ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.366.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 366/2012-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný E. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 3 To 41/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 49 T 9/2007, byl obviněný E. M. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku společně se spoluobviněným J. M.. Za to mu byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněného J. M..
K odvoláním, která podali proti citovanému rozsudku oba obvinění, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 3 To 41/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Dále pak sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že oba obviněné uznal vinnými ve stejném rozsahu jako Městský soud v Praze a obviněného E. M. uznal znovu vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu stejný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný E. M. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Dvořáčka z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a „z důvodu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Obviněný v úvodu svého dovolání nejprve velice obšírně interpretoval výklad Nejvyššího soudu k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poté podrobně vylíčil okolnosti, za nichž se měl dopustit trestné činnosti. Přitom dospěl k závěru, že za situace, kdy soudy zjistily, že do svého účetnictví přijímal fiktivní doklady o vynaložených nákladech a následně je poskytoval jiným subjektům, nebylo reálné, aby došlo ke zkrácení daňového základu. Pokud na počátku tzv. řetězce zahrnul do svých nákladů fakturu na nákup zboží a služeb, následně ve stejném rozsahu vykázal příjem za předané zboží či služby, pak jsou jeho příjmy a výdaje vyrovnané, aniž by došlo ke zkreslení či dokonce soudy tvrzenému zkrácení jeho daňové povinnosti. Stejná situace nastala i u daně z přidané hodnoty. Dále obviněný citoval ustanovení o pachateli a spolupachateli z trestního zákoníku (§§22 a 23), s ohledem na tvrzený průběh událostí odmítl svou trestní odpovědnost v takovém procesním postavení. Připustil maximálně možnost účasti na trestném činu jiného daňového subjektu (v případě předávání účetních dokladů dalším osobám – tzv. řetězení), který však nebyl zjištěn. Dále tvrdil, že popis skutku ve výroku o vině nemůže obstát pro nedostatečné vyjádření následku, neboť postrádá označení daňových přiznání, proto skutek nemohl být posouzen jako dokonaný čin, odpovídá spíše jednání představujícímu přípravu trestného činu.
Druhým okruhem námitek obviněného jsou výhrady týkající se způsobu vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, který pouze odkázal na znění výroku o vině v předcházejícím rozsudku v dané věci, jenž byl však zrušen. Odmítl možnost napravit uvedené pochybení soudu prvního stupně tím, že odvolací soud sám ve věci rozhodl. Vyslovil názor, že takovým postupem Vrchní soud v Praze vybočil z mezí zákonnosti a ústavnosti, zkrátil obviněného na jeho obhajovacích právech a napadený rozsudek označil za překvapivý. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, event. aby zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Závěrem svého dovolání požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl dovolacímu soudu odložit výkon jemu uloženého trestu ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného E. M. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který argumentoval, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty z námitek obviněného, jimiž napadl procesní postup odvolacího soudu spočívající v tom, že po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve věci sám rozhodl, a také výhrady o existenci tzv. řetězce – tj. postupování fiktivních daňových dokladů dalším subjektům. K citovaným námitkám státní zástupce poznamenal, že Vrchnímu soudu v Praze nebránila žádná zákonná překážka k vyslovení výroku o vině poté, co shledal porušení ustanovení o shodě mezi vyhlášeným a písemně vyhotoveným rozsudkem soudem prvního stupně. Navíc o překvapivosti rozhodnutí nemůže být řeč, neboť odvolací soud se nijak neodchýlil od písemného znění rozsudku první instance, které měl dovolatel k dispozici a nakonec z jeho obsahu čerpal i při formulaci svého odvolání. V naprostém rozporu se skutkovými zjištěními soudů jsou výhrady o předávání nepravdivých dokladů dalším daňovým subjektům obviněným E. M., neboť takový závěr soudy učinily pouze ve vztahu ke spoluobviněnému J. M.. S tím souvisí i nedůvodnost další námitky o možném pachatelství, k níž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připomněl výklad okruhu možných pachatelů trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Pachatelem i spolupachatelem totiž není tzv. speciální subjekt, ale i osoba rozdílná od daňového subjektu, u něhož mělo dojít ke zkrácení daňové povinnosti. Nakonec tomu tak přesně bylo u spoluobviněného J. M.. Jedinou relevantní námitkou uplatněnému dovolacímu důvodu je tak nedostatečný popis skutku, který podle názoru obviněného nevyjadřuje veškeré okolnosti významné pro právní kvalifikaci dokonaného trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle státního zástupce však lze ze skutkových zjištění ve výroku o vině napadeného rozsudku společně s jeho odůvodněním nepochybně dovodit, že obviněný označené fiktivní doklady zahrnul do svých daňových přiznání za uvedená období a staly se právě impulsem pro provedení daňové kontroly příslušným finančním úřadem. Určitá neobratnost samotného popisu skutkových zjištění ve výroku rozsudku proto nemůže být důvodem pro jeho zrušení, když samotné posouzení věci nebylo shledáno vadným. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný E. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Dopadá proto na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tudíž není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly při dokazování, a to včetně jeho rozsahu. Nejvyšší soud je proto zásadně pro dovolací řízení vázán skutkem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.
Pod uplatněný dovolací důvod tak nemohou spadat námitky, jimiž dovolatel vytýkal odvolacímu soudu procesní postup, který zvolil poté, co nesprávně vyhlášený rozsudek soudem prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Nakonec sám obviněný si byl přesahu této výhrady mimo dovolací důvody vědom, současně ale zdůraznil, že vytýkaný způsob rozhodnutí se dotkl jeho ústavně chráněných práv, a to práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatele se jedná o flagrantní porušení procesních předpisů soudem druhého stupně, jehož důsledkem bylo i zkrácení obhajovacích práv a překvapivost nejen pro obviněného, ale i pro intervenující státní zástupkyni.
Přestože, jak správně naznačil sám obviněný, nemohla být výhrada obviněného ke způsobu, jakým soud druhého stupně rozhodl o podaném odvolání, podřazena pod uplatněný dovolací důvod, s ohledem na možný zásah do základních občanských práv dovolatele se Nejvyšší soud zabýval oprávněností argumentace obviněného ve vztahu k namítanému porušení procesních ustanovení trestního řádu. Dospěl přitom k závěru, že Vrchní soud v Praze zvolil takový procesní postup, který je akceptovatelný z pohledu platných procesních předpisů, a nijak se nedotkl ani základních práv a svobod obviněného chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Není žádných pochyb o nesprávném postupu Městského soudu v Praze, který při vyhlašování rozsudku v hlavním líčení konaném dne 17. 12. 2010 namísto citace celého výroku o vině, tj. skutkových zjištění, k nimž dospěl, pouze odkázal na popis skutkových okolností uvedených v předcházejícím rozsudku (jednalo se o rozsudek téhož soudu vyhlášený v této věci v hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2009). V další části již vyhlášení předsedou senátu korespondovalo s písemným vyhotovením rozsudku a odpovídalo i zákonné úpravě. Soud prvního stupně tak především nerespektoval ustanovení §128 odst. 2 tr. ř., podle něhož se po úvodních slovech „Jménem republiky“ vyhlašuje plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku a vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován. Ustanovení §129 odst. 1 tr. ř., jež ve své druhé větě obsahuje požadavek, aby vyhotovení rozsudku bylo ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen, soud prvního stupně v dané věci rovněž porušil.
Spornou se v rámci dovolacího řízení stala pro obviněného otázka, jakým způsobem mohlo být zjevné pochybení Městského soudu v Praze napraveno. Vyslovil se pro jediné řešení, a to zrušit takový vadný rozsudek a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Za své argumenty zvolil dovolatel názor, že takový rozsudek prakticky neexistuje, neboť nebyl „vyhlášen“. Jestliže jej odvolací soud zrušil, nemohl znovu sám rozhodnout, neboť ke zrušení došlo z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., tedy pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění. Odvolací soud tak neměl pro své rozhodnutí správně zjištěný skutkový stav, když tento nebyl součástí vyhlášeného rozsudku soudu prvního stupně. Uvedené výhrady obviněného je však třeba zcela odmítnout, neboť nemají oporu v provedených procesních úkonech. Přestože odsuzující rozsudek nebyl soudem prvního stupně vyhlášen v souladu se zákonnými požadavky, tj. v celém znění jeho výroku, není možné popřít jeho existenci jako takovou. Rozsah skutkových zjištění o průběhu a způsobu protiprávního jednání obou obviněných byl, byť vadně, vymezen odkazem na již jednou vyhlášený rozsudek v téže trestní věci. S tím byli oba obvinění seznámeni, a reagovali na jeho obsah svým předcházejícím odvoláním, na jehož podkladě byl poté tento první rozsudek zrušen odvolacím soudem. Z hlediska možného porušení základních práv obviněného, zejména práva na obhajobu, jak je zmínil v dovolání, je dále významnou ta okolnost, že soud prvního stupně písemně vypracoval svůj rozsudek, který sice nebyl v naprosté shodě se zněním vyhlášeného rozsudku, ale v žádné své části se jeho výrok o vině nelišil od popisu skutku v předcházejícím rozsudku, na něž předseda senátu při vyhlášení odkázal a jehož obsah byl obviněnému i jeho obhájci a státnímu zástupci dobře znám. Poté bylo písemné vyhotovení rozsudku doručováno všem oprávněným osobám, a byl podkladem pro následné odvolání obou obviněných. V žádném ohledu proto nelze souhlasit s tvrzením dovolatele v tom smyslu, že procesní nesprávnost, jíž se dopustil předseda senátu nalézacího soudu při vyhlašování rozsudku, by měla za následek „neexistenci“ takového rozhodnutí, tzn. stav, jakoby vůbec k jeho vyhlášení nedošlo.
Odvolací soud se zjištěnou vadu rozhodl napravit a učinil tak tím, že rozsudek napadený odvoláními obou obviněných, zrušil. Přitom odkázal na ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., jež dopadá na případy, kdy napadený rozsudek je zatížen „podstatnými vadami řízení“ /písm. a) citovaného ustanovení/, a „vadami“ /písm. b) téhož ustanovení/. V obou odstavcích pak jsou demonstrativně vyjmenovány příklady obou druhů vad, k nimž může odvolací soud dospět. Z formulace odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že Vrchní soud v Praze nesprávné vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně považoval za tzv. „podstatnou vadu řízení“, k níž se váže důvod zrušení uvedený v §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Taková úvaha je v naprostém souladu se soudní praxí, která již v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 1. 1977, sp. zn. 11 Tz 1/77, publikovaném pod č. 6 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, sešit 2, ročník 1978, zdůraznila požadavek na dodržení příslušných procesních ustanovení týkajících se samotného vyhlášení rozsudku i znění protokolu o hlavním líčení, v němž k vyhlášení došlo, jakož i v jeho písemném vyhotovení. Jestliže dojde k chybám, které znamenají porušení ustanovení §§128 odst. 2 a 129 odst. 1 tr. ř. znamenajícím nesoulad mezi rozsudkem jak byl vyhlášen a jak byl písemně vyhotoven, není je možné napravit podle §131 odst. 1 tr. ř., neboť se nejedná o chyby „písařské“. (Srov. č. 22/77 Sb. rozh. tr.) Nesprávnost této povahy má charakter závažné procesní vady, a musí vždy vést ke zrušení rozsudku. (Shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 111/2010.) Poté, co byl vadný rozsudek v odvolacím řízení zrušen, již nic nebrání tomu, aby soud, který zjistil citované pochybení, mohl za splnění dalších zákonných předpokladů sám ve věci znovu rozhodnout. Napravit vadné vyhlášení rozsudku tím, že soud v řádném odvolacím řízení vysloví vinu v souladu s požadavky trestního řádu, tj. vyhlásí celý odsuzující výrok (není však ani vyloučeno stejně napravit rozsudek, jímž je obviněný zproštěn obžaloby), považuje Nejvyšší soud za zcela správné. Vrchnímu soudu v Praze nic nebránilo učinit ve věci nové rozhodnutí, jehož podkladem byla správná skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se totiž s naprostou většinou skutkového stavu, doplněného k pokynům předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu, určitou korekci výroku o vině lze zaznamenat jen u obviněného J. M., kdy odvolací soud v jeho prospěch omezil rozsah škodlivého následku v případech, kdy tento obviněný zahrnul fiktivní faktury jednak do svého účetnictví, a současně ještě tytéž doklady poskytl dalšímu daňovému subjektu, který s ním měl naložit stejně, tj. snížit svou daňovou povinnost /proto i důvod zrušení uvedený v 258 odst. 1 písm. b) tr. ř./. Nejedná se tak o změnu, která by se jakkoli dotkla výroku o vině obviněného E. M., ale o zmírňující úpravu ve vztahu ke spoluobviněnému J. M..
Nejvyšší soud proto nepovažuje dovolací námitku vytýkající procesní pochybení odvolacího soudu, jež měla svůj původ již v rozhodnutí nalézacího soudu, za způsobilou zasáhnout do základních práv obviněného, zejména práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně v dané věci, bylo napraveno tak, že vadně vyhlášený rozsudek byl zrušen v řízení o řádném opravném prostředku. Jestliže se soud druhého stupně po jím doplněném dokazování u veřejného zasedání v podstatě ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž předtím dospěl nalézací soud, nic mu nebránilo, aby po vyslovení zrušení rozsudku v celém rozsahu znovu sám ve věci rozhodl. Pro obviněné nemohlo jít o „překvapivé“ rozhodnutí z hlediska judikatury především Ústavního soudu České republiky, neboť jak již bylo zdůrazněno, byť soud prvního stupně vadně vyhlásil své rozhodnutí, jeho písemné vyhotovení obsahovalo veškeré náležitosti popisu výroku o vině ve shodě s výrokem předcházejícího rozsudku, na něž při vyhlašování předseda senátu odkázal, obviněný i jeho obhájce si po doručení opisu rozsudku mohli řádně přezkoumat veškeré skutkové okolnosti, na jejichž podkladě došlo k odsouzení, a měli tak dostatečný, zákonem předpokládaný časový prostor k napadení rozhodnutí odvoláním. Toho také využili a mj. poukazovali na konkrétní skutkové závěry soudu, s nimiž vyslovovali nespokojenost. Nelze proto srovnávat situaci v projednávané trestní věci s případy, v nichž Ústavní soud České republiky konstatoval „překvapivost“ rozhodnutí obecných soudů, která může narušit zásady právní jistoty, předvídatelnosti práva patřící mezi základní principy právního státu, a to i v přístupu soudů k aplikaci právních norem. (Srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný pod č. 34, svazek č. 32, s. 321 a násl. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04, publikovaný pod č. 36, svazek č. 44, téže Sbírky).
Nejvyšší soud připomíná, že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a uvedený čin spáchá ve velkém rozsahu (nejméně o 5.000.000,- Kč).
Ze skutkového stavu, jak je popsán ve výroku rozsudku Vrchní soudu v Praze a rozveden v jeho odůvodnění, vyplývá, že obviněný E. M. se jej měl dopustit v zásadě tak, že nejprve spoluobviněný J. M. v postavení jednatele dvou obchodních společností s ručením omezeným obstaral faktury za neexistující plnění od dalších dvou obchodních společností, nechal je zahrnout do účetnictví svých obchodních společností a část z nich současně využil k tomu, aby mohl obviněnému E. M. za odměnu vystavit další fiktivní faktury, které pak tento obviněný učinil součástí svých podkladů pro daňová přiznání jak daně z příjmů tak i daně z přidané hodnoty za období roku 1999, a tím obviněný podnikající pod jménem D. – E. M. snížil daňovou povinnost obou druhů daní celkem v částce 17.456.830,- Kč.
Z výše uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že jeho prostřednictvím nelze zpochybnit skutkové závěry, jež se staly podkladem pro napadené rozhodnutí, a které jsou vyjádřeny v popisu skutku, popř. doplněné v odůvodnění rozhodnutí soudů. Obviněný se v dovolání snažil prosadit skutek tak, že poté, co od spoluobviněného převzal „fiktivní“ daňové doklady (byť v rámci své obhajoby tvrdil, že žádné z předmětných plnění nebylo fiktivní, ale skutečné), na jejich podkladě fakturoval dalším subjektům daně, tzn. došlo k vytvoření tzv. řetězce, o němž se zmínil odvolací soud. Z jeho vysvětlení pak vyplývá, že se nemohl dopustit žádného snížení své daňové povinnosti, neboť i kdyby na počátku fiktivně zvýšil náklady, tak na druhé straně snížil své příjmy. Tím se však obviněný ocitl mimo zákonné vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu, vytvořil si totiž vlastní verzi průběhu skutkových okolností, které nekorespondují se zjištěním soudů obou stupňů. Pokud se odvolací soud na str. 18 napadeného rozsudku vyjadřoval k tzv. řetězení přeprodejů, týkaly se jeho úvahy výlučně obviněného J. M. a vztahovaly se k bodu II. výroku o vině, který také vrchní soud upravil ve prospěch tohoto obviněného, jak již bylo zmíněno. Pro dovolací soud je tak východiskem zjištění popsané v části výroku I. napadeného rozsudku, z něhož jasně vyplývá, že obviněný E. M. zařadil do svého účetnictví doklady o neuskutečněných plněních, aby tím dosáhl nižšího výpočtu jak daně z přidané hodnoty, tak i daně z příjmu v rozhodném časovém období. O jeho pachatelství trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 tr. zákoníku, resp. spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku proto nemohou vyvstat jakékoli pochybnosti.
Pokud obviněný dále namítal, že součástí popisu protiprávního jednání ve výroku napadeného rozsudku nejsou konkrétní daňová přiznání, a proto skutek nebylo možné kvalifikovat jako dokonaný trestný čin, neshledal Nejvyšší soud jeho výhradu důvodnou. Pro trestní odpovědnost obviněného naprosto dostačují skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, neboť nevyvolávají pochybnosti o způsobu provedení činu, škodlivém následku i zavinění obviněného. Mezi jednání, která mohou představovat zkrácení daně a založit trestní odpovědnost pachatele totiž mj. patří případy, kdy pachatel zařadí do svých daňových dokladů či jiných podkladů sloužících ke stanovení daňové povinnosti a jejího rozsahu fiktivní doklady v úmyslu dosáhnout nižšího výpočtu daně. O takový případ se jednalo i v dané věci, výrok o vině rozsudku odvolacího soudu konkrétně odkazuje na daňová přiznání za období 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 1999 a konkrétní částky představující rozsah, v jakém byly oba druhy daní v důsledku protiprávního jednání obviněného zkráceny. Přestože lze jistě připustit možnost výstižnějšího popisu rozhodných skutkových okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, nelze souhlasit s dovolatelem v tom, že by skutek nevyjadřoval všechny znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z obsahu trestního spisu je navíc zcela zřejmé, že soudy měly k dispozici výsledky daňové kontroly, k níž příslušný Finanční úřad pro Prahu 9 přistoupil právě vzhledem k nesrovnalostem v daňových přiznáních obviněného E. M., podnikajícího jako fyzická osoba. Součástí skutkových zjištění tak soud učinil i jednání obviněného, jímž realizoval svůj úmysl snížit svou daňovou povinnost, resp. jej dokončil podáním daňového přiznání. Do daňových podkladů pak obviněný zahrnul i předmětné fiktivní faktury, jimiž došlo ke zkreslení výpočtu obou daní v rozporu se zákonem. Ohledně obou daní šlo vždy o totéž opatření fiktivní faktury a její zanesení do účetnictví téže podnikající fyzické osoby.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze odpovídá všem zákonným požadavkům na dokonaný trestný čin, jímž byl obviněný E. M. uznán vinným a jeho námitka prosazující změnu právní kvalifikace tedy nemá opodstatnění.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného E. M. jako částečně neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, a námitku nedostatečných skutkových podkladů pro právní posouzení skutku jako nedůvodnou. Skutek popsaný ve výroku o vině odpovídá obsahu provedeného dokazování a byl správně právně posouzen jako dokonaný trestný čin. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl dán. Nejvyšší soud proto podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněný v závěru svého dovolání požadoval od předsedy senátu Městského soudu v Praze, aby navrhl Nejvyššímu soudu odložit výkon rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. Předseda senátu soudu prvního stupně návrhu obviněného nevyhověl a Nejvyšší soud sám o odložení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. nerozhodoval vzhledem k výsledku dovolacího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová