ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.826.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 826/2012 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 67 To 2/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 109/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 2 T 109/2010, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Společně s obviněným byli jako spolupachatelé odsouzeni i obvinění P. B. a D. S..
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění P. K. a P. B. a také státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 v neprospěch obou těchto obviněných a směřovala je proti výrokům o trestu, které jim soud prvního stupně uložil. Městský soud v Praze všechna podaná odvolání zamítl jako nedůvodná usnesením ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 67 To 2/2011.
Obviněný P. K. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Šubrtové. Uplatnil jej z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
První z dovolacích důvodů byl podle obviněného naplněn tím, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně v době rozhodování předmětné trestní věci současně předsedala senátu v jiné trestní věci vedené u téhož soudu, v níž obviněný P. K. vystupoval jako „svědek obžaloby“. Přitom využil svého práva a výpověď odmítl, proto lze mít pochybnosti o nestranném rozhodování předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Kohoutkové v jeho věci, kde byl již v procesním postavení obviněného. Ačkoli tyto své výhrady sdělil písemně odvolacímu soudu ještě před konáním veřejného zasedání, soud se jimi nezabýval. Nesprávné právní posouzení skutku omezil obviněný jen k právní kvalifikaci zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se teleskopického obušku a plynové pistole a skutek odpovídá znakům nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dále vyslovil přesvědčení, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a „práva“ presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Došlo k němu především neúplným a nesprávným zjištěním skutkového stavu věci a porušením zásady „in dubio pro reo“, když soudy vyhodnotily chybně opatřené důkazy. Jejich závěry jsou v „extrémním rozporu s provedenými důkazy“ a vymykají se ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Konkrétně pak zdůraznil, že z kamerového záznamu není zřejmé, že v prodejně došlo k odcizení zboží, i tato skutečnost svědčí o nevěrohodnosti výpovědí poškozeného, který navíc uváděl další nepravdy, např. že mu obviněný vyhrožoval zbraní. Přitom dovolatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu o povinnosti státu nést důkazní břemeno pro dodržení principu presumpce neviny a dále vykládat jakékoli pochybnosti ve prospěch obviněného. Rovněž vytkl odvolacímu soudu, že se řádně nezabýval návrhy na doplnění dokazování, které obviněný uplatnil v rámci veřejného zasedání, a to provedení rekonstrukce a konfrontace. Závěrem svého podání proto obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze tak i odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně obviněný požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby přerušil výkon trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Námitky týkající se možného vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle státního zástupce nemohly naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Situace, kdy u téhož soudu vystupuje jedna osoba v rozdílném procesním postavení, nepatří mezi nijak výjimečné, sama o sobě nesvědčí o zvláštním poměru předsedkyně senátu k projednávané trestní věci ani k osobě obviněného, proto neodpovídá podmínkám uvedeným v §30 odst. l tr. ř. Dovolací argumenty obviněného k druhému z uplatněných dovolacích důvodů jsou podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství především skutkového charakteru, neboť směřují proti aplikaci procesních ustanovení. Stejně lze hodnotit i snahu obviněného prosadit jiné hodnocení skutku jako jednání v nutné obraně. Skutková zjištění vylučují možnost užít ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ze strany poškozeného nehrozil ani netrval žádný útok proti obviněnému a jeho společníkům, naopak oni použili fyzické násilí proti němu a odcizili označené věci, přičemž postupovali ve vzájemné shodě. Dovolání obviněného je proto podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Uplatněné dovolací námitky shledal Nejvyšší soud nedůvodnými, v části neodpovídaly zákonným důvodům dovolání.
Podkladem odsuzujícího rozsudku se pro soudy stalo zjištění, podle něhož dne 21. 6. 2010 kolem 17.00 hod. v Praze, před prodejnou drogerie DM v ulici M. H., po předchozím slovním konfliktu, kdy poškozený Z. K., zaměstnanec ostrahy této prodejny, požadoval po obviněných P. K., P. B., D. S. a jeho přítelkyni M. B. i matce R. S., aby mu v prostoru za pokladnami ukázali obsah tašek, neboť je podezříval z krádeže zboží, poté, co již vyšli před prodejnu, pes obviněného D. S. skočil proti poškozenému, ten vytáhl teleskopický obušek, přičemž z obavy před naznačeným útokem obviněného P. K. se pokusil vytáhnout služební zbraň, nato na něho skočili obvinění D. S. a P. B., povalili jej na zem, odcizili mu obušek a obviněný P. K. mu z pouzdra vytáhl plynovou pistoli, poté všichni obvinění odešli z místa k vestibulu metra u stanice H., poškozený šel za nimi a dožadoval se vrácení zbraní, tam jej všichni obvinění znovu fyzicky napadli a utekli na tramvaj, jíž z místa odjeli, poškozenému způsobili hematom na krku vpravo, zhmoždění pravého ramene a nadloktí, a odcizením věcí škodu ve výši 5 500,- Kč.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem ochrany tohoto ustanovení je jak osobní svoboda, tak i majetek poškozeného, jehož se pachatel zmocní či má v úmyslu se zmocnit a to právě užitím násilí, event. pohrůžkou bezprostředního násilí.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možné podat dovolání proto, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž jej lze použít jen v případech, kdy tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně uplatněna. Procesní podmínka pro aplikaci uvedeného dovolacího důvodu byla v dané věci naplněna, neboť ještě před konáním veřejného zasedání zaslal obviněný odvolacímu soudu přípis, v němž požádal soud o přezkoumání možné „předpojatosti“ předsedkyně senátu, s níž se setkal jako svědek obžaloby v jiné trestní věci, v níž však vypovídal ve prospěch obviněného, což mu předsedkyně senátu dala najevo v jeho trestní věci, nezabývala se jemu prospěšnými důkazy a naopak použila jeho trestní minulost při důkazní nouzi.
Pravdou je, že odvolací soud žádným způsobem nereagoval na sdělení obviněného, na druhé straně ani on či jeho obhájkyně, resp. jí zastupující obhájce u veřejného zasedání, žádným projevem nepřipomněli soudu pochybnosti o osobě předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Nejvyšší soud si vyžádal před rozhodnutím o dovolání od JUDr. Kateřiny Kohoutkové stanovisko k výhradám obviněného o její možné podjatosti. Podle sdělení předsedkyně senátu v žádném ohledu nedala najevo negativní postoj vůči obviněnému P. K. v rámci hlavního líčení v dané trestní věci. K takovému vztahu k jeho osobě neměla ani jakýkoli v úvahu přicházející důvod. Potvrdila, že se s obviněným setkala při projednávání trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 2 T 68/2010 proti obviněnému K. O., v němž P. K. vystupoval v procesním postavení poškozeného a v žádném případě nelze jeho výpověď hodnotit jako prospěšnou obviněnému. K doložení svého tvrzení pak předložila Nejvyššímu soudu opis rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 2 T 68/2010 včetně rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu obou rozhodnutí vyplývá, že předmětem trestního stíhání bylo fyzické napadení poškozeného P. K. v době, kdy vykonával ostrahu v prodejně. Ve svých svědeckých výpovědích P. K. naopak vypovídal výrazně v neprospěch obviněného K. O. s tím, že použil při útoku nože. Odvolací soud z důvodu osamocenosti této výpovědi nakonec neuvěřil tvrzení svědka P. K., na rozdíl od soudu prvního stupně, a zmírnil právní kvalifikaci skutku ve prospěch obviněného.
Je tak zcela evidentní, že předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Kohoutková neměla nejmenší důvod pojmout k obviněnému P. K. negativní vztah z důvodu jeho předchozího vystupování v jiné trestní věci, v níž naopak založila své rozhodnutí významnou měrou právě na jeho usvědčující a v neprospěch K. O. vyznívající výpovědi. Z obsahu trestního spisu včetně protokolů o hlavním líčení ve věci obviněného P. K. Nejvyšší soud nezjistil žádnou skutečnost, z níž by bylo možné dovodit jiný než profesionální, resp. nestranný přístup předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Kohoutkové jak k osobě obviněného tak i k projednávanému případu. Rovněž v odůvodnění rozhodnutí nejsou žádné úvahy, jež by bylo označit za tendenční v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud nezjistil, že by předsedkyně senátu soudu prvního stupně projevila během soudního řízení nestranný postoj k věci nebo k obviněnému ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Námitka, jíž se snažil obviněný prosadit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr ř. proto není důvodná.
Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je možné jej užít tam, kdy skutek zjištěný soudem byl neprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejedná, nebo jde o jiný trestný čin. Vytčené vady tak musí mít svůj původ v hmotně právním posouzení skutku a nelze se domáhat přezkoumání procesního postupu soudů např. při provádění dokazování a to včetně jeho rozsahu. Je totiž zcela na úvaze soudu, které důkazy ve věci provede a zda doplní dokazování např. o provedení těch, které navrhne obhajoba. V projednávané věci lze soudu druhého stupně vytknout, že v rámci veřejného zasedání řádně nerozhodl o obviněným navrženém doplnění důkazů o provedení konfrontace a rekonstrukce, ale z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naprosto evidentní, že je považoval za nadbytečné. S ohledem na výsledky, které měly soudy v dané věci k dispozici po provedení důkazů opatřených orgány činnými v přípravném řízení, se provádění rekonstrukce podle §104d tr. ř. či konfrontace mezi obviněným a poškozeným podle §104a tr. ř. skutečně jevilo naprosto nadbytečným. Soudy měly k dispozici přesvědčivé důkazy takové povahy, že byly zcela dostatečné pro rozhodnutí o tom, že se stal skutek, pro který byla podána obžaloba a že se jej dopustil obviněný společně s dalšími osobami, o jejichž vině soud zároveň rozhodl. Z principu nezávislosti soudů zakotveného v čl. 82 Ústavy České republiky mj. vyplývá, že záleží na úvaze soudu, který z důkazů provede a není povinen akceptovat jakýkoli návrh na doplnění dokazování (viz též nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95).
Z popisu skutkových okolností, které v projednávané trestní věci zjistil soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací, je zcela zřejmé, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, naplňuje veškeré zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku včetně jeho subjektivní stránky. Obviněný konkrétně namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se plynové pistole a teleskopického obušku. Těžko si lze představit jiný způsob vyjádření přímého úmyslu /§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/, než jak je popsán v odsuzujícím výroku o vině a jak současně vyplývá z jednotlivých důkazů. Závěry soudu prvního stupně nejsou v žádném rozporu z provedenými důkazy potud, že poškozený se na obviněném a jeho společnících domáhal vrácení zboží, o němž se domníval, že bylo odcizeno v prodejně. Celá skupina osob, v níž byly i ženy s dětským kočárkem, se v rámci diskuse dostala před prodejnu, kde již došlo k fyzickému násilí vůči poškozenému a to nejprve od spoluobviněného D. S.. Když se již poškozený ocitl na zemi a obvinění pokračovali v útoku, všiml si obviněný P. K., že se snaží uchopit svou služební pistoli a rozhodl se mu ji odcizit. Učinil tak v okamžiku, kdy poškozený byl stále na zemi a nad ním všichni obvinění, přičemž mu odebrali i teleskopický obušek, který se předtím snažil poškozený použít ke své obraně. Učinil tak mj. i z obavy před napadením přítomného psa D. S., který jej však stačil zadržet. Nejvyšší soud dále připomíná přiléhavý judikát, na něž odkázal již soud odvolací, že úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel trestného činu loupeže pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek (viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), který platí i za účinnosti nové právní úpravy. Okolnosti daného případu totiž nasvědčují tomu, že původním záměrem všech obviněných a jejich společnic bylo opuštění prodejny drogerie DM, což se jim však nepodařilo pro zásah poškozeného, který trval na vrácení odcizeného zboží. Na tomto místě ještě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro rozhodnutí ve věci není vůbec významné, zda obvinění nebo s ním na místě přítomné osoby cokoli v prodejně odcizili. Obžaloba nebyla podána pro krádež, ale pro jednání, které mělo následovat díky podezření z krádeže, které vůči skupině známých obviněného pojal pracovník ostrahy. Také úmysl zmocnit se věcí, jako jeden ze znaků loupeže, nesměřoval ke zmocnění se vystaveného zboží uvnitř prodejny, ale vůči věcem, které měl poškozený při sobě v průběhu fyzického útoku. Až poté, co se poškozený bránil napadení svým obuškem, a následně po zjištění, že má u sebe ještě pistoli, se evidentně právě obviněný P. K. rozhodl mu obě zbraně odcizit, k čemuž využil předcházejícího násilí na poškozeném, jež se v jeho důsledku ocitl na zemi paralyzován fyzickou převahou a počtem útočníků.
Právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže zcela odpovídá výsledkům provedeného dokazování, soud prvního stupně založil svá skutková zjištění jednak na výpovědi spoluobviněného D. S., jenž první udeřil poškozeného, podrobnější popis napadení poskytla svědkyně M. B. ze skupiny kolem obviněného. Rovněž i jedna ze zaměstnankyň prodejny M. K. shodně potvrdila, že poškozený byl napaden, sražen na zem, kde opět pokračovalo vůči němu násilí osob, mezi nimiž byl obviněný P. K.. Svědci rovněž potvrdili, že to byl právě on, kdo poškozenému odcizil zbraně. Přestože výpovědi samotného poškozeného nebyly zcela jednoznačné v otázce, zda obviněný P. K. jej ohrožoval zbraní, nebo alespoň mu dal najevo, že ji má při sobě, jeho vylíčení průběhu incidentu s obviněnými nezůstalo osamoceno v zásadních směrech, v nichž se shodovalo s výpověďmi svědků i dalších důkazů (např. obviněný P. K. vydal policii skutečně plynovou pistoli poškozeného, obušek pak spoluobviněný B., kterému ji sám předal). Nejedná se tak o případ možného „extrémního rozporu“ skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, jak se snažil tvrdit dovolatel. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil své úvahy, kterými byl veden při hodnocení jednotlivých důkazů, o něž také opřel svůj odsuzující rozsudek. Nejvyšší soud neshledal žádné porušení vytýkaných pravidel trestního procesu (§2 odst. 6 tr. ř.), které by mělo za následek porušení základních práv obviněného, na něž v dovolání upozornil ( články 36 odst. 1, 8 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Nejvyšší soud tak nemá pochyb o tom, že se obviněný trestného činu dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přestože soudy na toto zákonné ustanovení výslovně neodkázaly. Obviněný ve svém dovolání v souvislosti s námitkou chybějícího zavinění odkázal na podle něho jediné možné právní posouzení věci jako jednání v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho právní názor vychází z obhajoby založené na tom, že se jen bránil útoku poškozeného, přičemž do incidentu, který s ním měli spoluobvinění, zasáhl až v době, kdy byli ohrožováni zbraní poškozeného. Z obavy před jejím možným použitím mu sebral jak pistoli, tak i obušek a pak jen díky „zmatku“ mu věci nevrátil. Uvedená verze průběhu skutku však je v rozporu se zjištěním soudů, přičemž žádný z dalších důkazů nepotvrdil výpověď obviněného P. K., naopak bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený byl sražen na zem, plynovou pistoli měl stále při sobě, resp. v pouzdru, když se jí obviněný zmocnil. Provedenými důkazy tak byla vyvrácena možnost uvažovat o tom, že by obviněný mohl jednat v nutné obraně a zbavit se tak své trestní odpovědnosti. Základní podmínkou nutné obrany je totiž přímo hrozící nebo trvající útok, který v posuzované věci nebyl zjištěn a který obviněný nemusel odvracet. Ze všech hodnotících úvah soudů týkajících se právního posouzení skutku je naprosto zřejmé, že obviněný jednal v přímém úmyslu, věděl o použitém násilí vůči poškozenému, byl mu přítomen a pro dovršení záměru odejít z místa a ukončit tak snahu poškozeného zadržet celou skupinu osob, resp. dostat zpět zboží, jež měly v prodejně odcizit, se rozhodl jej odzbrojit. Není tak žádných pochyb o tom, že se jednalo o společné jednání více pachatelů, přičemž pro jejich trestní odpovědnost za trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není vůbec rozhodující, že každý z nich nenaplnil všechny zákonné znaky tohoto činu. Podle §23 tr. zákoníku, by-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Nakonec ani sám obviněný ve svém dovolání neupřesnil, jestli nedostatek subjektivní stránky spatřuje v tom, že nebyla naplněna volní složka úmyslu či jeho složka vědomostní. Skutek popsaný ve výroku o vině jednoznačně svědčí o tom, že obviněný v době činu věděl, že násilí, které užije proti poškozenému bude prostředkem ke zmocnění se věcí, jež mu mohl zpřístupnit právě ten, jehož fyzicky napadl, a současně obviněný konal s cílem tento svůj záměr uskutečnit. Zavinění tak v době činu u obviněného zahrnovalo všechny skutečnosti, významné pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného posoudil jako zcela nedůvodné ve vztahu k oběma uplatněným dovolacím důvodům. Okolnosti spáchání činu vychází z provedeného dokazování a dostatečně vyjadřují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolání proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nepřicházelo v úvahu ani přerušení výkonu trestu obviněného ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová