ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.491.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 491/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 14 To 347/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 143/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 1 T 143/2011, byl obviněný M. K. uznán vinným v bodě A/1-7 výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, dílem spáchaným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodech B/1-2 a C výroku o vině dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci (šroubováku stříbrné barvy a papíru s výhružným textem), a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené České pošty, a. s., na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný ve výroku o vině v bodech B a C, jakož i ve výroku o trestu, odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 14 To 347/2011, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jsou v rozporu s ustálenou judikaturou. Z této judikatury týkající se trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona obviněný odcitoval části rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a 6 Tdo 646/2011, jakož i z nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 558/01. Konkrétně pak uvedl, že v řízení před soudy nebylo prokázáno, že by v době, kdy si od údajných poškozených peníze půjčoval, věděl nebo vědět měl a mohl, že jeho podnikání již nebude fungovat, a očekávaný obrat k lepšímu nenastane, takže nebude schopen dostát svým závazkům vůči věřitelům. Nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že půjčováním peněz do podnikání spoléhal na nejistou událost, a musel tak být srozuměn s tím, že zřejmě nebude schopen peníze v dohodnuté lhůtě vrátit. Namítá, že podnikání je vždy založeno na očekávání dosažení zisku, který však nelze považovat za jistý, každé podnikání vykazuje výkyvy a žádný podnikatel nemůže s jistotou říci, jakým způsobem se jeho podnikání bude dále vyvíjet. Je proto toho názoru, že z jeho snahy podnikání udržet a znovu nastartovat, nelze dovozovat podvodný úmysl. Obviněný považuje také jeho zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou za nesprávné, když dosud nebyl trestán, a bylo by mnohem prospěšnější, kdyby tento trest vykonával s prvotrestanými odsouzenými, než mezi recidivisty. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitka obviněného o nedostatku subjektivní stránky není opodstatněná. Poukázala na špatnou finanční situaci obviněného, když již v roce 2009 nebylo jeho podnikání úspěšné, a v době půjčování peněz od poškozených byl již zatížen dluhem ve výši celkem 2.600.000,- Kč. Z toho dluh ve výši 1.000.000,- Kč byl splatný již v roce 2008. O své finanční situaci ale poškozené neinformoval, když od nich žádal půjčky, přičemž v té době byla proti němu vedena také četná exekuční řízení pro jiné pohledávky. Ač si obviněný půjčoval peníze na splácení předchozích dluhů, poškozeným tvrdil, že je potřebuje na nákup zboží u dohodnutých obchodů a peníze tak vrátí v dohodnuté době. Z tohoto skutkového stavu podle státní zástupkyně soudy učinily správný závěr, že již v době půjčování peněz musel být obviněný srozuměn s tím, že je s vysokou pravděpodobností nebude schopen v dohodnuté době vrátit. Proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného směřuje pouze proti výrokům o jeho vině přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným za jednání uvedené v bodech B a C výrokové části rozsudku soudu I. stupně. V souladu s uplatněným důvodem dovolání přitom u všech těchto skutků namítá nenaplnění subjektivní stránky přečinů podvodu, protože v době půjčování peněz nevěděl, a nebyl ani srozuměn s tím, že nebude schopen dostát svým závazkům vůči věřitelům.
Soud I. stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v podvodném úmyslu (eventuálním), když vzhledem k znalosti své finanční situace, kdy v době půjčování peněz již měl dluhy převyšující 2.000.000,- Kč, spoléhal na nejistou událost. Ta měla spočívat v tom, že si peníze půjčoval na nákup zboží, které mělo být rychle prodáno, a přes tuto nejistou událost věřitele ubezpečoval, že bude schopen dostát svým závazkům.
Ze stejných důvodů se se závěrem soudu I. stupně o eventuálním úmyslu ztotožnil také soud odvolací, který k špatné finanční situaci obviněného doplnil také existenci četných exekučních řízení vedených proti němu i pro další pohledávky jiných věřitelů.
Nejvyšší soud se se závěry soudů o existenci podvodného úmyslu ztotožnil, když tento závěr spolehlivě vyplývá ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která mají oporu v provedených důkazech. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán a z tohoto hlediska relevantních důkazů. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, a okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy. Byť se obviněný v průběhu celého trestního stíhání hájí tím, že měl v úmyslu půjčené peníze řádně vrátit, ale v důsledku následného neúspěšného podnikání tak nemohl učinit, je tato jeho obhajoba vyvrácena provedenými důkazy. Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů k otázce podvodného úmyslu obviněného, s kterými se ztotožnil. Lze přisvědčit námitce obviněného, že pouze z jeho snahy udržet podnikání, a znovu jej nastartovat, nelze dovozovat jeho podvodný úmysl. Nic takového ale soudy ve svých rozhodnutích netvrdí. Již z námitky obviněného, že chtěl „znovu nastartovat“ podnikání vyplývá, že jeho podnikání nebylo úspěšné již předtím, než došlo k půjčkám od jednotlivých poškozených věřitelů. K tomu ostatně soud I. stupně učinil jasné skutkové zjištění, že již v té době měl obviněný nesplacené dluhy převyšující 2.000.000,- Kč, což soud odvolací správně doplnil o další jeho finanční závazky vůči jiným věřitelům. Obviněný si tak v situaci, kdy byl zcela neschopen splácet své předchozí dluhy, půjčoval od poškozených uvedených v bodě B a C výroku o vině další peněžní prostředky, přičemž jim zamlčel podstatné skutečnosti spočívající v jeho již existujícím značném zadlužení. Zcela jednoznačně to vyplývá např. z výpovědi poškozeného R. D. , který u hlavního líčení uvedl, že se obviněný hlavně dušoval, že to nemá na zaplacení dluhů, ale na nákup zboží, resp. první co říkal bylo to, že nemá žádné dluhy (viz č. l. 460 p. v. tr. spisu). Všichni poškození přitom uvedli, že nevěděli o tíživé finanční situaci obviněného, a přes tuto situaci jim sliboval včasné vrácení půjčených peněz v krátkých lhůtách. Posléze poškozeným při upomínání o vrácení peněz tvrdil, že za půjčené peníze zboží nakoupil a prodal, ale odběratelé mu nezaplatili, přičemž ani v jediném případě to nebyl schopen doložit, ani fakturou o nakoupení zboží, ani žádným dokladem potvrzujícím jeho prodej. Ač se obviněný hájil tím, že měl nasmlouvané obchody, nebyl schopen doložit ani jediný písemný doklad o tomto tvrzení, a ani konkrétně uvést alespoň jedinou osobu, která by si u něj zboží objednala a poté objednávku zrušila.
Soud I. stupně tak učinil správný právní závěr, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, když spoléhal na nejistou událost, musel být srozuměn již v době půjček s tím, že peníze nebude schopen ve smluvené lhůtě vrátit, a přesto věřitele ubezpečoval, že bude schopen svým závazkům dostát. To ostatně potvrzuje skutečnost, že ani v době rozhodnutí soudu z podstatné části své finanční závazky vůči věřitelům nesplnil. Námitka, že nebyl prokázán od počátku jeho podvodný úmyslu, je proto zjevně neopodstatněná.
Poukázal-li obviněný v dovolání na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jedná se o případ odsouzeného za trestný čin podvodu, který je odlišný a na jednání obviněného M. K. jej nelze použít. Obviněný v dovolání sám cituje část odůvodnění uvedeného usnesení, že „ z hlediska naplnění znaků citovaného trestného činu je relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (např. peněz) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se zmíněný transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků citovaného trestného činu“. Tím Nejvyšší soud v této jiné trestní věci reagoval na skutečnost, že pachatel byl uznán vinným trestným činem podvodu, přičemž peněžní částku převzal 20. a 22. 3. 2007. Až následně ve smlouvě ze dne 27. 5. 2007 nepravdivě uvedl, že na předmětných nemovitostech neváznou žádná jiná práva, ač věděl o zástavním právu jiných subjektů. Existence tohoto zástavního práva byla přitom zaznamenána a snadno zjistitelná z katastru nemovitostí, což poškozený v této jiné věci nijak neověřoval. V případě obviněného M. K. ale veškeré jeho jednání spadá do období před převzetím daných půjček a jednotliví věřitelé, jejichž důvěry a přátelských vztahů s nimi zneužil, mimo jeho slibů a tvrzení neměli možnost snadno si ověřit jejich pravdivost.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že z hlediska dovolacích námitek obviněného napadené usnesení nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K námitce obviněného ohledně způsobu výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud nepřihlížel, protože tato otázka nemůže být vůbec předmětem dovolacího přezkumu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš