ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.855.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 855/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 12 To 22/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 125/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 2 T 125/2011, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona. Za to, a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 1 T 187/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 11 To 189/2011, byl podle §221 odst. 1 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 1 T 187/2008. Podle §59 odst. 2 tr. zákona byla stanovena jako podmínka pro osvědčení povinnost zaplatit způsobenou škodu ve zkušební době. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozených.
Proti rozsudku prvoinstančního soudu podal obviněný, jakož i poškození V. H. a A. S., odvolání. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 12 To 22/2012, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému podle §221 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle §59 odst. 2 tr. zákona mu byla stanovena podmínka pro osvědčení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Z podnětu odvolání poškozených V. H. a A. S. byl napadený rozsudek podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplněn tak, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť oba soudy nesprávně posoudily skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení. Obviněný nepopírá, že v kritickou dobu došlo mezi ním a jeho bratrem k incidentu. Soudy však podle něj neobjektivně vycházely z výpovědí poškozených a svědka K., který byl v minulosti odsouzen pro napadení právě jeho osoby. Obviněný shledává nesprávnost právního posouzení v tom, jak byly posouzeny důsledky incidentu na zdraví jednotlivých účastníků. Poukazuje na závěry znaleckého posudku znalce z oboru soudního lékařství, z kterých podle něj byl učiněn jediný objektivně prokazatelný nález týkající se pravého trapézu poškozeného V. H. Všechny ostatní uváděné zdravotní potíže ošetřující lékaři diagnostikovali pouze na základě sdělení poškozených. Obviněný zdůrazňuje, že pravdivost údajů poškozených, týkajících se závažnosti jejich zdravotních obtíží a délky léčení, výslovně zpochybnil soudní znalec ve znaleckém posudku i při hlavním líčení. Je proto přesvědčen, že z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku a výpovědi znalce, nelze dospět k závěru, že svým jednáním způsobil poškozeným zranění, která konstatoval v tzv. skutkové větě výroku o vině soud I. stupně, a proto jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty tr. činu ublížení na zdraví. Nakonec poukazuje na nález Ústavního sodu ČR, sp. zn. II. ÚS 669/05, kde je konstatováno, že dovolací soud musí, i přes námitky nespadající pod dovolací důvody, zachovat právo na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Namítá-li obviněný v dovolání hodnocení výpovědí poškozených a svědka, nečiní tak námitky, které by mohly zpochybnit právní kvalifikaci, nýbrž výhradně brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Ačkoliv obviněný zcela obecně namítá, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, když nebyly naplněny znaky této skutkové podstaty, čímž uplatňuje sice námitku hmotně právní, zakládá ji na výhradách skutkové povahy, že nebylo prokázáno způsobení předmětných zranění poškozeným. Tyto námitky nespadají nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž nezpochybňuje, že odpovídající ublížení na zdraví nevyplývá ze skutkových zjištění, jak je učinil nalézací soud, ale zpochybňuje prokázání této skutečnosti, čímž napadá zejména správnost hodnocení důkazů soudem. Touto námitkou nemohl založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Obviněný založil svou námitku, že mu nebylo prokázáno ublížení na zdraví takovým způsobem a v takové intenzitě jaká je vyžadována skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, na závěrech znaleckého posudku z oboru soudního lékařství. Jak ale tento znalec konstatoval, poškození utrpěli zranění popsaná ve skutkové větě výroku o vině, mechanizmus vzniku zranění podle znalce není v rozporu s údaji poškozených, přičemž tato zranění omezovala poškozené především bolestivostí po dobu tří až čtyř týdnů. Znalec proto potvrdil vznik a existenci zranění v souladu s výpovědí poškozených. Pokud se obviněný domnívá, že rozpor mezi výpověďmi poškozených a znaleckým posudkem vznikl v hodnocení jednotlivých zranění a jejich důsledků, kdy dle obviněného poškození zveličovali dopady incidentu na jejich zdraví, dovolací soud tento názor nesdílí. Právě proto, že poškozený vnímá svá poranění a potíže s tím spojené subjektivně, byl k objektivizaci míry omezení poškozených v obvyklém způsobu života přibrán znalec. Ten také výslovně uvedl, že zranění byla zjištěna lékařským vyšetřením, a jím stanovená doba omezení, vyplývající z bolestivosti zranění, je dobou obvyklou, i když např. poškozený si na bolestivost stěžoval podstatně delší dobu. Je tedy zřejmé, že znalec, a následně ani soud, nevycházely pouze ze subjektivních vyjádření poškozených. Proto nebylo možné přisvědčit výhradám obviněného, kterými zpochybňoval odbornost ošetřujících lékařů, kteří dle něj určili diagnózy výhradně na základě sdělení poškozených, když závěry těchto lékařů aproboval také výše zmíněný znalec. K podrobnostem Nejvyšší soud odkazuje na str. 4 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, a na znalecký posudek z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství MUDr. P. Hejna, Ph. D., zejména na str. 219, 220 tr. spisu. Je navíc nutno poznamenat, že obdobnými námitkami se podrobně zabýval již odvolací soud a s jeho závěry se lze ztotožnit. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš