ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1236.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1236/2012-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. prosince 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 2 To 42/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 67/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 7 T 67/2011, byli obvinění J. P. a J. Š. uznáni vinnými pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení byli oba shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest propadnutí věci (popsaných v rozsudku). Podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění zproštěni obžaloby pro další skutky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2, 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Obvinění se zločinu dopustili tak, že (zkráceně) společně po vzájemné dohodě, s cílem získat finanční hotovost, maskovaní v obličeji a obviněný J. P. ozbrojen střelbyschopným plynovým pětiranným revolverem IWG, model Kurier a obviněný J. Š. střelbyschopnou plynovou samonabíjecí pistolí Zoraki, model 914, v období od 18. 7. 2010 do 30. 12. 2010 na různých místech České republiky provedli celkem ve 13-ti případech (12 barů a heren, 1 sázková kancelář) loupežná přepadení, kde odcizovali různé finanční částky v hotovosti a způsobili tak škodu ve výši 326.748,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněných a oba obvinění. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 2 To 42/2012, napadený rozsudek k odvolání státního zástupce a obviněného J. Š. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P. odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ho zařadil do věznice s ostrahou. Nově rozhodl také o trestu pro obviněného J. Š.. V ostatním zůstal rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání J. P..
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný J. P. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se domnívá, že pro rozhodnutí o jeho vině nebyly splněny základní zákonné předpoklady, a to naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, tj. §22 odst. 1 tr. zákoníku, zda se jedná o skutečného pachatele. Uvádí, že se uvedených skutků nedopustil, a že důkazy, o které se soudy opírají jsou založeny pouze na tvrzeních údajného spolupachatele a důkazech, které jsou podle něj nepřesvědčivé nebo nepřípustné. V další části dovolání obviněný podrobně rozebírá a hodnotí důkazní situaci. Nejprve naznačuje, že usvědčující výpověď spoluobviněného J. Š. mohla být výsledkem manipulace s důkazy, na které se podílel jeho známý policista ze SKPV Karlovy Vary. Dále brojí proti způsobu sběru pachových stop a jejich hodnocení. Namítá, že se porovnávání pachových stop neúčastnil kromě vyhodnocujícího policisty a psa žádný jiný svědek, nebyl o tom proveden ani kamerový záznam, považuje proto tento důkaz za zcela neprůkazný. Podotýká, že žádný z vyslechnutých svědků ho neztotožnil s osobou na kamerovém záznamu, a proto je vyloučeno, aby byl pachatelem loupeží. Stopu jeho DNA na klice od dveří na WC soudu vysvětlil ve svém písemném podání, avšak toto podání údajně nebylo vzato v úvahu. Obviněný je přesvědčen, že se nalézací soud nezabýval obsahem jeho podání, ve kterém uvedl skutečnosti prokazující nemožnost jeho účasti na loupežích, nezabýval se údajně ani obsahem závěrečné řeči jeho obhájce a nevypořádal se ani s výpověďmi svědků ohledně fyziognomie pachatelů. Odvolací soud se pak podle něj nezabýval doplněním dokazování a vzal za prokázaná zjištění soudu prvního stupně, přičemž prakticky rozhodl, že k jeho odsouzení postačuje usvědčující výpověď spoluobviněného J. Š..
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a zprostil ho obžaloby nebo aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný podle něj nevznáší jedinou konkrétní námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, popř. nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Námitka, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu, byla podle státního zástupce vznesena ryze formálně a obviněný se fakticky domáhá zcela zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí, když brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy, popř. proti kvalitě přezkumné činnosti soudu odvolacího, a na podkladě této polemiky prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se souzených skutků vůbec nedopustil. Při tom ani nevznáší námitky, ze kterých by bylo možno dovodit existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a právním posouzením věci. Obviněný se podle něj domáhá pouze toho, aby provedené důkazy, zejména usvědčující výpověď spoluobviněného Š., byly hodnoceny jiným způsobem, který by odpovídal jeho představám o hodnocení důkazů. Podle státního zástupce je podání obviněného P. v této podobě spíše druhým odvoláním nežli dovoláním, které je opravným prostředkem mimořádným a značně formalizovaným.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně a obviněný tak dovolání, mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 2615 - 2620 tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání na námitkách, které vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V úvodu dovolání sice namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, avšak tuto obecnou hmotněprávní námitku dále blíže upřesnil tak, že on není pachatelem skutků uvedených ve skutkové větě rozhodnutí soudu I. stupně, že se tedy on trestného činu nedopustil. Obviněný v dovolání opakovaně rozebírá důkazy provedené nalézacím soudem a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Obviněný tak námitkami, že se uvedeného jednání nedopustil, že pachové stopy jsou neprůkazným důkazem, výhradami proti věrohodnosti výpovědi obviněného J. Š., jakož i výhradami proti kvalitě přezkumné činnosti soudu II. stupně, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Tento rozpor ostatně ani obviněný nenamítá. Soud I. stupně rozhodl o vině pouze u těch dílčích skutků, kde byla vina prokázána výpovědí spoluobviněného J. Š., která byla potvrzena pachovou stopou buď obou nebo alespoň jednoho z obviněných. Významnou skutečností je také stále shodný způsob spáchání, jemuž odpovídal i nález věcí v autě Hyundai, ve kterém byli zadrženi policií krátce po poslední loupeži dne 30. 12. 2010 v M.. Zejména pak dvě krátké střelné zbraně, plastové pásky, jaké byly použity k spoutání osob a maskovací oděvní součásti (kukly, kšiltové čepice, černá šála atp.), které podle svědků používali pachatelé i v jiných případech loupeží.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů, a to i ta, která se týkají obviněného J. P. mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi obviněného J. Š., jehož usvědčující výpověď však nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími provedenými důkazy jako výpověďmi dalších svědků – zaměstnanců a návštěvníků přepadených provozoven, odbornými vyjádřeními o vyhodnocení pachových stop, nálezem DNA obviněného na místě činu u jednoho ze skutků, protokolem o sledování, odposlechy telefonních hovorů a krátkých textových zpráv. Všechny provedené důkazy hodnocené jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tvoří ucelený obraz o mechanismu, jakým docházelo k ozbrojeným loupežím v hernách (ve 12-ti případech) a sázkové kanceláři. Důkazy hovoří o vzájemné kooperaci mezi obviněnými J. P. a J. Š., kdy je zřejmé, že nejdříve tipovali místa, kde by mohli herny přepadnout, poté ozbrojeni a maskovaní vstupovali do objektů, v úmyslu získat finanční hotovost použili pohrůžky násilí vůči poškozeným a tyto donutili k vydání peněz. Učiněná skutková zjištění jsou tedy pevným základem pro právní závěry také ohledně účasti a viny obviněného J. P. na trestném jednání.
Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný J. P. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily. Proto bylo dovolání obviněného J. P. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš