ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.500.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 500/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2012 o dovolání, které podala obviněná T. T. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 To 424/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 125/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 1 T 125/2010, byla obviněná T. T. H. uznána vinnou trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), byť v písemném vyhotovení rozsudku je nesprávně uvedeno podle §250 odst. 1 tr. zák. Zmíněného trestného činu se obviněná dopustila tím, že dne 2. 12. 2009 kolem 17.00 hod. v P., v P. tržnici v blíže neoznačeném stánku v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, měla uloženo a připraveno k prodeji a nabízela k prodeji celkem 77 kusů opasků, kabelek, peněženek a příručních tašek opatřených označením shodným se zapsanými ochrannými známkami specifikovanými ve výroku o vině, a to bez souhlasu jejich vlastníků.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §150 odst. 1 tr. zák. (v písemném vyhotovení rozsudku je nesprávně uvedeno podle §140 odst. 1 tr. zák.) k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně byl obviněné podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o tomto trestu. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná T. T. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 To 424/2011, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněná T. T. H. podala dne 20. 2. 2012 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především zpochybnila naplnění materiální stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. (byť ho nesprávně označila za přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „tr. zákoník“), pro který byla stíhána a odsouzena. Podle názoru obviněné její jednání nedosáhlo potřebného stupně společenské nebezpečnosti a v této souvislosti odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obviněná zde zdůraznila menší počet kusů nabízeného zboží, svou dosavadní bezúhonnost a další okolnosti, které mají význam pro hodnocení materiální stránky trestného činu. Dále obviněná vytkla nesprávné použití ustanovení o časové působnosti trestních zákonů, neboť podle ní měly soudy nižších stupňů s ohledem na dobu spáchání činu a na ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák. použít dřívější právní úpravu. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné T. T. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru právní kvalifikace skutku obviněné jako trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. byla učiněna správně a námitky obviněné k otázce časové působnosti trestních zákonů jsou bezpředmětné. Pokud jde o naplnění materiální stránky citovaného trestného činu, má státní zástupce za to, že z judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá nějaký konkrétní rozsah nutný k jeho spáchání. V této souvislosti státní zástupce poukázal na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., které se týkají posuzování společenské nebezpečnosti činu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, stánkový prodej jako typická forma páchání trestného činu podle §150 tr. zák. zpravidla neumožňuje nabízení většího počtu zboží. Proto podle státního zástupce ani menší počet kusů zboží neoprávněně označených ochrannou známkou jiného nevylučuje naplnění materiální stránky tohoto trestného činu. Za určitý nedostatek v právním posouzení skutku považuje státní zástupce skutečnost, že v tzv. skutkové větě ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebyla dostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu. Státní zástupce pak shledal nepřiléhavým i odkaz soudu prvního stupně na ustanovení §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. K uvedeným vadám však obviněná nevznesla žádné námitky. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná T. T. H. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud obecně připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm shledaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku lze spatřovat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu formálně odpovídá námitka obviněné T. T. H., v níž zpochybnila naplnění materiální stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však nepovažuje uvedenou námitku za důvodnou.
K tomu je třeba zdůraznit, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let byl pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný jako pachatel naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda jím spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty se podle zákona předpokládalo, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v nyní posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněné T. T. H. Na základě popsaných skutkových okolností je totiž zřejmé, že se soudy nižších stupňů zabývaly i naplněním materiální stránky trestného činu spáchaného obviněnou a důvodně dospěly k závěru o vyšším než nepatrném stupni jeho nebezpečnosti pro společnost (ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.). Své úvahy zde soudy založily na tom, že taková jednání, jakého se dopustila i obviněná, jsou stále velmi rozšířena, zejména na tržnicích, kde prodávají vietnamští trhovci, a dochází tak k poškozování renomovaných výrobců, resp. jména těchto výrobců (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak hodnotil i rozsah trestné činnosti spáchané obviněnou, když v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že 77 kusů různého zboží rozhodně nelze považovat za zanedbatelné množství (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu). Přestože si lze představit poněkud výstižnější a obsáhlejší vyjádření úvah soudů k naplnění materiální stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., považuje Nejvyšší soud tyto závěry za dostatečné. Navíc pro určení zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti tohoto trestného činu nelze vymezit nějakou konkrétní hranici počtu dotčených vlastníků ochranných známek či počtu kusů zboží opatřeného jejich ochrannými známkami, neboť takový počet není jedinou okolností odůvodňující naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu (viz §3 odst. 4 tr. zák.). Proto nebylo možné akceptovat ani odkaz obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 938/2011, které se zabývalo v podstatě totožnou otázkou. Ostatně Nejvyšší soud v označené věci nedospěl k závěru o nenaplnění materiální stránky trestného činu, ale zdůraznil nezbytnost jejího náležitého posouzení, když uvedl, že „… v případě takového relativně menšího rozsahu dotčených chráněných práv a krátké doby spáchání činu bylo tedy nutné přesvědčivě odůvodnit, proč by byl naplněn i materiální znak trestného činu.“ Do hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti trestného činu (tedy i trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák.) se totiž promítají i další okolnosti, za kterých byl čin spáchán, dále osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. V trestní věci obviněné T. T. H. se soudy nižších stupňů zabývaly všemi uvedenými hledisky, takže Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněné, který nemůže být vyloučen jen tím, že se obviněná dopustila tohoto trestného činu v jediný den a v relativně malém rozsahu.
Nejvyšší soud ovšem nepovažuje za přiléhavý ani odkaz obviněné na usnesení ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 752/2011. Na rozdíl od nyní posuzované věci totiž soudy v případě řešeném citovaným rozhodnutím nepostupovaly podle dřívější trestněprávní úpravy (tj. podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009), ačkoli pro obviněnou, která spáchala čin za její účinnosti, byla příznivější z důvodu nutnosti naplnění materiální stránky trestného činu. U obviněné T. T. H. však soudy nižších stupňů kvalifikovaly její trestný čin podle dřívější trestněprávní úpravy, za jejíž účinnosti byl spáchán (§16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž v souladu s ustanoveními §3 odst. 2 a 4 tr. zák. hodnotily okolnosti významné pro naplnění materiální stránky tohoto činu.
Přitom v trestní věci obviněné T. T. H. nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by mohlo i přes zmíněné skutečnosti odůvodnit závěr, že skutek spáchaný obviněnou neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Námitka obviněné založená na opačném tvrzení je tedy neopodstatněná. Navíc všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněné a snižující stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost soudy nižších stupňů náležitě zohlednily v uloženém trestu.
Pokud jde o námitky obviněné, jimiž vytýká nesprávné posouzení časové působnosti trestních zákonů ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud k nim uvádí následující. V rozhodnutí soudu prvního stupně je vyjádřeno obecné konstatování, podle něhož nová trestněprávní úprava není pro obviněnou příznivější ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zák. než úprava platná v době spáchání posuzovaného činu. Za tohoto stavu není tedy pro právní posouzení věci z hlediska časové působnosti zákona vadou rozhodnutí, pokud soud prvního stupně podrobněji neuvedl důvody, pro které je dřívější právní úprava pro obviněnou příznivější. Tyto obecné úvahy Nejvyšší soud považuje v posuzované věci za dostatečné a odpovídající zákonu. Nadto obviněná ve svém dovolání poněkud nesrozumitelně argumentuje tím, že její čin měl být posouzen podle dřívější právní úpravy, ačkoli se tak stalo, přičemž na jiném místě dovolání zpochybňuje naplnění materiální stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák.
Pouze nad rámec těchto úvah Nejvyšší soud uvádí, že za trestný čin, za nějž byla obviněná T. T. H. odsouzena, byl podle §150 odst. 1 tr. zák. stanoven stejný trest odnětí svobody (až na 2 roky) a stejný počet ostatních alternativních trestů (peněžitý trest a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), jako je tomu nyní v případě přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku (trest odnětí svobody až na 2 roky, resp. trest zákazu činnosti a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). Dřívější právní úprava je dokonce v určitém smyslu příznivější v tom směru, že výslovně postihuje užší okruh jednání pachatele (viz formulace „doveze, vyveze nebo uvede do oběhu“ oproti nynější formulaci „nabízí, zprostředkuje, vyrobí, ... jinak opatří nebo přechovává“). Podstatný rozdíl ovšem spočívá v tom, že uplatnění skutkové podstaty podle §150 odst. 1 tr. zák. bylo podmíněno naplněním nejen jejích formálních znaků, ale též materiálního znaku v podobě potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. Navíc při řešení otázky časové působnosti trestních zákonů nelze vycházet jen ze srovnání trestních sazeb stanovených za trestné činy, které přicházejí v úvahu, ale použití dřívějšího nebo nového zákona je třeba posuzovat jako celek tak, aby konečný výsledek nebyl pro pachatele méně příznivý, resp. aby pozdější právní úprava byla použita jen tehdy, je-li to skutečně pro pachatele příznivější. Vždy se tedy musí hodnotit dřívější a pozdější zákon nejen z hlediska příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ale též se zřetelem k ustanovením jejich obecné části. Tyto zásady byly u obviněné dodrženy.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněná T. T. H. podala proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné T. T. H. tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 6. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y