakázku při převzetí objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době; stejně odpovídá za to, že věc má vlastnosti objednatelem při zakázce vymíněné. Naopak zhotovitel nemá právo na zaplacení ceny díla, jestliže dílo nebylo provedeno ve smyslu §633 odst. 1 obč. zák. podle smlouvy řádně (bez vad) a v dohodnuté době a objednatel dílo nepřevzal; podle §650 obč. zák. pro objednatele vyplývá povinnost převzít jen zhotovené dílo.
Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej opět rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23 a pod č. C 71.). Za takovou je potřeba považovat otázku porušení povinnosti žalobce vést po dobu provádění díla stavební deník, do něhož se zapisují veškeré důležité okolnosti týkající se stavby, např. její předání a převzetí. Pro rozhodnutí totiž bylo určující, zda dílo bylo provedeno podle smlouvy a zda žalovanému fakticky předáno.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 20% DPH ve výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustné.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu