ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.681.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 681/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. V. H. , b) RNDr. M. B. , a c) Ing. A. I. , zastoupených Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti žalované Doc. PhDr. I. Š., CSc. , zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem Praha 6, Ve Skalách 2597/2, o zaplacení 280.785,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 85/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 39 Co 322/2008-252, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali žalobou v konečném znění zaplacení částky 341.948,- Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o postoupení jejich pohledávek za Státním statkem K. se sídlem v U.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 10 C 85/2000-231, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 158.474,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a každé žalobkyni částku 91.737,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. L. dne 12. 2. 1992 podepsala listinu, označenou jako plná moc, v níž se uvádí: …zmocňuji svého bratra Ing V. H.,…aby mne zastupoval ve všech příslušných jednáních a orgánech pro účely uzavírání nájemních a kupních smluv v rámci prodeje domku č. p. 99 V. okr. L., ostatních pozemků a nemovitostí v katastrálních územích V. a L. obojí okr. L. a T., okr. K., které jsou v jejím vlastnictví po zemřelých rodičích v rámci vypořádání majetku navráceného podle restitučních zákonů.“ Žalobce za sebe a svou sestru J. L. uzavřel dne 19. 11. 1992 s povinnou osobou Státním statkem K. „přípravnou“ dohodu, v níž se povinná osoba zavázala uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o náhradě za živý a mrtvý inventář v celkové výši 763.072,- Kčs (za živý inventář 273.709,- Kčs, za krmiva a steliva 128.945,- Kčs, osivo a sadbu 25.789,- Kčs, za mrtvý inventář 124.347,- Kčs a za devastaci objektů a polní inventář 211.690,- Kčs). K uzavření vlastní dohody mezi žalobcem a povinnou osobou došlo dne 8. 12. 1992; v ní se povinná osoba zavázala poskytnout oprávněným osobám přiměřenou náhradu z důvodu, že zajišťují zemědělskou výrobu zřejmě na 15,7 ha zemědělské půdy, a to náhradu za živý inventář v hodnotě 273.709,- Kčs, za krmiva a steliva v hodnotě 128.945,- Kčs, za osivo a sadbu v hodnotě 25.789,- Kčs, za mrtvý inventář v hodnotě 124.347,- Kčs a za znehodnocení staveb v hodnotě 211.690,- Kčs, celkem v hodnotě 763.072,- Kčs. Žalobce v dohodě prohlásil, že postupuje tuto pohledávku žalované na základě smlouvy uzavřené dne 18. 11. 1992. Žalobce za sebe a J. L. uzavřel dne 18. 11. 1992 se žalovanou smlouvu o postoupení pohledávky za Státním statkem K. se sídlem v U., a to náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle zákona č. 229/1991 Sb. v celkové hodnotě 419.711,- Kčs. Žalovaná se zavázala za postoupenou pohledávku zaplatit do deseti let 80 % pohledávky v ročních splátkách po 39.257,- Kčs, vždy k 30. 10. běžného roku. Dne 4. 12. 1992 uzavřel žalobce za sebe a J. L. se žalovanou dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky, podle něhož jsou postupitelé vlastníky náhrady za živý a mrtvý inventář v celkové hodnotě 764.450,- Kčs; žalovaná se v něm zavázala do 10 let zaplatit 80 % postoupené pohledávky v ročních splátkách po 61.158,- Kčs vždy ke každému 30. 10. běžného roku. J. L. dne 28. 6. 1999 zemřela a jejími právními nástupci se stali žalobci ad a/, b/ a c/. Žalovaná na základě smlouvy o postoupení pohledávky uhradila v letech 1994 - 1997 celkem 244.624,- Kč. Právní nástupce povinné osoby Státní statek J. přiznal žalované náhradu za živý a mrtvý inventář po žalobci a J. L. v hodnotě 763.072,- Kč. V řízení nebylo prokázáno, že jí tuto částku zaplatil. Při kontrole restituční složky žalobce a J. L. vyšly najevo nejasnosti, které by mohly vést ke zrušení dohody ze dne 8. 12. 1992. Státní statek J. sdělil přípisy ze dne 12. 6. 2000 a 29. 6. 2000, že restituční nároky žalované byly sloučeny s restitučními nároky žalobců a že žalované bylo plněno movitým majetkem v hodnotě 5,768.998,- Kč a nemovitým majetkem v hodnotě 5,134.917,- Kč. Žalovaná se neúspěšně domáhala žalobami podanými u soudu určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a určení neplatnosti dohody o poskytnutí náhrady uzavřené mezi žalobcem a povinnou osobou.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná uzavřela se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu §524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), jejímž předmětem mělo být postoupení peněžité náhrady za živý a mrtvý inventář. Žalovaná však od povinné osoby náhradu v penězích neobdržela, a to ani po sloučení jejích restitučních nároků s nárokem žalobcovým. Navíc žalobce neměl od oprávněné J. L. k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky písemnou plnou moc, a v řízení nebylo zjištěno ani to, že by restituční nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář ke dni účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky existoval. Jestliže žalovaná postupitelům na základě postupní smlouvy plnila, jednalo se o plnění bez právního důvodu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 39 Co 322/2008-252, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci 140.395,- Kč spolu s 10 % úroky z částky 18.079,- Kč od 1. 11. 1998, z částky 30.579,- Kč od 1. 11. 1999 a z částky 30.579,- Kč od 1. 11. 2000, s 8,5 % úroky z částky 30.579,- Kč od 31. 10. 2001 a se 4 % úroky z částky 30.579,- Kč od 31. 10. 2002, vždy do zaplacení a žalobkyním každé 70.195,- Kč s 8 % úroky z částky 9.039,- Kč od 15. 3. 2001, s 8 % úroky z částky 15.289,- Kč od 15. 3. 2001, s 8 % úroky z částky 15.289,- Kč od 15. 3. 2001, s 8,5 % úroky z částky 15.289,- Kč od 31. 10. 2001 a se 4 % úroky z částky 15.289,- Kč od 31. 10. 2002, vždy do zaplacení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Oproti němu zjistil, že postupovaná pohledávka žalobce a právní předchůdkyně žalobců z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář v hodnotě 763.072,- Kčs existovala, byla v plné výši uznána a Pozemkovým fondem ČR vykryta. Žalovaná v letech 1993 - 1997 podle postupní smlouvy plnila a ještě po podání žaloby uhradila 25.000,- Kč. Námitku žalované, týkající se nedostatku plné moci žalobce k zastupování J. L. při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, odvolací soud neuznal. I když je plná moc ze dne 12. 2. 1992 formulována poněkud nepřesně a o uzavření smlouvy postupní v ní není výslovně zmiňováno, odvolací soud ji posoudil jako plnou moc generální, jíž J. L. zmocnila žalobce ke všem jednáním týkajícím se restituovaného majetku. Jelikož v postupní smlouvě jsou jako postupitelé uvedeni žalobce a J. L., zastoupená na základě plné moci žalobcem, pak by ani absence plné moci k uzavření tohoto právního úkonu neměla vliv na platnost smlouvy jako takové. Bez významu z hlediska platnosti smlouvy je i skutečnost, že pohledávka žalobců v okamžiku uzavření smlouvy ještě neexistovala; k postupu pohledávky došlo okamžikem jejího vzniku, tedy dne 8. 12. 1992. Při zohlednění platby žalované po zahájení řízení ve výši 25.000,- Kč shledal odvolací soud opodstatněným nárok žalobce v rozsahu 140.395,- Kč s příslušenstvím a každé ze žalobkyň v rozsahu 70.195,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž označila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval existencí pohledávky, která byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Žalobce a J. L. totiž nesplňovali podmínku stanovenou v §20 zákona č. 229/1991 Sb., neboť nebyli původními vlastníky živého a mrtvého inventáře. Z výměru ONV S. ze dne 2. 6. 1949 totiž vyplývá, že půda v něm uvedená, k níž se váže náhrada za živý a mrtvý inventář, byla již 18 let propachtovaná; povinná osoba proto neměla náhradu vůbec poskytovat. Rovněž ze sdělení Státního statku J. ze dne 12. 6. 2000 vyplývá, že žalobci z celkové výměry půdy hospodařili pouze na 2,3425 ha; i v dohodě ze dne 19. 11. 1992 se uvádí, že oprávněné osoby zajišťují zemědělskou výrobu zřejmě na 15,1954 ha. Smlouva o postoupení pohledávky je proto absolutně neplatná, a pokud žalovaná na jejím základě žalobcům plnila, jednalo se o plnění bez právního důvodu. Z dodatku ke smlouvě ze dne 4. 12. 1992 pak navíc vyplývá, že žalobce a jeho sestra jsou vlastníky pohledávky pouze ve výši 490.711,- Kčs, a není zřejmé, jaká částka měla být plněna a za co, a zda dodatek postupní smlouvu doplňuje či ji nahrazuje. Připomíná, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena dříve než písemná dohoda o poskytnutí náhrady, že k jejímu uzavření žalobce nedoložil plnou moc udělenou mu J. L. a že tato plná moc chybí i v případě smlouvy o postoupení pohledávky a jejího dodatku. V postupní smlouvě nebyly konkretizovány nemovitosti ve vlastnictví oprávněných osob, k nimž se náhrada pojí, ani to, že jim náleží náhrada v celkové výši 764.450,- Kčs. Poukazuje na to, že povinná osoba jí plnila pouze movitým a nemovitým majetkem, přičemž smlouva o postoupení pohledávky se týkala náhrady, která měla být poskytnuta v penězích. Má za to, že existence postupované pohledávky je sporná i proto, že peněžitá náhrada náležela oprávněné osobě až v případě, že nebylo možné za náhradu poskytnout věc stejného nebo srovnatelného druhu a množství. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) proto napadený rozsudek přezkoumal ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalovaná v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. I když v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, po obsahové stránce však tento dovolací důvod nijak nekonkretizuje. Existence žádné z uvedených vad z obsahu spisu nevyplývá.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem. Činí tak prostřednictvím námitky, že žalobce a J. L. jí postupovali neexistující pohledávku, neboť povinná osoba s nimi uzavřela dohodu o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, ač nebyli jeho původními vlastníky. Tato námitka vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1).
Odvolací soud skutkový závěr o existenci postupované pohledávky učinil z provedených listinných důkazů (rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 3. 2003, č. j. 5 C 470/2001-53, sdělení Státního statku J. ze dne 12. 6. 2000 a 29. 6. 2000). Z nich zjistil, že restituční nárok - náhrada za živý a mrtvý inventář žalobce a J. L. v hodnotě 763.072,- Kčs, který byl postoupen žalované, byl v plné výši uznán a vykryt; po jeho sloučení s restitučním nárokem žalované bylo žalované plněno movitým majetkem v hodnotě 5,768.998,- Kč a nemovitým majetkem v hodnotě 5,134.917,- Kč. Tvrzení žalované o tom, že oprávnění nebyli vlastníky živého a mrtvého inventáře, nebylo podpořeno žádným z provedených důkazů, a pokud žalovaná odkazuje na výměr ONV S. ze dne 2. 6. 1949, osvědčuje tato listina pouze to, že manželé V. a J. H. byli vlastníky 15,1954 ha půdy, která byla více než 18 let propachtována. Z vyjádření Státního statku J. vyplývá, že nenalezl žádné podklady, které by prokazovaly tvrzení žalované, že oprávnění nebyli vlastníky živého a mrtvého inventáře. Skutkový závěr odvolacího soudu o existenci postupované pohledávky má tudíž oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud v hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti neshledal žádný logický rozpor. Žalovaná tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 3 neuplatnila opodstatněně. Na okraj se sluší poznamenat, že i kdyby existence postupované pohledávky nebyla prokázána, nebyla by důsledkem této skutečnosti neplatnost postupní smlouvy, jak prosazuje žalovaná, nýbrž zákonná odpovědnost postupitele vůči postupníkovi podle §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, a jeho rozsudek ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 95/2008).
Z hlediska platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je rovněž bez významu námitka, že ačkoli byla žalované postoupena peněžitá pohledávka, povinná osoba jí plnila nepeněžitou formou (movitými a nemovitými věcmi). Jde totiž o vztah mezi postupníkem a dlužníkem, který nemůže mít vliv na závazek žalované zaplatit postupitelům sjednanou úplatu za postoupení pohledávky.
Žalovaná dále namítá neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pro neurčitost vymezení postupované pohledávky; tvrdí, že ze smlouvy není zřejmé, jaká částka měla být plněna a za co, za jaké nemovitosti ve vlastnictví oprávněných se náhrada poskytuje a zda dodatek ze dne 4. 12. 1992 smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 1992 doplňuje či nahrazuje.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle. Právní úkon je neurčitý, je-li nejednoznačný - a tím i neurčitý - jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněné v Souboru pod C 1075).
Podle §524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky se kromě písemné formy (§40 odst. 1 obč. zák.) a dalších zákonných podmínek uvedených v §37 až §39 obč. zák. vyžaduje, aby vyhovovala požadavku určitosti. Z hlediska určitosti je smlouva o postoupení pohledávky platná, je-li v ní převáděná pohledávka určena natolik jednoznačně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem. Tento předpoklad je splněn, jestliže je postupovaná pohledávka jednoznačně identifikována označením postupitelova dlužníka a popisem pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod č. 58, a dále jeho rozsudek ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003). K postoupení jsou způsobilé i pohledávky, jejichž existence je sporná, či pohledávky, které vzniknou teprve v budoucnu, tj. takové pohledávky, u nichž výše peněžitého plnění zpravidla není k okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky objektivně zjistitelná. Okamžik postupu pohledávky, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu (tj. pohledávka budoucí), je totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1569 s.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, vyslovil, že požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávek je naplněn též v případě, je-li souhrn postupovaných pohledávek označen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku (např. odkazem na příslušnou smlouvu, s tím, že se postupují všechny pohledávky z této smlouvy), aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány.
Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 1992 ve znění jejího dodatku ze dne 4. 12. 1992 (kterou vypracovala sama žalovaná) požadavku určitosti vymezení postupované pohledávky vyhovuje. Ze smlouvy o postoupení pohledávky , která byla změněna dodatkem jen v ujednání o hodnotě postupované pohledávky a o výši a způsobu úhrady sjednané úplaty (§516 odst. 1 obč. zák.), vyplývá, že postupitelé (žalobce a J. L.) postupují žalované celou pohledávku - náhradu za živý a mrtvý inventář v celkové hodnotě 764.450,- Kčs, kterou je povinen jim vydat Státní statek K. v U. na základě dohody o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář uzavřené podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Žalovaná (postupník) se zavázala uhradit za postoupenou pohledávku postupitelům 80 % této pohledávky, přičemž smluvní strany si dohodly zaplacení úplaty ve splátkách do deseti let.
Postupovaná pohledávka tak byla vymezena natolik jednoznačně a určitě, že je nezaměnitelná s případnou jinou pohledávkou za týmž dlužníkem. Je identifikována co do výše, resp. vyčíslení její hodnoty (764.450,- Kčs), i co do skutečností, na nichž se zakládá (dohoda o náhradě za živý a mrtvý inventář) a osobou dlužníka. Bezvýznamná z hlediska určitosti vymezení postupované pohledávky je okolnost, že ve smlouvě o postoupení pohledávky není uveden soupis pozemků, k nimž se náhrada pojí, neboť ze smlouvy je zřejmé, že postupitelé postoupili žalované celou svou pohledávku, kterou mají z tohoto právního důvodu vůči dlužníkovi.
Ve světle shora nastíněné soudní praxe je rovněž irelevantní, že postupovaná pohledávka vznikla až poté, co byla smlouva o postoupení pohledávky uzavřena (tj. 19. 11. 1992, kdy oprávnění uzavřeli dohodu o poskytnutí náhrady s povinnou osobou).
Žalovaná sice další důvod neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky spojuje s tím, že žalobce nedoložil plnou moc od J. L. k uzavření této smlouvy a jejího dodatku (stejně jako plnou moc k uzavření dohody o náhradě za živý a mrtvý inventář), avšak proti právnímu závěru odvolacího soudu, že plná moc, kterou J. L. udělila žalobci dne 12. 2. 1992, je plnou mocí generální (§31 obč. zák.), žádné námitky nevznáší.
Z uvedeného vyplývá, že žalované se nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšným žalobcům nevznikly v tomto řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. ledna 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu