ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.140.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 140/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2012 o dovolání, které podala obviněná Mgr. E. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 13 To 408/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 130/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná Mgr. E. R. byla rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 2 T 130/2009, uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustila skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin uložil soud prvního stupně obviněné podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Odvolání obviněné Mgr. E. R. podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 13 To 408/2011, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Obviněná Mgr. E. R. podala dne 26. 12. 2011 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, pokud dospěl k závěru o tom, že věděla o neprovádění inventury ve skladu obchodní společnosti LEKVA nábytek, s. r. o. Jak dále obviněná zdůraznila, její jednání zakládá ve vztahu k tomuto následku pouze vědomou nedbalost, což neumožňuje posoudit spáchaný skutek ani podle §255a tr. zák. Pokud jde o zaměstnávání svědka M. K., podle obviněné ve vztahu k následku tohoto činu mohla sice jednat z vědomé nedbalosti, avšak nenaplnila znak objektivní stránky trestného činu spočívající ve způsobení škody. Obviněná je rovněž přesvědčena, že soudy nižších stupňů neposoudily správně otázku pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák., protože nezkoumaly podrobně zavinění zejména v tom smyslu, zda před proplacením faktury mohla alespoň v hrubých rysech vědět o porušení své povinnosti správkyně konkursní podstaty spočívající v povinnosti péče řádného hospodáře a odborné péče. Podle názoru obviněné zmíněné pojmy zahrnují více dílčích povinností, přičemž v této souvislosti je nutné odlišit neoprávněné proplacení faktury od neoprávněného zaměstnávání svědka M. K.. K tomu obviněná uvádí, že soudy nižších stupňů důsledně nerozlišily stupeň úmyslného zavinění, neboť „… u porušení důležité povinnosti, o které pachatel ví (tedy např. povinnosti péče řádného hospodáře) jde i u nedbalostní formy deliktu vždy o jednání úmyslné …“. Obviněná zpochybnila správnost posouzení spáchaného činu i z hlediska ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), protože ustanovení §220 odst. 1, 2 tr. zákoníku obsahuje kromě trestu odnětí svobody také alternativní trest peněžitý, takže jde o ustanovení mírnější ve vztahu k ustanovení §255 odst. 1, 2 tr. zák. platnému v době spáchání činu. Podle názoru obviněné by navíc použití pozdějšího zákona bylo příznivější i z hlediska použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které umožňuje posoudit i míru její nedbalosti, jež však nedosáhla stupeň požadovaný v ustanoveních §255a tr. zák., resp. §221 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, a aby dále postupoval podle §265 l tr. řádu, aniž by navrhla konkrétní způsob nového rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné Mgr. E. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru některé dovolací námitky obviněné směřují do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněná při jejich formulaci vychází především z vlastní skutkové verze. Ohledně dílčího útoku spočívajícího v proplacení faktury za neprovedenou inventuru je státní zástupce přesvědčen, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněná věděla o neprovedených inventurách, a jestliže dokonce sama iniciovala vystavení faktury, pak nepochybně jednala v přímém úmyslu jak ve vztahu k porušení povinností správce konkursní podstaty, tak ve vztahu ke způsobení škody na majetku úpadce. Pokud jde o dílčí útok spočívající ve vyplácení mzdy svědkovi M. K., podle státního zástupce skutková zjištění svědčí rovněž o přímém úmyslu obviněné ve vztahu jak k porušení její povinnosti správkyně konkursní podstaty, tak ke způsobení škody. Námitky obviněné zpochybňující pokračování v trestném činu považuje státní zástupce za takové, že obviněná se jimi v podstatě domáhá změny rozhodnutí ve svůj neprospěch. V případě neexistence podmínek pokračování by totiž bylo třeba posoudit skutky spáchané obviněnou jako dva samostatné trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle názoru státního zástupce však v posuzované věci byly splněny podmínky pokračování v trestném činu, neboť faktura za neprovedenou inventuru byla proplacena krátce před zaměstnáním jmenovaného svědka. Státní zástupce se zcela neztotožnil ani s námitkami obviněné ohledně posouzení její trestní odpovědnosti z hlediska časové působnosti trestních zákonů, byť podle něj se soudy nižších stupňů nezabývaly dostatečně otázkou, zda by k dosažení účelu trestu postačilo uložit peněžitý trest, který je jako trest alternativní uveden v ustanovení §220 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru považuje státní zástupce rozhodnutí soudů za částečně nepřezkoumatelná. Pokud jde o ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle státního zástupce zde nejsou žádné konkrétní okolnosti vylučující uplatnění prostředků trestního práva. Státní zástupce však vyjádřil určité pochybnosti o tom, zda obviněná spáchala trestný čin jako osoba, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, nicméně námitky obviněné nesměřovaly proti tomuto posouzení. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná Mgr. E. R. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná Mgr. E. R. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Námitky obviněné Mgr. E. R. sice převážně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho výkladu, ale Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné. Vytýká-li ovšem obviněná takové hodnocení výpovědí některých svědků, které je podle jejího názoru v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, jde o argumentaci zpochybňující rozhodná skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů, jež neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože jde o ryze procesní otázky. K těmto námitkám proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet.
Pokud jde o otázku pokračování v trestném činu, Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že podle §89 odst. 3 tr. zák. (a shodně i podle §116 tr. zákoníku) se pokračováním rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem pachatele naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Jak je mimo jiné patrné z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná Mgr. E. R. se dopustila jednotlivých dílčích útoků stejným způsobem provedení (uhrazení faktury za neuskutečněnou skladovou inventuru látek a výplata mzdy svědku M. K. za neodvedenou práci). V obou případech totiž obviněná postupovala tak, že z majetku úpadce – obchodní společnosti LEKVA nábytek, s. r. o., uhradila částky za neexistují práce či služby. V této souvislosti je tedy nedůvodné tvrzení obviněné, podle něhož údajně v obou případech porušila jinou dílčí povinnost, než je povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Způsob provedení trestného činu totiž není vázán na porušení nějaké konkrétní povinnosti, ale vyplývá z povahy určitého stejnorodého nebo alespoň velmi podobného jednání pachatele. Přitom obviněná si zde počínala vždy v postavení správce konkursní podstaty a zcela srovnatelným způsobem zneužila tuto funkci, a to včetně základní povinnosti z ní vyplývající, kterou byla správa majetku v konkursní podstatě. Stejně tak jsou posuzované dílčí útoky spojeny blízkou časovou souvislostí a předmětem útoku, neboť obviněná se jich dopustila od roku 2006 do poloviny roku 2007, když v tomto relativně krátkém období vyplácela z majetku konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti LEKVA nábytek, s. r. o., peněžní prostředky. Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti ani o jednotném záměru obviněné, jímž bylo poškození majetkových práv úpadce, resp. jeho věřitelů, a obohacení jiných osob. Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly správně a zcela v souladu se zákonem, pokud dospěly k závěru o tom, že posuzované skutky jsou jako dílčí útoky součástí jednoho pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Námitka obviněné založená na opačném tvrzení je tedy nedůvodná. Navíc rozdělení skutku na dva samostatné trestné činy, jak se toho obviněná v podstatě domáhá, by bylo v její neprospěch, jak na to správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné.
K námitce obviněné E. R., v níž v souvislosti s otázkou pokračování v trestném činu zpochybnila naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zmíněného trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že ke spáchání tohoto trestného činu se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musel být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] i se způsobením škody nikoli malé (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) na cizím spravovaném či opatrovaném majetku.
Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněné Mgr. E. R., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněná byla přinejmenším srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§89 odst. 11, §255 odst. 1 tr. zák.) na majetku úpadce – obchodní společnosti LEKVA nábytek, s. r. o., jejímž jménem jednala jako správkyně konkursní podstaty, přičemž měla zákonem uloženou povinnost opatrovat a spravovat její majetek, a uvedený čin spáchala jako osoba, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. se jednalo i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině tedy bylo možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).
Přitom soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí konkretizovaly, z jakých skutečností dovodily naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a to včetně jeho subjektivní stránky, tj. zavinění obviněné Mgr. E. R. ve vztahu k žalovanému skutku. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu ani v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval obdobnými námitkami obviněné, jaké uplatnila v tomto směru i v dovolání. Na podkladě rozhodných skutkových zjištění Nejvyšší soud uvádí, že úmyslné zavinění obviněné zahrnovalo jak vědomostní složku úmyslu (tj. znalost všech relevantních skutečností), tak její volní složku (tj. vůli chtít způsobit následek, resp. srozumění s ním).
