ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.315.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 315/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 dovolání obviněného V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 50 To 526/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 9/2011, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného V. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 2 T 9/2011, byl obviněný V. S. uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
použil bez vědomí a souhlasu poškozených pro vlastní potřebu finanční prostředky ze záloh určených výhradně na výrobu plastových oken a dveří, které postupně převzal v K., okres P.-j., ve dnech 16. 12. a 19. 12. 2009 v celkové výši 18.000,- Kč od J. L. a v celkové výši 11.000,- Kč od B. U., dále v P. dne 29. 1. 2010 ve výši 5.000,- Kč od V. V. a v M., okres P.-j., dne 15. 2. 2010 ve výši 6.000,- Kč od O. O., přitom sjednaná okna a dveře poškozeným nedodal ani jim nevrátil převzaté zálohy, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 9 T 32/2006 ze dne 28. 6. 2006, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2008, odsouzen mj. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 9. 4. 2009.
Za tento přečin byl obviněný V. S. odsouzen podle §206 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným O. O., částku 6.000,- Kč, V. V., částku 5.000,- Kč, J. L., částku 18.000,- Kč a B. U., částku 11.000,- Kč.
Obviněný V. S. podal proti tomuto rozsudku v zákonné osmidenní lhůtě odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 50 To 526/2011, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný V. S. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 50 To 526/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 2 T 9/2011, dovolání, ve kterém napadl rozhodnutí soudu druhého stupně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde.
Podle jeho názoru mezi ním a poškozenými existoval občanskoprávní vztah smlouvy o dílo a pokud mu poškození zaplatili zálohu na plnění ze smlouvy o dílo, přešly zaplacené finanční prostředky do jeho vlastnictví a nebyl proto naplněn objektivní znak trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci.
Dle názoru dovolatele soud prvního stupně pochybil, když se tímto přechodem finančních prostředků nezabýval, přičemž z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak dospěl k závěru, že finanční prostředky byly dovolateli pouze svěřeny, nadto pouze a výhradně za účelem výroby plastových oken a dveří, když předmětem smluvního vztahu mezi ním a poškozenými byla též montáž oken.
Dle názoru dovolatele prokázaná skutečnost, že mezi ním a poškozenými byl občanskoprávní vztah posouzen jako smlouva o dílo, právně nekoresponduje s názorem soudu, že zálohy převzaté dovolatelem v souladu s §634 odst. 2 zák. 40/1964 Sb. byly nadále ve vlastnictví poškozených, když už sama skutečnost uzavření smlouvy o dílo má ten následek, že zaplacené zálohy na plnění smlouvy přejdou do vlastnictví zhotovitele díla a nezůstávají ve vlastnictví objednatele. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 54/2009.
V petitu svého dovolání obviněný V. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, aniž navrhl další procesní postup ve věci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podal přípisem ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 1 NZO 174/2012, k obsahu dovolání obviněného V. S. své vyjádření. V něm konstatoval, že výhrady vyslovené v podaném dovolání sice vyhovují povaze deklarovaného dovolacího důvodu, avšak argumentaci dovolání není možné přisvědčit. Skutkové okolnosti případu, který posuzoval a rozhodl Nejvyšší soud České republiky ve věci citované dovolatelem sp. zn. 7 Tdo 54/2009, byly zásadně odlišné od nyní posuzované trestní věci, takže analogii obou případů nelze akceptovat. Konstrukce popisovaná v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 54/2009, vychází ze skutečnosti, že svěřené finanční prostředky přešly do podnikatelského majetku obviněného. Dovolatel však v nyní posuzované trestní věci vystupoval v předmětných právních vztazích nikoli co podnikatel zabývající se jako předmětem své činnosti nabízenou službou (opatření plastových oken a dveří a jejich zabudování do domů v majetku poškozených, včetně souvisejících prací a výkonů), přičemž je pochybné, zda by obviněný vzhledem ke své trestní minulosti mohl vůbec takovou živnost provozovat. Ze strany obviněného se mohlo jednat nanejvýš o občanskou výpomoc sui generis, spíše se však jeho jednání blížilo neoprávněnému podnikání. Nejednalo se ani o zálohu kupní ceny, neboť vztahy mezi obviněným a poškozenými typově spadaly pod režim smlouvy o dílo. Jednání obviněného rozhodně nebylo beztrestné, neboť přijetím záloh, o nichž již v té době věděl, že za ně nebude moci poskytnout reciproční smluvené a očekávané plnění, se vůči poškozeným dopustil podvodného jednání.
Státní zástupce označil dovolání za zjevně neopodstatněné a proto navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem České republiky odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání a pro případ, že by shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nezpochybnil samotná skutková zjištění soudu, ale namítl nesprávné právní posouzení skutku s tím, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn a v rozsudku popsán, není trestným činem. Takto formulovaná dovolací námitka je s citovaným zákonným dovolacím důvodem v souladu.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Základním objektivním znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jehož neexistenci dovolatel namítl, je přisvojení si cizí věci nebo majetkové hodnoty, která byla pachateli svěřena. Dovolatel v rámci své námitky odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 54/2009, a citoval jednu část jeho odůvodnění, dotýkající se posuzování znaku cizí věci v případech, kdy mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena kupní smlouva. V trestní věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 54/2009, Nejvyšší soud vyslovil dovolatelem citovaný právní názor, že o cizí věc ve smyslu §248 odst. 1, 3 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, nejde, pokud mezi obviněným a poškozenými byla uzavřena kupní smlouva a finanční obnos, který obviněný převzal od poškozeného, se stal jeho vlastnictvím.
Z tohoto právního názoru však nevyplývá, že by byl aplikovatelný per analogiam i v trestní věci obviněného V. S. Je totiž nutno přisvědčit výše citovanému závěru státního zástupce, že skutkové okolnosti obou trestních věcí jsou odlišné a analogii nedovolují minimálně v tom, že v nyní posuzované trestní věci se zcela zjevně nejednalo o kupní smlouvu, nýbrž o jiný právní vztah. Jestliže dovolatel citoval pouze jednu část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 54/2009, pak zřejmě přehlédl a tudíž ani necitoval navazující část odůvodnění téhož usnesení, ve které Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že „ o zpronevěru půjde v případě, pokud by finanční hotovost složená poškozeným sloužila k bezprostřednímu nákupu individuálně určené věci, a nebyla tedy poskytnuta jako záloha na podkladě kupní smlouvy, ale naopak na základě smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného (srov. R 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Z citovaného právního názoru explicitně vyplývá, že právní relevanci je nutno přiznat vztahu založenému na existenci kupní smlouvy, o což se v posuzované věci nejedná. Obviněný s poškozenými L. a O. vůbec žádnou písemnou smlouvu neuzavřel a požadovaná výroba a výměna plastových oken a dveří byla sjednána ústně, za současného převzetí záloh a příslibu bezprostředního plnění plynoucího z ústního ujednání. Rovněž s poškozenou U. nebyla uzavřena žádná smlouva, neboť za takovýto právní úkon nelze považovat písemnou „Nabídku oken a dveří“, na níž je podepsána firma D.M.B. P., C. Obdobně pak neexistuje žádná smlouva s poškozeným V., v obou případech jsou k dispozici písemná potvrzení obviněného o převzetí finančních záloh.
Při posuzování trestnosti jednání je nutno vycházet z toho, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a s touto věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu cizí věc byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Převzaté finanční částky byly adresně určeny na zakoupení oken a dveří, nestaly se vlastnictvím obviněného a jeho povinností bylo převzaté finanční částky užít výlučně k účelu, k němuž mu byly svěřeny. Není pochyb o tom, že stále měly charakter “cizí věci“, jak vyžaduje ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku. Volnou dispozici obviněného se svěřenými finančními prostředky tkvící v užití peněz pro osobní spotřebu, placení dluhů a výživného, nutno mít za přisvojení si cizí věci.
Za zjevně neopodstatněný je tak nutno označit právní názor dovolatele, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzením skutku spočívajícím v tom, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, není trestným činem. V daném případě jde o jednání společensky škodlivé, v němž rozhodně nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, zvláště v situaci, kdy se dovolatel tohoto jednání dopustil opakovaně a nadto v době podmíněného propuštění z výkonu trestu, který odpykával mj. rovněž pro trestný čin zpronevěry.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného V. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á