ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.938.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 938/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2011 o dovolání, které podal obviněný M. T. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 61 To 386/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 97/2009, takto:
Z podnětu dovolání obviněného M. T. D. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 61 To 386/2010, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 24 T 97/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. T. D. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 24 T 97/2009, uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustil – zkráceně vyjádřeno – tím, že nejméně dne 14. 7. 2009 v P., B., v prostorách tržnice ve stánku v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, měl uloženo a připraveno k prodeji a nabízel k prodeji spotřební zboží různého druhu v počtu celkem 126 kusů opatřené ochrannými známkami bez souhlasu jejich vlastníků.
Za tento přečin byl obviněný M. T. D. odsouzen podle §268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věcí blíže označených v rozsudku. Poškození byli s uplatněnými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. T. D. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 61 To 386/2010, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný M. T. D. podal dne 5. 4. 2011 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen. Podle názoru obviněného nemůže být odpovědný za jednání jiné osoby, která uvedla předmětné zboží do oběhu, protože skutková podstata zmíněného trestného činu nedopadá na případy, pokud se někdo jen nepřímo podílí na uvádění neoprávněně označeného zboží do oběhu. Obviněný nesouhlasí s výkladem soudů nižších stupňů, který se týká uvedeného formálního znaku trestného činu. Jak dále obviněný zdůraznil, nebyl vlastníkem nabízeného a prodávaného zboží ani nájemcem prodejního stánku, takže za popsaných skutkových okolností v postavení pomocného prodejce nemohl jednat v úmyslu uvádět do oběhu výrobky neoprávněně opatřené ochrannou známkou jiného. Podle názoru obviněného se soudy obou stupňů nezabývaly ani způsobem označení předmětného zboží, takže zde přetrvávají pochybnosti o tom, zda si mohl být vědom neoprávněnosti svého jednání.
Obviněný M. T. D. vytkl i nesprávné posouzení společenské škodlivosti spáchaného činu, resp. materiální stránky trestného činu podle §150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), podle kterého mohl být kvalifikován popsaný skutek. Dále obviněný poukázal na menší počet kusů nabízeného zboží a na neobjektivní a nadhodnocené vyčíslení škody samotnými poškozenými. Obviněný s odkazem na respektovanou teorii a soudní praxi zdůraznil, že při stanovení rozsahu protiprávního jednání je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem, které mají význam pro hodnocení materiální stránky trestného činu. Obviněný pak opětovně připomněl, že nebyl vlastníkem nabízeného a prodávaného zboží a neměl žádný prospěch z posuzovaného jednání. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí se jedná, k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. T. D. prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru soudy nižších stupňů vycházely u obviněného z objektivní odpovědnosti za porušení povinností podle zákona o ochranných známkách, protože v popisu skutku chybí taková zjištění, která svědčí o úmyslu obviněného uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, ke které přísluší výhradní právo jinému. Popis skutku tedy podle státní zástupkyně zcela postrádá vyjádření intelektové složky úmyslného zavinění, jelikož v něm není uvedeno, zda obviněný věděl o neoprávněném označení předmětného zboží a z jakých okolností mu to muselo být zřejmé, popřípadě na základě čeho byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv majitelů ochranných známek. Jak dále zdůraznila státní zástupkyně, konstatování rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“), bez dalšího nepostačuje k závěru o úmyslném zavinění. Navíc státní zástupkyně považuje takové konstatování za nepřesné, neboť citované ustanovení se týká jak vlastníků ochranných známek (§8 odst. 1, 4 zákona o ochranných známkách), tak jiných osob (§8 odst. 2, 3 zákona o ochranných známkách). Jestliže obviněný nebyl vlastníkem ochranné známky, nemohl jednat v rozporu s celým obsahem zmíněného ustanovení.
Podle názoru státní zástupkyně soudy nižších stupňů neučinily v posuzované věci žádné skutkové zjištění o vlastnictví předmětného zboží ani o rozsahu činností obviněného M. T. D. ve vztahu k tomuto zboží, včetně toho, že by prodával obdobné zboží již v minulosti nebo že by byl už dříve upozorněn na nelegální používání ochranných známek. Kromě toho se soudy měly – po vyřešení otázky zavinění – zabývat i společenskou škodlivostí jednání obviněného, a to i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, včetně dalších obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbydou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. T. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky obviněného M. T. D. částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné.
K výkladu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Citovaný dovolací důvod přitom naplňují ty námitky obviněného M. T. D., jimiž vytkl nedostatečné posouzení otázky společenské škodlivosti činu a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný pak důvodně poukázal i na skutečnost, že s ohledem na dobu spáchání činu, pro který byl stíhán a odsouzen, se měly soudy nižších stupňů zabývat rovněž tím, zda skutek naplňuje i materiální stránku trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován čin obviněného M. T. D., je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v těch případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné ani nutné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378. v sešitě 75 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Jak je přitom patrné popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný M. T. D. neoprávněně zasáhl do chráněných práv vlastníků ochranných známek, pokud bez jejich souhlasu nabízel a prodával zboží označené určitými ochrannými známkami.
Soudy nižších stupňů ovšem přesvědčivě nezdůvodnily, proč kvalifikovaly skutek spáchaný obviněným jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, tj. z jakého důvodu posoudily jeho trestnost podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2010, ačkoli obviněný se dopustil skutku již dne 14. 7. 2009, tj. ještě za účinnosti dřívějšího trestního zákona. Tím spíše pak v rozhodnutích soudů obou stupňů chybí jakékoli jejich úvahy, v čem je nová trestněprávní úprava pro obviněného příznivější ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zák. než úprava platná v době spáchání posuzovaného činu. Soud prvního stupně se omezil na pouhé konstatování, že „... trestnou činnost je nezbytné posoudit podle zákona příznivějšího pro obžalovaného, kterým je nový trestní zákoník ...“, ale vůbec již neuvedl, z jakého důvodu je nová právní úprava pro obviněného příznivější. Odvolací soud pak sice v napadeném rozhodnutí zmínil určité pochybnosti v otázce časové působnosti zákona a dokonce zaznamenal nesprávnou formulaci tzv. právní věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ovšem jde o úvahy, které nejsou dostatečné.
Přitom skutek, za nějž byl obviněný M. T. D. odsouzen, by mohl podle trestního zákona platného v době jeho spáchání vykazovat znaky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., za který byl stanoven stejný trest odnětí svobody (až na 2 roky) a stejný počet ostatních alternativních trestů (peněžitý trest a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), jako je tomu nyní v případě přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku (trest odnětí svobody až na 2 roky, resp. trest zákazu činnosti a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). Tato nová právní úprava je dokonce v určitém smyslu méně příznivá, protože výslovně postihuje širší okruh jednání pachatele (viz formulace „nabízí, zprostředkuje, vyrobí, ... jinak opatří nebo přechovává“). Podstatný rozdíl ovšem spočívá v tom, že použití skutkové podstaty podle §150 odst. 1 tr. zák. bylo podmíněno naplněním nejen jejích formálních znaků, ale též materiálního znaku v podobě potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák., jak správně ve svém dovolání zdůraznil obviněný. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při řešení otázky časové působnosti trestních zákonů nelze vycházet jen ze srovnání trestních sazeb stanovených za trestné činy, které přicházejí v úvahu, ale použití dřívějšího nebo nového zákona je třeba posuzovat jako celek tak, aby konečný výsledek nebyl pro pachatele méně příznivý, resp. aby pozdější právní úprava byla použita jen tehdy, je-li to skutečně pro pachatele příznivější. Vždy se tedy musí hodnotit dřívější a pozdější zákon nejen z hlediska příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ale též se zřetelem k ustanovením jejich obecné části.
V případě činu spáchaného obviněným M. T. D. proto bylo nezbytné přihlédnout především ke skutečnosti, že dřívější právní úprava, za jejíž platnosti byl skutek spáchán, obsahovala ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., v kterém byl formulován tzv. materiální znak trestného činu, tedy podmínka, aby čin dosahoval potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost určovaného podle demonstrativně vypočtených kritérií. Jak již byl shora uvedeno, pozdější právní úprava už neobsahuje takový materiální znak trestného činu, protože vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku), takže v uvedeném směru je pro obviněného méně příznivá, protože nedovoluje zohlednit některé okolnosti, které mohou odůvodnit závěr, že i při formálním naplnění znaků trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., pokud o něm nejsou pochybnosti, nebude naplněn jeho materiální znak požadovaný ustanovením §3 odst. 2 tr. zák. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněný za popsaných časových a místních okolností v jediný den nabízel k prodeji celkem 126 kusů zboží, které bylo opatřeno ochrannými známkami jejich osmi různých vlastníků. V případě takového relativně menšího rozsahu dotčených chráněných práv a krátké doby spáchání činu bylo tedy nutné přesvědčivě odůvodnit, proč by byl naplněn i materiální znak trestného činu. Přitom z podkladů obsažených v trestním spise nevyplývá, že by snad obviněný měl k dispozici ještě další zboží neoprávněně opatřené ochrannými známkami jiných vlastníků, které by bylo připraveno k nabídce spotřebitelům, ani to, že by nešlo jen o její ojedinělý prodej zboží a že by se obviněný věnoval této nezákonné činnosti po delší období. Podle soudu prvního stupně se totiž obviněný dopustil posuzované trestné činnosti „nejméně dne 14. 7. 2009“.
V uvedených souvislostech pak bylo třeba posuzovat i otázku subsidiarity trestní represe, o které se Nejvyšší soud zmínil již výše. Zejména v případě skutkových podstat s tzv. kvalitativními zákonnými znaky je totiž třeba pečlivě zvažovat nutnost použití prostředků trestního práva v každém konkrétním případě. S ohledem na dobu a rozsah spáchání posuzovaného skutku obviněného M. T. D. není z rozhodnutí soudů nižších stupňů zřejmé, proč tento čin vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů v takové míře, že bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestního práva.
Závěr o společenské škodlivosti činu (z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku), resp. o naplnění materiální stránky trestného činu (ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák.) však nemohou zpochybnit námitky obviněného M. T. D., v nichž poukázal na skutečnost, že nebyl vlastníkem nabízeného zboží ani prodejního stánku, a na neobjektivní stanovení výše škody. Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí následující.
Pro naplnění formálních znaků trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, resp. porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., není rozhodující, kdo je vlastníkem zboží nebo služby neoprávněně označených ochrannou známkou jiného, ani se zde nevyžaduje existence konkrétního nebo speciálního subjektu ve smyslu §114 tr. zákoníku, resp. §90 tr. zák. Postačí proto, když pachatel takové zboží nebo služby jen nabízí zájemcům ke koupi, a tím je uvádí do oběhu. Jestliže tedy obviněný byl toliko prodavačem předmětného zboží, nemá to vliv na jeho případnou trestní odpovědnost ani na závažnost spáchaného činu, resp. na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud jde o námitku obviněného k vyčíslení škody, soudy nižších stupňů nezaložily vinu obviněného na výši způsobené škody, neboť škoda není znakem skutkových podstat podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §150 odst. 1 tr. zák. Vyjádření poškozených a jejich vyčíslení škody by tak mohlo mít význam pouze z hlediska výroku o náhradě škody, ovšem všichni poškození byli stejně se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout ani další nedostatek, kterým je zatížen rozsudek soudu prvního stupně a na nějž důvodně poukázala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V popisu skutku ve výroku o vině v tomto rozsudku je mimo jiné uvedeno, že obviněný se dopustil jednání „v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v platném znění“. Citované ustanovení přitom obsahuje v §8 odst. 2 písm. a) až c), odst. 3 písm. a) až d) zákona o ochranných známkách různé alternativy protiprávního jednání a navíc v §8 odst. 1 a 4 zákona o ochranných známkách jsou zakotvena práva vlastníka ochranné známky. Proto odkaz na celé ustanovení §8 zákona o ochranných známkách je nejen nepřesný, ale rovněž z něj není zřejmé, jakým způsobem a do jakých práv zasáhl pachatel trestného činu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že skutková podstata trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, resp. porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslné zavinění (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku, §3 odst. 3, §4 tr. zák.). Přitom postačí existence alespoň nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, resp. §4 písm. b) tr. zák. Proto v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kterým byl obviněný (obžalovaný) uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele, musí být obsaženy i skutkové okolnosti charakterizující úmyslné zavinění obviněného (obžalovaného), neboť jednání jen z nedbalosti není trestné.
Jak je patrné v posuzované trestní věci z učiněných skutkových zjištění, obviněný M. T. D. se měl dopustit trestného přečinu porušení práv k ochranné známce a k jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku tím, že nejméně dne 14. 7. 2009 v P., B., v prostorách tržnice ve stánku v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, měl uloženo a připraveno k prodeji a nabízel k prodeji spotřební zboží různého druhu v počtu celkem 126 kusů opatřené ochrannými známkami bez souhlasu jejich vlastníků. Takový popis skutkového stavu je z hlediska vyjádření subjektivní stránky zmíněného trestného činu zcela nedostatečný a ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a s odůvodněním usnesení odvolacího soudu nesvědčí o úmyslu obviněného uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. V popisu skutku, který měl spáchat obviněný, totiž zcela chybí především vyjádření intelektové složky jeho úmyslného zavinění, jak důvodně namítl ve svém dovolání, protože zde není uvedeno, zda obviněný vůbec věděl o neoprávněném označení předmětného zboží a z jakých okolností mu to muselo být zřejmé, popřípadě na základě čeho byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv majitelů ochranných známek. Samotné konstatování rozporu s ustanovením §8 zákona o ochranných známkách, k tomu nestačí (neboť vyjadřuje jen protiprávnost jednání) a navíc je nepřesné, protože citované ustanovení se týká jak vlastníků ochranných známek (§8 odst. 1, 4 cit. zákona), tak jiných osob (§8 odst. 2, 3 cit. zákona), a jelikož obviněný nebyl vlastníkem ochranné známky, nemohl jednat v rozporu s celým obsahem citovaného ustanovení.
Přitom ani okolnost, že obviněný M. T. D. nabízel a prodával předmětné zboží na tržnici, kde obvykle nedochází k prodeji tzv. značkového zboží opatřeného ochrannými známkami, bez dalšího nesvědčí o jeho úmyslném zavinění. V posuzované věci totiž nebylo zjištěno, zda obviněný měl takové poznatky o předmětném zboží, které by ve spojení s okolnostmi, kde a jak ho nabízel a prodával, mohly svědčit o tom, že obviněný věděl o podezřelém původu tohoto zboží, o jeho nízké kvalitě či o dalších rozhodných charakteristikách, z nichž se v podobných případech obvykle usuzuje alespoň na srozumění pachatele se zásahem do práv majitelů ochranných známek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 7 Tz 84/2000). Stejně tak soudy nižších stupňů neučinily žádné skutkové zjištění o tom, že by snad obviněný byl majitelem předmětného zboží, že by zajišťoval odběr tohoto zboží od nějakého (podezřelého) dodavatele a jeho umístění do prodejního stánku, že by sám byl nájemcem tohoto stánku, v němž se v inkriminované době nacházel, že by prodával obdobné zboží již v minulosti, popřípadě že by byl dokonce už dříve upozorněn na nelegální používání ochranných známek apod.
Na podkladě popsaných důvodů tedy Nejvyšší soud shledal opodstatněnou i námitku obviněného M. T. D., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen.
Protože Obvodní soud pro Prahu 7 učinil v napadeném rozsudku nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl obviněný M. T. D. uznán vinným, a to ohledně řešení otázky časové působnosti trestních zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku a vyjádření subjektivní stránky trestného činu, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 61 To 386/2010, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 24 T 97/2009. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Praha 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 7 tedy v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného M. T. D. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně se nejdříve náležitě vypořádá s použitím rozhodné zákonné úpravy z hlediska její časové působnosti ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák. Jestliže dospěje k závěru o tom, že obviněný naplnil formální znaky trestného činu, vyjádří je všechny – včetně úmyslného zavinění odůvodňujícího naplnění subjektivní stránky trestného činu – v popisu skutku ve výroku o vině. Bude-li přicházet v úvahu posouzení skutku jako trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., soud přesvědčivě vyloží, proč obviněný naplnil i materiální znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. Své závěry soud prvního stupně podrobněji odůvodní i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“, zejména bude-li kvalifikovat čin obviněného podle nové trestněprávní úpravy (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě dovolání obviněného M. T. D. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 8. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y