ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.542.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 542/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2012 o dovolání, které podal obviněný D. A., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 10 To 52/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 2 T 188/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. A. byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 2 T 188/2011, uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky konkretizovanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto přečiny byl obviněnému D. A. uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 5 let.
Zároveň byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen trestní příkaz Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 2 T 134/2011, ve výroku o vině i trestu.
Odvolání obviněného D. A. podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 10 To 52/2012, zamítl podle §256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný D. A. podal dne 5. 4. 2012 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů při projednávání věci nevzaly v úvahu všechny jím namítané skutečnosti a jejich skutková zjištění jsou neúplná, takže odpovědnost obviněného za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je založena na nedostatečných důkazech. V této souvislosti obviněný zejména zpochybňuje výpovědi svědků a namítá technické ovlivnění měřicího přístroje. Obviněný z toho dovozuje tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Závěrem svého dovolání obviněný D. A. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby mu podle §265l tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce sdělil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, že se k dovolání obviněného D. A. nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. A. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný D. A. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku by mohlo spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný D. A. však nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných přečinů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný D. A., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného D. A. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení těchto skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy obviněný D. A. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutků ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž nenaplňuje ani obecně formulovaná námitka obviněného D. A., v níž soudům nižších stupňů vytkl, že nesprávně posoudily znak objektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve stavu vylučujícím způsobilost. I tento závěr totiž obviněný dovozuje z nedostatků, kterými jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy a jimiž zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z těchto důkazů.
Pouze nad rámec k uvedenému zákonnému znaku Nejvyšší soud uvádí, že o stav vylučující způsobilost jde v případě, když fyzické nebo psychické schopnosti pachatele vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, jsou vyloučeny. Přitom se nevyžaduje stav bezvědomí, ale postačí, pokud pachatel není schopen běžných psychických a motorických reakcí, bez nichž nelze řádně a spolehlivě vykonávat určité zaměstnání nebo jinou kvalifikovanou činnosti. Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci, obviněný D. A. ve dvou případech řídil osobní motorové vozidlo po požití alkoholických nápojů. Svědeckými výpověďmi zasahujících policistů a dechovou zkouškou standardním postupem na kalibrovaném přístroji (přístroj tov. zn. Dräger) pak bylo v obou případech zjištěno množství alkoholu výrazně přesahující 1 promile v krvi obviněného. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou dosavadní a nadále použitelnou judikaturu (viz rozhodnutí pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), podle které za situace, jestliže bylo u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně 1 promile alkoholu v krvi, je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Z této judikatury rovněž vyplývá, že závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu v krvi řidiče blížící se hranici 1 promile vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (viz rozhodnutí pod č. 12/1985, s. 141, Sb. rozh. tr.). V takových případech mohou být důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem a o vyloučení jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy. Na nyní posuzovaný případ však nedopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 351/2010, na které odkazuje obviněný ve svém dovolání, neboť v označené věci soudy nižších stupňů založily své právní závěry jen na tom, že obviněný měl v krvi určité množství alkoholu, aniž by tato okolnost byla potvrzena ještě dalšími důkazy, jejichž provedení přicházelo v úvahu. V trestní věci obviněného D. A. ovšem soud prvního stupně provedl i jiné důkazy, na základě kterých mohl učinit spolehlivý závěr o stavu vylučujícím způsobilost obviněného k řízení motorového vozidla. Přitom soud vycházel zejména z výpovědí zasahujících policistů a z protokolu o zadržení obviněného, což jsou důkazy zcela dostatečné pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za uvedený trestný čin.
Pokud jde o námitku obviněného D. A., v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ani toto tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci citovaného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Obviněný D. A. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. V případě první z nich, o kterou obviněný opřel své dovolání, je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Navíc obviněný neopřel zmíněnou námitku o žádné konkrétní argumenty, které by mohly založit citovaný dovolací důvod v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný D. A. pak shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který měl spočívat v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž dospěl k závěru, že obviněný nevznesl takové námitky, které by zakládaly existenci posledně citovaného dovolacího důvodu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. A. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného D. A. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 6. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y