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné Mgr. E. R. popsaného ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě škody na majetku obchodní společnosti LEKVA nábytek, s. r. o., s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i postavení obviněné Mgr. E. R., od kterého se odvíjí též zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jejím zavinění. Obviněná totiž vystupovala ve funkci správkyně konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti LEKVA nábytek, s. r. o., což ji zavazovalo k plnění určitých povinností, které jí byly uloženy zejména ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. To mimo jiné znamenalo, že při výkonu uvedené funkce byla obviněná jako správkyně konkursní podstaty povinna postupovat s odbornou péčí a odpovídala za škodu vzniklou porušením povinností, které jí ukládal zákon nebo soud. V požadavku odborné péče je přitom zahrnuta i povinnost opatrovat a spravovat majetek úpadce v souladu s jeho zájmy a se zájmy konkursních věřitelů, neboť to bylo podstatou činnosti správce konkursní podstaty, jelikož spravovanou konkursní podstatu tvořil právě majetek úpadce určený především k uspokojení pohledávek věřitelů (§6 zákona o konkursu a vyrovnání). Přitom obviněná si nepočínala jen nedbale, jak tvrdí, ale způsobila škodu na spravovaném majetku zcela záměrnými majetkovými dispozicemi, k nimž došlo z její iniciativy.
Nejvyšší soud tedy považuje námitky obviněné zpochybňující její zavinění a jeho formu za nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi výhradami obviněné Mgr. E. R., jimiž soudům nižších stupňů vytýkala nesprávné posouzení otázky časové působnosti trestních zákonů a v návaznosti na ni možnost použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, pokud jde o společenskou škodlivost činu a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným (formálním) znakem trestného činu, resp. jeho definice, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž s ohledem na určité významné důvody a okolnosti není nutné ani vhodné uplatňovat trestní represi, zejména pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Z rozhodných skutkových okolností pak nevyplývá, proč by nemohla být vůči obviněné uplatněna trestní represe, jestliže naplnila všechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
V rozhodnutích soudů nižších stupňů sice chybí konkrétní úvahy, z jakých důvodů pozdější trestněprávní úprava, za jejíž účinnosti soudy rozhodovaly, není pro obviněnou příznivější ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku než dřívější trestněprávní úprava, za jejíž účinnosti byl posuzovaný trestný čin spáchán, jak na to upozornil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné. Uvedený formální nedostatek však nemůže zpochybnit použitou právní kvalifikaci, kterou Nejvyšší soud považuje za správnou a odpovídající zákonu, a to z následujících důvodů.
Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., pro který byla obviněná Mgr. E. R. odsouzena a za který jí byl stanoven trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, umožňovala uložit pachateli trest odnětí svobody od 6 měsíců až na 5 let. Shodná výměra tohoto druhu trestu je přitom stanovena i za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 2 tr. zákoníku. Proto z tohoto hlediska není pozdější trestněprávní úprava pro obviněnou příznivější. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že při řešení otázky časové působnosti trestních zákonů nelze vycházet jen ze srovnání trestních sazeb stanovených za trestné činy, které přicházejí v úvahu, ale použití dřívějšího nebo nového zákona je třeba posuzovat jako celek tak, aby konečný výsledek nebyl pro pachatele méně příznivý, resp. aby pozdější právní úprava byla použita jen tehdy, je-li to skutečně pro pachatele příznivější. Vždy se tedy musí hodnotit dřívější a pozdější zákon nejen z hlediska příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ale též se zřetelem k ustanovením jejich obecné části. Proto zde není významné ani to, pokud za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku lze podle výslovné dikce ustanovení §220 odst. 2 tr. zákoníku uložit pachateli vedle trestu odnětí svobody i alternativní trest v podobě peněžitého trestu. Uložení tohoto druhu trestu jako samostatného trestu totiž umožňovala i dřívější trestněprávní úprava podle §53 odst. 1 a 3 tr. zák. Navíc peněžitý trest nebyl obviněné vůbec ukládán.
Jak již bylo shora uvedeno, pozdější, tj. nyní platná a účinná trestněprávní úprava, už neobsahuje tzv. materiální znak trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 a §88 odst. 1 tr. zák., protože vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku), takže ani v tomto směru není pro obviněnou Mgr. E. R. nikterak příznivější, zejména když nedovoluje zohlednit některé okolnosti odůvodňující závěr, že i při formálním naplnění znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. nebudou naplněny jeho materiální znaky požadované ustanoveními §3 odst. 2 a §88 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu pak skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, jsou dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněné Mgr. E. R.. Vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost (ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.) je zde totiž odůvodněn zejména povahou spáchané trestné činnosti, výší způsobené škody a postavením obviněné, kterého zneužila pro spáchání trestného činu. Na druhé straně nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by mohlo i přes zmíněné skutečnosti odůvodnit úvahu, že posuzovaný skutek spáchaný obviněnou neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Navíc všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněné a snižující stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost soudy nižších stupňů náležitě zohlednily v uloženém trestu.
Z výše konstatovaných důvodů se proto Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s tvrzením obviněné, že soudy nižších stupňů posoudily její skutek v rozporu s ustanoveními §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, podle něhož obviněná Mgr. E. R. podala proti napadenému usnesení Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež převážně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 3. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y