ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.9.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 9/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání, které podala obviněná P. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 To 257/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 T 43/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 7 T 43/2010, byla obviněná P. A., uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a odsouzena k trestu odnětí svobody podle §224 odst. 2 tr. zák. v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň byl obviněné uložen trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Na podkladě odvolání obviněné zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 To 257/2011, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu a znovu sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., za což jí uložil trest odnětí svobody podle §224 odst. 1 tr. zák. v trvání šesti měsíců, s podmíněným odkladem na dobu dvou roků podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. Stejně jako soud prvního stupně pak obviněné uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků podle §49 odst.1 a §50 odst. 1 tr. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná P. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Úvodem svého podání obviněná vytkla soudu prvního stupně, že po zrušení prvního zprošťujícího rozsudku pouze převzal právní názor odvolacího soudu, aniž by se s ním ztotožnil. Přestože odvolací soud následně zrušil i odsuzující rozsudek okresního soudu, hodnotil provedené důkazy v podstatě shodně jako předtím soud prvního stupně. V důsledku nesprávného hodnotícího postupu rozhodl odvolací soud o vině obviněné, přičemž korigoval právní kvalifikaci skutku jen na základní skutkovou podstatu trestného činu. Obviněná napadenému rozsudku vytýkala především úvahy týkající se interpretace provedených důkazů, zásadně zejména znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. Ohradila se proti tomu, že „nedodržela bezpečnou vzdálenost za vozidlem, které jelo před ní“. Jedná se podle jejího přesvědčení o technickou kategorii, k níž se znalec vyjádřil zcela jasně tak, že v daném případě tzv. bezpečnou vzdálenost za před ní jedoucím motorovým vozidlem dodržela. Odmítla názor soudu, že řidič jedoucí před jejím vozidlem se chodci ve vozovce bezpečně vyhnul, aniž by jej „ohrozil“. Vyjádřila vlastní naprosto opačný názor k této okolnosti, podle něhož to byl výlučně poškozený, kdo svým nesprávným chováním, jež bylo v rozporu se zákonnými pravidly /viz §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů/, vyvolal mimořádně nebezpečnou situaci jak pro sebe, tak i pro ostatní účastníky silničního provozu. Obviněná proto nemohla takové protiprávní jednání poškozeného předvídat a včas na něj reagovat. Je přesvědčená, že skutečnost, že se v obci nenachází žádný přechod pro chodce, nelze hodnotit v její neprospěch, stejně jako existenci autobusové zastávky, v níž v rozhodné době nestál autobus. Pokud jí dále bylo kladeno k tíži, že před střetem nebrzdila, poukázala na zjištění, že k reakci neměla dostatek času, a z opatrnosti se vyjádřila k tomu, že jela v blízkosti středové čáry. Svou trestní odpovědnost považuje dovolatelka za zcela vykonstruovanou, nelze ji z obsahu provedených důkazů dovodit a smrtelný následek poškozený vyvolal sám způsobem, jakým se v době a místě činu choval.
Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil výrok o vině i trestu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. a zprostil ji obžaloby podle §265m odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná P. A. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu proto může dojít tehdy, jestliže skutek, pro který je obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. Stejně tak u jiného právního posouzení, které přichází v úvahu tam, kde skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Není možné se tohoto dovolacího důvodu dovolávat výhradami proti aplikaci procesních ustanovení včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. V dovolání nelze namítat nic proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolací soud je tak v podstatě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto může výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikaci norem hmotného práva.
Z uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že pokud obviněná v podaném dovolání uplatnila námitky týkající se právě nesprávného hodnocení provedených důkazů, resp. zjištěného skutkového stavu, překročila rámec uvedeného dovolacího důvodu, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel. Stejně tak se nemohl zabývat jejími výtkami ve vztahu k procesnímu postupu soudů obou stupňů v trestním řízení, k čemuž je nutné připomenout, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán podle §264 odst. 1 tr. ř. právním názorem odvolacího soudu, a že odvolací soud je vázán podle §263 odst. 7 tr. ř. hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které znovu provedl, přičemž závisí pouze na jeho úvaze, zda řízení doplní o další důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (viz §263 odst. 6 tr. ř.).
Pokud dovolatelka dále namítala, že soudy obou stupňů nesprávně a v její neprospěch vyhodnotily rozhodné skutkové okolnosti týkající se objektivní a subjektivní stránky posuzovaného trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., mohlo by se jednat o námitky relevantní dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jejich převážná část je obviněnou dovozována z jiného průběhu skutkového stavu, než jaký vzal za podklad krajský soud v napadeném rozsudku. Pokud lze některým výhradám přiznat hmotně právní obsah, posoudil je Nejvyšší soud jako nedůvodné.
Úvodem je možné připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele - v daném případě v nedbalostní formě (§5 tr. zák.) - zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Na tomto místě je ovšem třeba poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele proto může mít povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Se zřetelem k projednávanému případu nelze pominout rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
Hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, přitom nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, apod.). Takové okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, který v podstatě převzal i odvolací soud, obviněná P. A. řídila dne 31. 10. 2009, kolem 17.16 hod., osobní automobil značky Škoda Fabia na přímém přehledném úseku silnice první třídy v obci L., ve směru B. – S., přičemž projížděla za snížené viditelnosti a za mokra v koloně vozidel rychlostí 50 km/h kolem autobusové zastávky, když se vozidlo, které jelo před ní ve vzdálenosti 13,9 m, vpravo vyhnulo chodci Ing. arch. F. Z., který stál v jejich jízdním pruhu vlevo u podélné dělicí čáry, na což již obviněná nedokázala zareagovat, poškozeného srazila a způsobila mu zranění neslučitelná se životem. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že obviněná nejela přiměřenou rychlostí podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a chovala se v rozporu s povinnostmi účastníka provozu na pozemních komunikacích ve smyslu §4 písm. a) citovaného zákona.
Ve vztahu k objektivní stránce posuzovaného trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se obviněná ohrazovala, že příčinou jejího střetu s poškozeným bylo výhradně vlastní chování poškozeného, jímž porušil povinnosti chodce při přecházení vozovky stanovené v §54 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. Vyslovila názor, že ke sražení chodce autem jedoucím před ní nedošlo výlučně díky šťastné shodě okolností, nikoli proto, že by řidič tohoto vozidla byl opatrnější a pozornější. Ohradila se proti tomu, aby soud z této zcela náhodné skutečnosti dovodil, že se ona jako řidička nevěnovala dostatečně řízení a zapříčila tak nehodu se smrtelným následkem. K osobě poškozeného – chodce bylo zjištěno, že se v době před nárazem pokoušel přejít silnici v místě, kde byla v obci autobusová zastávka. Z důvodu poměrně silného provozu se mu nepodařilo přejít oba jízdní pruhy, a proto setrval u středové dělicí čáry, kde byl později sražen vozidlem řízeným obviněnou.
Dovolací soud s odkazem na výše uvedená výkladová pravidla příčinné souvislosti zdůrazňuje, že trestní odpovědnost obviněné nebyla v daném případě vyloučena zaviněným jednáním samotného poškozeného, jež se uplatnilo vedle jednání obviněné jako další příčina následku. Bylo totiž dostatečně prokázáno, že jednání obviněné, která se sama, jak bude objasněno níže, uvedla do situace, kdy nebyla schopna na přítomnost poškozeného ve vozovce reagovat, bylo jednou z příčin, natolik významnou, že bez její existence by následek nebyl nastal. Proto pokud odvolací soud za daných okolností vyslovil vinu obviněné trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., nelze takovému právnímu posouzení ničeho vytknout. Spoluzavinění poškozeného pak odvolací soud naprosto zřetelným a dostatečným způsobem posoudil jako okolnost podstatným způsobem snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a zohlednil ji v rámci použité právní kvalifikace skutku podle základní skutkové podstaty §224 odst. 1 tr. zák., a nikoliv též podle odstavce 2) citovaného ustanovení, jehož formální znaky byly rovněž naplněny. V posuzované trestní věci se nejednalo o případy náhlého vstupu chodce do vozovky, na něž dovolatelka poukazovala. Z provedených důkazů, zejména výpovědí řidiče vozidla jedoucího za obviněnou (R. Č.), vyplynulo, že poškozený musel vstoupit do vozovky a přecházet ji nejméně již v době, kdy jej míjelo vozidlo jedoucí před obviněnou, jehož řidič se mu vyhýbal zprava, tzn. že již v tomto okamžiku se poškozený nacházel u středu komunikace. Svědek R. Č. jej spatřil ze vzdálenosti více jak čtyřiceti metrů, rozeznal jeho úmysl přejít vozovku a zaznamenal objetí poškozeného řidičem vozidla jedoucího před obviněnou. (Samozřejmě je počítáno s vyšším rozhledem svědka R. Č., který řídil vozidlo s výše umístěným sedadlem.) Přestože se nepodařilo ztotožnit a vyslechnout jako svědka řidiče jedoucího před obviněnou, je především ze znaleckého posudku zřejmé, že i pro něho se jednalo o nenadálou překážku v silničním provozu, přesto jel takovým způsobem, že stačil zabránit střetu s chodcem vyhnutím se zprava. (Pro posouzení věci není rozhodné, zda došlo k „ohrožení“ chodce tímto vozidlem, ale je důležité, že stačil reagovat tak, aby vyloučil vznik následku na zdraví poškozeného.) Z těchto důvodů není možné na daný případ aplikovat právní závěry přijaté např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 28/1981 Sb. rozh. tr., podobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 128/2001, publikovaném pod č. T 291, svazek 12, ročník 2002, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, stejně i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikovaném pod č. T 746-1., sešit 11, ročník 2005, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Právním názorům v citovaných rozhodnutích je společná zásada, již lze stručně definovat tak, že po účastníkovi silničního provozu nelze požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel jinými účastníky provozu. V předmětné trestní věci však soud zcela správně neuplatnil citované soudní praxí přijaté pravidlo, neboť zjištěné skutkové okolnosti takový postup vylučovaly.
Nejvyšší soud pouze připomíná, že otázku rychlosti jízdy ve smyslu §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., není možné posuzovat jen k limitu stanovenému zákonem v odstavci 4 citovaného ustanovení. Řidič vozidla totiž nejenže nesmí překročit stanovenou rychlost v daném místě (tj. obec 50 km v hodině), ale právě v odst. 1 §18 zák. č. 361/2000 Sb. jsou demonstrativně vyjmenovány okolnosti, jimž musí rychlost jízdy přizpůsobit a které je možné předvídat včetně jeho vlastních schopností. V opačném případě se jeho rychlost stává nepřiměřenou i při dodržení rychlostního limitu. Jestliže obviněná projížděla za snížené viditelnosti a zhoršeného počasí v koloně vozidel obcí, nikoli zcela neznámou, navíc v blízkosti autobusové zastávky, mohla a měla předpokládat, že se zde mohou pohybovat chodci snažící se v hustém provozu přejít z jedné strany silnice na druhou. Dovolací soud musí v této souvislosti přisvědčit obviněné, že si jen těžko mohla spojit možnost pohybu chodců přes vozovku s neexistencí přechodu v obci, na druhou stranu však nelze pominout, jak již bylo uvedeno, že řidič před obviněnou jedoucího vozidla provedl vyhýbací manévr již 13,8 m a 1,5 s před místem střetu, tedy ve chvíli, kdy obviněná se se svým vozidlem nacházela ve vzdálenosti cca 27 m od tohoto místa. Bylo pak povinností obviněné přizpůsobit rychlost jízdy tak, aby byla schopná zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měla rozhled, nebo minimálně reagovat na případnou nebezpečnou situaci, v tomto případě výskyt chodce ve vozovce. Pokud tak neučinila, překročila nejen povinnou míru opatrnosti vyplývající pro ni z pravidel o silničním provozu, ale i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou byla schopna v danou chvíli vynaložit. Povinností obviněné bylo zvolit takovou rychlost jízdy, jež by odpovídala jak předvídatelné, tak i posléze konkrétní situaci před vozidlem včetně možnosti zareagovat na vzniklé nebezpečí. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1291/2011.) Nejvyšší soud v dané věci považuje za správný závěr o zavinění obviněné, která jednala v nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. (byť zjevně jen omylem soud v napadeném rozsudku v rozporu s jím citovaným správným zákonným označením vyslovil, že jde o nedbalost vědomou).
K poměrně razantní námitce obviněné je třeba doplnit, že obviněné nebylo kladeno za vinu nedodržení „bezpečnostní vzdálenosti“ za před ní jedoucím vozidlem ve smyslu §19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. ani že se svým vozidlem jela v blízkosti středové dělicí čáry. K nehodě totiž nedošlo mezi za sebou jedoucími vozidly, aby bylo nutné zkoumat dodržení ustanovení o bezpečnostní vzdálenosti. K jízdě obviněné při středové čáře vozovky zaujal již soud prvního stupně jasné stanovisko, když oproti podané obžalobě vypustil z popisu skutkového stavu odkaz na tuto povinnost obsaženou v ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil. Jestliže zůstalo místo jízdy při středu vozovky součástí popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku, lze to označit za zbytečně zavádějící, avšak pro trestní odpovědnost obviněné nemá tato skutečnost žádný vliv, může snad pouze přiblížit situaci na místě před nehodou. Stejně tak konstatování, že obviněná se „dostatečně nevěnovala řízení“, nebylo v obžalobě ani soudy zhodnoceno jako porušení konkrétní povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu s odkazem na §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., nemá proto zákonný význam, jeho smysl je možné spatřovat pouze ve zdůraznění požadavku na přizpůsobení rychlosti jízdy daným okolnostem a podmínkám, jež předcházely nehodě.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněné P. A. jako nedůvodné, neboť zjištěný skutek nebyl nesprávně právně posouzen ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud mohl učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová