ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.562.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 562/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. června 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. A., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 61 To 503/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 116/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 61 To 503/2011, poté co podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 32 T 116/2011, rozhodl ve věci nově podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny uložil obviněnému podle §205 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 17 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněném nároku Generali pojišťovny, a. s., na náhradu škody.
Trestná činnost obviněného spočívala v tom, že (zkráceně uvedeno) dne 20. 4. 2011 v době od 08.00 – 16.30 hod. v Praze, K., rozbil kamenem vstupní dveře do domu, vnikl dovnitř a zde, jakož i v dílně s domem spojené, odcizil věci ve výroku o vině napadeného rozsudku konkrétně uvedené, čímž poškozenému D. B. způsobil na odcizených věcech škodu v celkové výši 42.410,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 2 T 53/2010, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů, navzdory nedostatečným důkazům usvědčujícím jej ze spáchání přečinů krádeže a porušování domovní svobody, nezabývaly otázkou, že se mohl prodejem kradených věcí dopustit pouze podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pachovou stopu na kameni použitém k rozbití vstupních dveří považuje vzhledem k opakovaným omylům při její identifikaci za nevěrohodný důkaz, který zejména nedokazuje, že do předmětného domu také vstoupil a věci odcizil. Mezi momentem zanechání pachové stopy a prodejem věcí v bazaru chybí podle obviněného zásadní důkaz o tom, jak se věci dostaly do jeho držení, když jejich získání krádeží je pouhou hypotézou, která nemá oporu v žádném důkazu a nelze ji bez důvodných pochybností prohlásit za potvrzenou. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 394/1997 obviněný namítá, že i když se s určitou pravděpodobností zdržoval na daném místě, neprokazuje to bez důvodných pochybností, že se právě on dopustil daných trestných činů. Jeho kontakt s odcizeným majetkem poškozeného je jen nešťastná shoda okolností, z níž s ohledem na princip „in dubio pro reo“ nelze usuzovat na jeho vinu. Přitom byl odsouzen za krádež všech věcí nahlášených poškozeným jako odcizených, ač v bazaru byly prodány jen některé z nich.
Za porušení zásady dvojinstančnosti řízení považuje obviněný změnu v hodnocení důkazu spočívajícího v zjištěném prodeji kradených věcí v bazaru, což soud I. stupně považoval za důkaz nepřímý, ale odvolací soud to bez jakéhokoliv odůvodnění považuje za důkaz přímý. Podle obviněného se jedná o nečekanou a nepředvídanou změnu v hodnocení důkazu, která je fakticky změnou právního názoru. Odvolacímu soudu také vytýká, že se nikterak nevyrovnal s jeho námitkami ohledně opakovaných omylů při identifikaci pachové stopy. Jestliže byl obviněn ze spáchání trestného činu na základě důkazu pachovou stopou, ačkoli se v době spáchání trestného činu nacházel ve výkonu trestu a objektivně tak trestný čin, z něhož byl podezřelý, spáchat nemohl, nelze v jeho konkrétním případě považovat důkaz pachovou stopou za spolehlivý, vzhledem k špatné rozpoznatelnosti jeho pachu. V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen, a věc byla vrácena soudu druhého nebo prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že k tomu, aby dovolací námitky obviněného byly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, musí mít hmotně právní povahu. Musí tedy směřovat proti právnímu posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině napadeného rozsudku. Obviněný ale žádnou hmotněprávní námitku v dovolání neuvedl, když veškeré jeho námitky směřují výhradně proti správnosti skutkových zjištění soudů, konkrétně proti zjištění, že on je pachatelem daného jednání. Obviněný se tak zpochybňováním důkazní hodnoty výsledku pachové identifikace, a vlastním hodnocením dalších provedených důkazů, snaží předně dosáhnout změny skutkového zjištění tak, že on dne 20. 4. 2011 po rozbití vstupních dveří kamenem neodcizil z domu a dílny poškozeného dané věci, že tyto věci (některé z nich) pouze náhodně zakoupil téhož dne od neznámých Romů a následně je pouze prodal v bazaru. Na základě této změny skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení takto změněného skutku pouze na přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný tak zjevně dovolání zaměňuje za další odvolání a staví tak Nejvyšší soud do pozice dalšího odvolacího soudu, která mu ale nepřísluší. Dovolání je mimořádný opravný prostředek proti již pravomocnému rozhodnutí uvedenému v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., které lze podat pouze z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými nesprávné hodnocení důkazů, resp. nesprávná skutková zjištění nejsou uvedena. Námitky, které obviněný uvedl v dovolání, lze uplatňovat před soudem odvolacím, což obviněný také učinil, ale odvolací soud jim nepřisvědčil. Nejvyšší soud přitom zjistil, že vina obviněného má v provedených důkazech, vzájemně se doplňujících a podporujících, spolehlivý podklad bez důvodných pochybností, závěry soudů obou stupňů z provedených důkazů logicky vyplývají a nelze tak dospět k závěru, že by mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními existoval rozpor.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš