ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1078.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1078/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2012 o dovolání, které podal obviněný L. H. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 To 100/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 163/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 3 T 163/2011, byl obviněný L. H. odsouzen za pokus přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §21 odst. 1 a §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Podle §220 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Obviněný podal proti výše uvedenému rozsudku odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 To 100/2012 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný L. H. dovoláním, podal jej prostřednictvím svého obhájce JUDr. Rostislava Netrvala Ph. D. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že již soud prvního stupně pochybil v právním posouzení skutku a jeho závěry posléze převzal také soud odvolací. Domníval se, že v jeho případně nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu, jímž byl uznán vinným a soudy obou stupňů se především nebyly schopny vypořádat s jeho obhajobou. Zdůvodnění svého jednání založil totiž na tom, že uzavření smluv o postoupení pohledávek za společností Stavební podnik Klatovy a. s., mělo společnosti Domažlická stavební spol. s r. o., přinést v budoucnu významný zisk, který byl ale podmíněn možností přístupu k informacím obchodního charakteru z odvětví stavebnictví, ve kterém dlužník, tj. společnost Stavební podnik Klatovy a. s., dříve úspěšně vyvíjela svou podnikatelskou činnost. Soudy však vůbec k obhajobě obviněného nepřihlédly a omezily se jen na účetní hledisko obchodní transakce, která však měla úplně jiný význam. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání, event. aby sám zprostil obviněného obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného L. H. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Ten nejprve poukázal na to, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze část námitek obviněného, kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu daného přečinu. I ty však nelze podle státního zástupce hodnotit jako opodstatněné. Totožnou argumentaci totiž uplatňoval obviněný také v řízení před soudy prvního i druhého stupně, přičemž oba soudy se s ní náležitě vypořádaly. Ze všech skutkových zjištění nalézacího soudu jasně vyplynulo, že obviněný si byl vědom porušení povinnosti vyplývající pro něj z postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, přičemž jednal v úmyslu přímém. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále upozornil na nutnost zabývat se v rámci obviněným uplatňovaného dovolacího důvodu časovou působností trestněprávních norem. Ačkoliv totiž jednání obviněného spadalo do období od 15. 9. 2009 do 16. 10. 2009, tedy za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, bylo posuzováno již podle novějšího zákona č. 40/2009 Sb., přestože nová právní úprava nebyla pro obviněného příznivější. Toto pochybení soudů však nemělo jakýkoliv vliv na postavení obviněného a otázka časové působnosti je judikaturou dostatečně řešena, tudíž není třeba, aby Nejvyšší soud za účelem nápravy této vady zasahoval. Ostatní námitky obviněného považoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za skutkové a podle jeho názoru již neodpovídaly obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Citovaný důvod dovolání nelze použít k výtkám, jež spočívají v nesouhlasu se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, ani v nedostatcích rozsahu dokazování a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily a jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je pro dovolací soud zásadně skutek zjištěný soudy nižších stupňů, a dovolací soud je jím při přezkumu napadeného rozhodnutí v podstatě vázán.
Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a takovým činem způsobí značnou škodu. Citované ustanovení směřuje k ochraně cizích majetkových práv (tj. majetkových práv jiného nežli pachatele) a také k ochraně vztahu důvěry. Podstatou tohoto deliktu je jednání, v jehož důsledku vznikne na cizím majetku škoda. Není však podmínkou, aby došlo k obohacení pachatele či jiného, nebo aby někomu vznikla neoprávněná výhoda. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.
Podle zjištění soudů se obviněný dopustil protiprávního jednání tím, že dne 15. 9. 2009 v K., jako tehdejší jednatel a ředitel společnosti Domažlická stavební spol. s r. o., IČ 18230318, se sídlem v Domažlicích, ul. Chrastavická 224, v rozporu s ustanovením §135 odst. 1, 2) a §194 odst. 5) obchodního zákoníku, podle nichž byl povinen mj. informovat společníky o záležitostech společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, uzavřel vědomě za Domažlickou stavební spol. s r.o. dvě nevýhodné smlouvy o postoupení pohledávky a to bez vědomí druhého jednatele a většinového společníka J. Š., kdy předmětem tohoto postoupení byly pohledávky
- K. T., ve výši 4.493.872,40 Kč za úpadcem - společností Stavební podnik Klatovy a. s., IČ 45357323, na jejíž majetek byl dne 26. 7. 2007 usnesením Krajského soudu v Brně prohlášen konkurs pod sp. zn. 46 K 34/2007, a to za postupní cenu ve výši 2.900.000,- Kč, kdy splatnost této ceny byla stanovena nejpozději do konce října 2009, a
- V. P., ve výši 797.412,24 Kč za stejnou obchodní společností v konkursu, a to za cenu ve výši 600.000,- Kč, jejíž splatnost byla stanovena nejpozději do konce října 2009,
přestože obě smluvní strany v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky věděly, že Stavební podnik Klatovy a. s., v likvidaci, je již více než dva roky v konkursním řízení a není reálné, aby uvedené pohledávky byly adekvátně uspokojeny, takže jednal naprosto v neprospěch Domažlické stavební spol. s r. o., zároveň nikomu neoznámil vzniklé závazky plynoucí z uzavřených smluv ani neučinil kroky k jejich včasnému uhrazení, když dále dne 16. 10. 2009, tedy v době, kdy mu již bylo známo, že dne 19. 10. 2009 na valné hromadě Domažlické stavební spol. s r. o., na niž převzal pozvánku dne 22. 9. 2009, bude projednáváno jeho odvolání z funkce jednatele (k čemuž došlo dne 20. 10. 2009), podepsal s K. T. a V. P. exekutorský zápis pod sp. zn. 120 EZ 22/09 a 120 EZ 23/09 v sídle Exekutorského úřadu Klatovy, který sepisoval z pověření exekutora exekutorský kandidát JUDr. Miloslav Zwiefelhofer a kterým uzavřeli dohodu o uznání dluhu se souhlasem k vykonatelnosti závazku, když toto učinili v době, kdy ještě ani nenastala splatnost závazku a druhý z tehdejších jednatelů společnosti J. Š. se o uzavřených smlouvách dozvěděl až dne 14. 1. 2010, tedy v době, kdy byla na majetek Domažlické stavební spol. s r. o. nařízena exekuce, a kterou se J. Š. podařilo prostřednictvím soudního rozhodnutí odložit, když následně dne 29. 6. 2010 v Klatovech po vzájemných jednáních J. Š. dosáhl uzavření dohod o zrušení smluv o postoupení pohledávek s K. T. a V. P., přičemž v opačném případě by Domažlické stavební spol. s r. o. vznikla škoda ve výši nejméně 2.760.000,- Kč.
Obviněný L. H. založil své dovolání na tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Skutečnost, že předmětné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřel, nepopřel, naopak trval na své dosavadní obhajobě, podle níž bylo převzetí postavení věřitele úpadce Stavební podnik Klatovy a. s., naopak výhodné pro společnost Domažlická stavební spol. s r. o. Budoucí rentabilita této operace podle obviněného měla spočívat v možnosti získání snazšího přístupu k informacím obchodního charakteru, zejména o developerských kontraktech úpadce. Podle obviněného se jednalo o podnikatelské riziko, které přijal ve víře v jeho konečnou úspěšnost.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání se ve větší části míjí s dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. a odpovídající výhrada nedostatku subjektivní stránky je neopodstatněná. Úvodem lze připomenout, že většina námitek obsažená v dovolání již byla obviněným uplatňována, a to od počátku trestního řízení v rámci jeho obhajoby. Soudy prvního i druhého stupně se těmito námitkami zabývaly a se všemi se řádně vypořádaly. Nejvyšší soud tak nemá důvod nesouhlasit se závěry nalézacího soudu, že obviněný L. H. jednal způsobem, který vedl k tomu, že poškozené společnosti Domažlická stavební spol. s r. o. mohla vzniknout značná škoda a tento škodlivý následek nenastal jen díky zásahu svědka J. Š., druhého z jednatelů v rozhodné době, a také ochotě obou postupitelů nakonec uzavřít dohodu o zrušení původních smluvních ujednání o postoupení pohledávek.
Naprosto správně a přesvědčivě vysvětlil již soud prvního stupně okolnosti, které jasně svědčí o úmyslu obviněného způsobit poškozené společnosti škodu, nikoli pro ni získat jakoukoliv výhodu či dokonce zisk, jak se snažil prosadit i ve svém dovolání. Nejen převzetí pohledávek vůči dlužníku, který je v konkursním řízení dokonce s rozsáhlými finančnímu závazky, které z naprosté většiny nebudou moci být v rámci rozvrhového usnesení uspokojeny, svědčí o poškozujícím jednání, které nemohlo postupníkovi přinést žádný „zisk“. Jakékoli informace, k nimž se zjevně bylo možné dostat i bez účasti ve věřitelském výboru, nemohly nahradit částky, k jejich plnění se obviněný zavázal při uzavírání uvedených smluv. Navíc dovolatel vůbec nebyl schopen specifikovat, jaký druh informací měl na mysli tak, aby event. bylo možné určit alespoň odhadem jejich hodnotu. Nakonec ale potřeba takového prověření odpadla vzhledem k tomu, že obviněný krátce po podpisu smluv o postoupení pohledávek ve smyslu ustanovení §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ještě před splatností dohodnutých cen, podepsal exekutorský zápis, v němž jménem postupníka uznal dluh a umožnil tak následné provedení exekuce, k níž fakticky nedošlo až zásahem svědka J. Š.. Tento svědek vykonával v rozhodné době rovněž funkci jednatele a byl současně i většinovým společníkem. Přesto jej obviněný neinformoval o poměrně zásadním závazku plnit z obou smluvních ujednání ani o smyslu celé transakce. Také tato skutečnost výrazně přispěla ke zhodnocení celkového jednání obviněného jako přímého úmyslu nejen k porušení citované zákonné povinnosti spravovat majetek obchodní společnosti, v níž byl statutárním orgánem, s péčí řádného hospodáře, ale i ke vzniku škodlivého následku na úkor obchodní společnosti, v jejímž zájmu měl vystupovat. Judikatura obecně považuje za porušení zákonem stanovené povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek obchodní společnosti i nedodržení příslušných ustanovení obchodního zákoníku, která zavazují členy statutárního orgánu obchodní společnosti ve vztahu k jejímu majetku, např. v porušení ustanovení §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, u společností s ručením omezeným pak odkazem na ustanovení §134 a §135 odst. 2 obchodního zákoníku. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964, v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007.)
Přiléhavé jsou i úvahy soudu prvního stupně, podle nichž ani jeden z postupitelů předmětných pohledávek v celkové výši 5 291 284,64 Kč, která byla pouze malou částí celkového rozsahu pohledávek přihlášených věřitelů, neměl přístup k žádným zásadním informacím o činnosti či záměrech úpadce, společnosti Stavební podnik Klatovy a. s., a pravděpodobnost jejich získání se jeví jako prakticky nulová. Nelze přitom odhlédnout od situace, v níž se úpadce nacházel již delší dobu a jeho developerské záměry, pokud vůbec nějaké byly, nemohly mít obviněným tvrzenou hodnotu, jež by mohla kompenzovat finanční ztrátu za převzetí postavení věřitele tohoto úpadce. Zejména okolnosti očekávaného odvolání z funkce jednatele a kroky obviněného, jež učinil ještě před splatností závazků vyplývajících z obou uzavřených smluv, vypovídají o pohnutce, jež jej mohla vést k takovým krokům a jež spočívá právě v očekávané ztrátě funkce statutárního orgánu.
Přestože se dovolatel nijak neohradil proti použití nové právní úpravy, může Nejvyšší soud vyjít z jím obecně formulovaného nesouhlasu s použitím právní kvalifikace zjištěného skutku. Jak správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, došlo v předmětné věci k nesprávné aplikaci ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Obě tato ustanovení v podstatě shodně upravují časovou působnost trestního zákona, přičemž stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. K jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, došlo v období od 15. 9. 2009 do 16. 10. 2009, tedy před 31. 12. 2009, kdy pozbyl účinnosti zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Škodlivý následek, který měl v důsledku protiprávního jednání obviněného nastat, dosahoval výše „značné škody“ jak podle §89 odst. 11 tr. zák., tak podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Při porovnání obou právních úprav v jejich celku ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku jak podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, vychází naprostá shoda. Za situace, kdy nová právní úprava nebyla pro obviněného příznivější, mělo být zjištěné jednání posouzeno podle právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu, resp. jeho pokusu, neboť nebyl důvod pro použití tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010.
Po uvedeném zjištění, musel Nejvyšší soud zkoumat, zda by náprava zjištěné vady v použití trestního práva hmotného měla nějaký důsledek na rozhodnutí o vině a trestu obviněného, a přitom dospěl k názoru, že nikoli. Při totožnosti obou právních úprav v části týkající se jmenovaných trestných činů, a to ve stadiu pokusu, není jakýkoli důvod předpokládat, že by soudy při použití zákona účinného v době spáchání činu měnily svůj verdikt ve prospěch obviněného. Stejně tak otázka časové působnosti je jednak poměrně dostatečně srozumitelně řešena samotným zákonem (viz citovaná ustanovení obecné části obou právních norem) a doplněna judikaturou (srov. např. č. 1/2011-I. a č. 48/2011-II.). Byly tak splněny obě zákonné podmínky pro postup upravený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. pro odmítnutí dovolání, jestliže je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
V části odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu proto Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného L. H. jako zjevně neopodstatněné, v aplikaci právní normy sice zjistil vadu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, ale dospěl k závěru, že ji není třeba napravovat zásahem do pravomocného rozhodnutí. Nejvyšší soud tak odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová