ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1584.2011.2
sp. zn. 5 Tdo 1584/2011-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2012 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 To 30/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 46 T 3/2010, byl obviněný M. P. (společně s obviněným J. H. a dalšími dvěma obviněnými) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný M. P. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil mu soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Současně soud prvního stupně rozhodl o trestech ostatních spoluobviněných v této věci.
Odvolání obviněného M. P. a dalších spoluobviněných podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 To 30/2011, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Obviněný M. P. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu dne 14. 9. 2011 prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v dovolání namítl nedodržení totožnosti skutku, protože skutková věta obsažená v podané obžalobě se podstatně liší od skutkové věty v odsuzujícím rozsudku, aniž by soud prvního stupně tuto změnu jakkoli odůvodnil. Obviněný zpochybnil i provedené dokazování a hodnocení některých důkazů, které považuje za nepřezkoumatelné. Přitom zejména nesouhlasí se způsobem provedení osobní prohlídky, který byl podle jeho názoru v rozporu s ustanovením čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný rovněž popřel, že by padělal osobní doklady znějící na jméno svědka R. K. nebo že by věděl o konkrétním účelu použití mezinárodních nákladních listů, podle nichž se mělo nakládat se zbožím. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, přičemž vyloučil svůj úmysl podílet se na žalovaném jednání. Podle názoru obviněného nebyl prokázán ani znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spočívající podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve zkrácení daně ve velkém rozsahu, protože zjištěný rozsah měl být snížen o částku odpovídající daňové povinnosti k dani z příjmů právnických osob. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů porušily jeho právo na soukromí, neboť příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydal policejní orgán, který nemůže sám učinit takový úkon, přičemž podle obviněného byl soud prvního stupně povinen předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavněprávní konformity ustanovení §83b odst. 1 tr. řádu. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy, jejichž provedení navrhoval a kterými měla být prokázána jeho nevina. V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný vznesl též námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Aleše Novotného, protože podle přesvědčení obviněného jmenovaný soudce vyjádřil svůj postoj k projednávané věci již v souvislosti s návrhem na nahrazení vazby obviněného. Obviněný zaměřil své námitky i proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřený, přičemž nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně nevyužil ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, aniž by sám uvedl způsob nového rozhodnutí ve věci.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal dovolání i obviněný J. H., který tak učinil dne 14. 9. 2011. Tento obviněný však dne 20. 1. 2012 zaslal Nejvyššímu soudu podání, v kterém uvedl, že v celém rozsahu bere zpět své dovolání. Podle §265g odst. 2 tr. řádu vzal předseda senátu Nejvyššího soudu zpětvzetí tohoto dovolání na vědomí samostatným usnesením ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1584/2011-I.
K dovolání obviněného M. P. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru většina námitek obviněného vůbec neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce považuje za námitky tohoto charakteru i výhrady obviněného proti způsobu provedení osobní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, stejně tak i jeho pochybnosti o dodržení totožnosti skutku. Citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného ohledně podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně a nepřiměřenosti uloženého trestu, přičemž obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu týkající se trestu. Pokud jde o výměru peněžitého trestu, podle státního zástupce údajná nemajetnost obviněného sice nebyla posouzena z hlediska jeho skutečných majetkových poměrů, avšak tato okolnost není bez dalšího překážkou pro uložení uvedeného druhu trestu. Naopak za formálně odpovídající dovolacímu důvodu považuje státní zástupce námitky obviněného zpochybňující správnost závěru o spáchání činu ve velkém rozsahu, které jsou však neopodstatněné. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že obchodní společnosti Sped-Net, s. r. o., nemohla vzniknout povinnost k dani z příjmů právnických osob a v případě, kdyby došlo k nějakému navýšení daně z příjmů právnických osob jmenované obchodní společnosti, jednalo by se o náklad, který vznikl v souvislosti s trestnou činností, a tato skutečnost by nemohla být zohledněna v konečném rozsahu zkrácení daně.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. P., protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. P. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. P. však v podstatné části svého dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného M. P. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný M. P. tedy v převážné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti způsobu a výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu ovšem neodpovídají ani námitky obviněného M. P., kterými s odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, uveřejněný pod č. 219/2010 Sb., zpochybnil zákonnost osobní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků. Podle názoru obviněného byl v posuzované věci postup policejního orgánu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pravomocná rozhodnutí (nejde-li o rozsudky v trestním řízení) vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu, zůstávají nedotčena, což platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Proto i příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků vydané podle té části ustanovení §83a odst. 1 tr. řádu, která byla zrušena shora citovaným nálezem pléna Ústavního soudu, zůstaly v platnosti. To je ostatně v souladu s tím, jak se k uvedené problematice v souvislosti s vydáním zmíněného nálezu vyjádřilo plénum Ústavního soudu, které ve svém stanovisku ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, publikovaném pod č. 426/2010 Sb., výslovně konstatovalo následující: „Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.“ Námitka obviněného M. P. tedy v žádném případě nemůže zpochybnit zákonnost provedení zmíněného úkonu, neboť – jak je v této trestní věci zřejmé – k vydání příkazu k prohlídce jiných prostor podle §83a tr. řádu došlo ještě před vyhlášením uvedeného nálezu ve Sbírce zákonů, přičemž tato prohlídka byla nařízena a provedena v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením §83a odst. 1 a 2 tr. řádu.
Pokud jde o osobní prohlídku podle §83b tr. řádu, toto ustanovení upravující její nařízení a provedení nebylo citovaným nálezem Ústavního soudu zrušeno ani jakkoli dotčeno. Navíc by zde stejně bylo možné přiměřeně použít argumentaci obsaženou ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, publikovaném pod č. 426/2010 Sb. Aniž by tedy Nejvyšší soud hodlal jakkoli přezkoumávat postup a výsledky dokazování v této trestní věci, svědčí všechny uvedené skutečnosti o tom, že nemohlo dojít k nedostatkům v procesní použitelnosti důkazů opatřených v rámci osobní prohlídky a prohlídky jiných prostor, jak – mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu – tvrdil obviněný M. P. ve svém dovolání.
Nejvyšší soud se proto nezabýval ani námitkou obviněného, v níž vytkl údajné nedodržení totožnosti skutku mezi podanou obžalobou a odsuzujícím rozsudkem. Povinnost zachovat totožnost skutku totiž stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení §2 odst. 8, §180 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. řádu), takže toto pravidlo se netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Totožnost skutku má totiž význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku však nemají vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 1744).
Jak přitom vyplývá v posuzované věci obviněného M. P. z obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Brně ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 3 VzV 8/2009, (viz č. l. 1210 trestního spisu) a z napadeného rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 1999 trestního spisu), totožnost skutku byla ve vztahu k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku zachována. Je zde totiž úplná shoda jednání obviněného (jehož podstatou bylo fiktivní obchodování se zbožím, aby byla do základu daně z přidané hodnoty zahrnuta plnění, k nimž ve skutečnosti nedošlo, s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty) a úplná shoda jím způsobeného následku (zkrácení daně ve velkém rozsahu, které zde dosáhlo částky ve výši 5 300 905,- Kč). Obviněný tedy jednal způsobem popsaným v obžalobě, když tímto jednáním vyvolal následek významný pro trestní právo a konkretizovaný rovněž v obžalobě. Shodným způsobem pak žalované protiprávní jednání obviněného a následek (resp. účinek) vyvolaný tímto jednáním hodnotily soudy nižších stupňů. Přitom soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě (§220 odst. 3 tr. řádu). Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněného a skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Opačné tvrzení obviněného tedy nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale je navíc i zcela neopodstatněné.
Pokud obviněný M. P. ve svém dovolání také namítl, že soudy nižších stupňů neprovedly některé jím navrhované důkazy, jimiž měla být prokázána jeho nevina, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ani v trestním řízení tedy není povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 15) a z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (viz jeho s. 22), u obviněného M. P. soudy řádně odůvodnily, proč nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování.
Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkou obviněného M. P., v které v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkl údajnou podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně. Taková námitka totiž neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu, protože výhrady proti osobám soudců lze vznášet toliko s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který však obviněný neuplatnil. Navíc tvrzením obviněného o podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně se již zabýval odvolací soud (viz s. 23 jeho usnesení) a uvedl důvody, pro které nepovažoval tuto námitku za opodstatněnou. Nejvyšší soud zde proto neměl žádný prostor k tomu, aby jakkoli zpochybňoval učiněné závěry odvolacího soudu.
V návaznosti na výše uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba posuzovat i ostatní námitky obviněného M. P., které sice již věcně odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, byť je obviněný z větší části založil rovněž na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy, Nejvyšší soud je ovšem považuje za neopodstatněné. Jde zejména o tvrzení obviněného zpochybňující naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen.
K tomuto zločinu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že se ho dopustí ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátí daň, poplatek nebo jinou podobnou platbu, přičemž spáchá takový čin ve velkém rozsahu. Z hlediska zavinění si pachatel musí být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně je alespoň srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] i s tím, že zkracuje tuto povinnost ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000,- Kč), přičemž spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§16 a §17 písm. a) tr. zákoníku]. Velký rozsah spáchání činu pak lze dovodit zpravidla tehdy, dosáhne-li výše zkrácení daně či jiné povinné platby škody velkého rozsahu, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 a 2 tr. zákoníku (tj. částky ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), neboť jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam (viz níže).
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění M. P., J. H. a ostatní spoluobvinění společným jednáním i s dalšími dosud neustanovenými osobami vytvořili legendu o obchodování s různými softwarovými produkty prostřednictvím obchodního řetězce koupí a prodejů, v rámci kterého měla obchodní společnost ATTACK R. D., s. r. o., na základě kupní smlouvy a faktur specifikovaných ve výroku o vině prodat zboží v celkové hodnotě 33 200 405,- Kč včetně daně z přidané hodnoty obchodní společnosti Sped-Net, s. r. o. Tato obchodní společnost pak měla shodné zboží na základě kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2007 a faktur specifikovaných ve výroku o vině dále přeprodat na území Slovenské republiky obchodní společnosti Kobikson, s. r. o., za celkovou částku ve výši 28 924 650,- Kč bez daně z přidané hodnoty (s uplatněním osvobození od daně z přidané hodnoty z titulu vývozu zboží do jiného členského státu Evropské unie podle §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), přičemž ke shora uvedeným zdanitelným plněním nikdy nedošlo a v rámci předstírání těchto zdanitelných plnění obviněný M. P. mimo jiné vytvářel doklady k převozu zmíněného neexistujícího zboží na Slovensko, aby tak docílil zdání exportu zboží z České republiky do jiného státu Evropské unie, a obviněný J. H. jako jednatel obchodní společnosti Sped-Net, s. r. o., která byla plátcem daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím, vědomě zaúčtoval do účetnictví této obchodní společnosti přijaté faktury s fiktivním plněním na vstupu, přičemž toto plnění uváděné na fakturách nikdy nebylo provedeno. Oba jmenovaní obvinění věděli o všech zmíněných okolnostech, a v rámci daňových přiznání k dani z přidané hodnoty podaných u Finančního úřadu v Prostějově ve dnech 27. 2. 2007, 28. 3. 2007 a 27. 4. 2007 za měsíce leden, únor a březen 2007 tak neoprávněně zkrátili vlastní daňovou povinnost o částku ve výši 5 300 905,- Kč, přičemž porušili ustanovení §72 odst. 1 ve spojení s ustanovením §73 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Taková skutková zjištění podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí nejen o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, které obviněný M. P. zpochybnil, nýbrž nelze mít žádné pochybnosti ani o naplnění její objektivní stránky, včetně jejího znaku spočívajícího ve spáchání činu ve velkém rozsahu.
Ostatně obviněný M. P. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke spáchání činu ve velkém rozsahu (§240 odst. 3 tr. zákoníku) není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§16 a §17 písm. a) tr. zákoníku].
Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného M. P. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty ve velkém rozsahu k újmě státu, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného zločinu za nedůvodné.
Nejvyšší soud se však neztotožnil ani s výhradami obviněného M. P. zaměřenými proti správnosti posouzení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty, k němuž došlo jednáním obviněného. Především škoda již není zákonným znakem skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchaného činu. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Protože daň nebo jiná povinná platba se přiznává, vyměřuje a platí zásadně v penězích, při posuzování rozsahu jejich zkrácení se neuplatní žádná jiná než finanční hlediska, takže tento rozsah zpravidla odpovídá peněžnímu vyjádření příslušné zkrácené platby. Proto lze dovodit větší, značný či velký rozsah zkrácení ve smyslu §240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku při dosažení stejných částek, jaké jsou stanoveny pro větší škodu, značnou škodu a škodu velkého rozsahu, resp. pro větší prospěch, značný prospěch a prospěch velkého rozsahu podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (obdobně viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr., které je i nadále použitelné). Ostatně zkrácená daň nebo jiná povinná platba v podstatě není ničím jiným než škodou na straně státu či jiného příjemce takové platby, kterému se nedostane důvodně očekávaného přírůstku na majetku, a prospěchem na straně pachatele či jiného plátce (poplatníka) daně nebo jiné podobné platby, který neoprávněně ušetří majetkové hodnoty odpovídající výši příslušné zkrácené platby.
V trestní věci obviněného M. P. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obviněný (společně s dalšími obviněnými) zkrátil daň z přidané hodnoty skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty ve správné výši, resp. kdyby nezatajil okolnosti odůvodňující skutečnou výši této daňové povinnosti. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obviněný jednal způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, aniž by náležitě splnil povinnost přiznat a zaplatit daň ve výši, která odpovídala zákonu, způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 5 300 905,- Kč, což odpovídá škodě velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku (jejich výše je nejméně 5 000 000,- Kč). Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil zkrácení uvedené daně ve velkém rozsahu, za nedůvodné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně správně vycházejí ze skutečnosti, že rozsah, v němž obviněný zkrátil daň, odpovídá velkému rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku.
Pokud jde o rozsah zkrácené daně či jiné povinné platby, Nejvyšší soud dále připomíná, že v trestním řízení se tato okolnost posuzuje samostatně jako předběžná otázka (§9 odst. 1 tr. řádu), a proto orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani vydaným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně a o jejím případném doměření. Na druhé straně se soud musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného příslušným finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu. Výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční úřad), nelze totiž bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.) Jak je patrné v trestní věci obviněného M. P. z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména jeho s. 19), tento soud po vyhodnocení všech důkazů uvedl, na základě kterých skutečností dospěl k závěru o rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty, k němuž došlo spáchaným zločinem. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. řádu, přičemž své úvahy o naplnění znaku objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívajícího ve zkrácení daně ve velkém rozsahu opřel o odpovídající skutkové a právní závěry. Námitka obviněného M. P., v které tvrdil opak, je proto nedůvodná.
V této souvislosti proto neobstojí ani námitka obviněného, podle níž rozsah zkrácené daně z přidané hodnoty měl být snížen o částku odpovídající dani z příjmů právnických osob. Výše zkrácení daně z přidané hodnoty totiž není nijak závislá na tom, zda a v jakém rozsahu byla zaplacena daň z příjmů příslušného plátce (poplatníka), neboť jde o dva samostatné druhy daní, které se i samostatně vyměřují a platí. I kdyby tedy obchodní společnost Sped-Net, s. r. o., přiznala a zaplatila daň z příjmů právnických osob, ačkoli tak neměla učinit, pokud byly určité obchodní transakce, z nichž měly pocházet zdanitelné příjmy, jen fiktivní, neznamenalo by to automaticky snížení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty. Obě tyto daně se vzájemně nezapočítávají, takže zaplacení jedné z nich nemůže snižovat daňový únik na druhé z nich. Navíc z provedených důkazů nevyplývá, že by jmenovaná obchodní společnost vůbec zaplatila daň právě z takových příjmů, které by pocházely z fiktivních obchodů, s jejichž využitím došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Proto zde neexistoval ani důvod odečítat částku odpovídající dani z příjmů právnických osob od výše zkrácení daně z přidané hodnoty, jak namítá obviněný.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku spáchaného obviněným M. P., jímž naplnil i zákonný znak objektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající ve spáchání tohoto činu ve velkém rozsahu.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 3. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y