ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.810.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 810/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září 2012 o dovolání, které podal obviněný R. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 14 To 198/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 1 T 2/2011, byl obviněný R. S. uznán vinným pokusem zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) a §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, mu byl podle §205 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Současně soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 4 T 182/2009, včetně navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále soud prvního stupně rozhodl o nárocích poškozených tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k náhradě škody a se zbytkem jejich nároků odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř. Současně okresní soud zprostil obviněného obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře podle §226 písm. a) tr. ř. ze skutku kvalifikovaného jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku.
Odvolání, které proti odsuzující části citovaného rozsudku podal obviněný, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zamítl usnesením ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 14 To 198/2011, jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Obviněný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání prostřednictvím své obhájkyně, a to z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný R. S. spatřoval naplnění uplatněných dovolacích důvodů v tom, že rozhodnutí o vině je založeno na nepřímých důkazech, a na jejich základě bylo jednání obviněného nesprávně právně posouzeno. Přestože si je dovolatel vědom procesního charakteru své námitky, ačkoli dovolací důvod je hmotně právní, trval na tom, že je možné prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu požadovat nápravu závažných procesních pochybení. Přitom odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, v němž Ústavní soud odmítl takový výklad dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, při němž by došlo k omezení základního práva na přístup dovolatele k soudu. Podrobněji pak obviněný ke skutku popsanému pod písm. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zdůraznil, že nejdůležitějším důkazem byl výsledek zkoumání krevního vzorku nalezeného na místě činu, který potvrdil shodu DNA obviněného s touto zajištěnou stopou. Přitom ale díky spotřebování vzorku krevní stopy je důkaz nepřezkoumatelný pro obhajobu a současně se jedná o jediný a navíc nepřímý důkaz. Podobná situace pak nastala i u skutku popsaného pod písm. b) téhož výroku o vině, opětovně bylo provedeno srovnání DNA obviněného se stopami zajištěnými na nářadí nalezeném na místě činu, jež bylo na místo vneseno. K výsledku zkoumání pachové stopy u tohoto skutku vytkl, že odběr mu byl proveden z boků, ačkoli pachové stopy byly zajištěny na věcech, jichž se mohl dotýkat rukama. I v tomto případě již nelze důkaz opakovat a posoudit tak, zda nesprávný postup odporující stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství č. 10/1995 Sb. v. s. mohl ovlivnit kvalitu tohoto důkazu. Opětovně se však jedná o pouhé nepřímé důkazy, přičemž ve věci stále existují důvodné pochybnosti o trestní odpovědnosti obviněného ze spáchání skutků, a jeho odsouzením došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný podal své dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jehož podmínkou je existence důvodu dovolání v řízení, jež předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak si byl vědom sám dovolatel, je možné tento důvod dovolání užít v případech, v nichž soudy podřadily svá skutková zjištění pod ustanovení trestního zákona, které na ně nedopadalo. Zákonná definice tohoto dovolacího důvodu napovídá, že jeho prostřednictvím musí být vytýkána vada spočívající v nesprávném použití hmotného práva, především trestního zákona, což v praxi znamená, že skutek, pro který je obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. U druhé alternativy, tj. jiného nesprávného právního posouzení platí obdobný výklad, neboť jde o věci, v nichž byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Takový výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je akceptován i Ústavním soudem, který např. ve svém usnesení ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 559/05, připomněl, že neexistuje žádné „základní právo“ na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech. Pokud jde o extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., může být shledán v rámci řízení o ústavní stížnosti vadným, avšak jen za podmínky, že zakládá protiústavnost postupu dovolacího soudu. Pokud nedojde v trestním řízení k porušení ústavně zaručených práv obviněného, neshledává ani Ústavní soud potřebu zasahovat do pravomocného rozhodnutí, resp. vytýkat dovolacímu soudu, že věcně neprojednal dovolání obviněného při neexistenci dovolacího důvodu. V podstatě stejný náhled na problematiku výkladu dovolacího přezkumu obsahuje i obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. Ústavní soud v dané věci odmítl omezení přístupu k soudu dovolatele, který jinak střežil svá práva náležitým procesním postupem, a to přesto, že v důsledku pochybení soudů nižších stupňů došlo k zásahu do jeho základního práva. Pouze při existenci porušení ústavně garantovaných práv obviněného, k němuž dojde nezákonným procesním postupem, a dovolací soud odmítne přezkoumat dovolání podané z důvodů, které podle jeho názoru neodpovídají taxativně vyjmenovaným důvodům v §265b odst. 1 tr. ř., shledává Ústavní soud výklad dovolacích důvodů protiústavním. O takový případ se však v posuzované trestní věci obviněného R. S. nejedná.
Obviněný totiž v podstatě spatřuje závažné porušení svých základních práv ve skutečnosti, že odsuzující rozhodnutí je založeno výlučně na nepřímých důkazech. Takovou úvahu však nelze přijmout, neboť by fakticky vylučovala možnost trestní odpovědnosti pachatelů za trestné činy, pokud by orgány činné v trestním řízení neobstaraly a soudu nepředložily přímý důkaz, resp. důkazy. Trestněprávní teorie i praxe samozřejmě připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy, naopak, mnohdy a u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.)
Obhajoba obviněného k oběma skutkům je založena v podstatě na tom, že ani na jednom z míst, kde došlo k vloupání a pokusu krádeže peněz z bankomatů, nebyl. Soud prvního stupně provedl veškeré ve věci opatřené důkazy a vědom si toho, že jde o důkazy nepřímé, přesvědčivě vysvětlil své hodnotící úvahy k oběma činům a jeho závěr o tom, že to byl právě obviněný R. S., kdo spáchal obě vloupání, nevzbuzuje jakékoli pochybnosti. Přes určitou důkazní nouzi, která však zcela odpovídá způsobu provedení činů, byly opatřeny v obou případech natolik zásadní důkazy (krevní stopa s jasným určením osoby obviněného podle vzorku DNA a stejný vzorek a dále i pachová stopa, popis pachatele odpovídající postavě obviněného), že vyslovení viny obviněného je zcela v souladu se zásadami trestního řízení. Je zcela nezpochybnitelné, že obviněný se nacházel v rozhodnou dobu v blízkosti obou napadených bankomatů, kde zanechal jednak biologické, jednak i pachové stopy, které po vyhodnocení odborným pracovištěm jednoznačně určily právě obviněného jako jejich nositele. Při respektování logického postupu potom skutečně není možná jiná verze průběhu skutkového stavu, než že to byl právě obviněný, kdo se dvakrát na různých místech pokusil vloupáním odcizit finanční hotovost uloženou v bankomatech. Ostatně již odvolací soud reagoval na shodné výhrady obviněného, které uplatnil ve svém řádném opravném prostředku, a zcela srozumitelným, logickým a přesvědčivým způsobem odmítl obhajobu obviněného na podkladě výsledků provedeného dokazování.
Správnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení proto nemohou zpochybnit ani námitky proti způsobu sejmutí pachových stop z těla obviněného. Obviněným zmíněné stanovisko č. 10/1995 Sb. v. s. Nejvyššího státního zastupitelství k využívání metody zkoumání pachových stop v přípravném řízení skutečně uvádí vhodnost sejmutí pachové stopy z ruky podezřelého, jestliže stopa zanechaná na místě činu pochází rovněž z ruky. Jedná se však o doporučení, jehož nedodržení nijak nesnižuje vypovídací hodnotu tohoto důkazu. Navíc v předmětné trestní věci je významné, že shoda pachové stopy z místa činu a obviněného není jedinou skutečností, jež nasvědčuje jeho přítomnosti na místě činu, ale byly zajištěny i stopy DNA, jejichž nositelem u dvou věcí mohl být jedině obviněný. Nemůže proto obstát část obhajoby obviněného o tom, že nářadí použité k vloupání v případě bankomatu v T., bylo na místo činu vneseno jinou osobou. Nakonec i s touto námitkou se vypořádal již odvolací soud.
Podstatou podaného dovolání je tedy nespokojenost obviněného se skutkovým zjištěním, k němuž dospěl soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, a proto je vázáno na výslovně stanovené a taxativně vypočtené dovolací důvody vymezené v rámci ustanovení §265b tr. ř. Předmětem přezkumu v dovolacím řízení nemohou být otázky související s rozsahem dokazování ani se způsobem, jakým soudy ve věci činné důkazy hodnotily včetně otázky dodržení zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, na níž obviněný R. S. výslovně odkázal. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být dovolacím důvodem, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g), resp. podle druhé alternativy písm. l) tr. ř., ale jen v případech jiných dovolacích důvodů, zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř. Ty se však týkají odlišných procesních otázek nikoli hodnocení důkazů.
Z formulace argumentů, které použil obviněný ve svém dovolání, a smyslu citovaného dovolacího důvodu je evidentní, že jeho námitky nejsou způsobilé být uplatněny právně relevantně pod žádným ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů, protože jejich prostřednictvím dovolatel toliko předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového stavu, a to v podstatě tím, že zpochybňuje povahu a rozsah provedených důkazů.
Nejvyšší soud se však tímto druhem námitek nemohl zabývat, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž věcně přezkoumal napadená rozhodnutí a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová