ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1126.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1126/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. 5 To 84/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 112/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 10 T 112/2011, uznal obviněného J. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„1) v době nejméně od 25. 11. 2005 do 6. 2. 2008 v K., okr. K., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, jako odběratel elektrické energie na odběrném místě v místě provozovny na ul. M., při pravidelném odečtu záměrně zamlčel skutečnost týkající se neoprávněného zásahu do měřícího ústrojí elektroměru zn. AEG, typ T2C114U, spočívající v násilném přetáčení obou číselníků ze strany dosud nezjištěné osoby, což vedlo k ovlivnění měřené spotřeby odebírané energie v jeho prospěch, čímž po odečtení uhrazených záloh byla spol. ČEZ Distribuce, a.s., D., způsobena škoda ve výši 156.398,- Kč,
2) dne 7. 7. 2011 v K., okr. K., ač věděl, že na území České republiky lze disponovat jednak s alkoholickými nápoji obsahujícími 15% a více etanolu (tzv. tvrdý alkohol) označenými českými kontrolními páskami a jednak s tabákovými výrobky značenými českými tabákovými nálepkami, přesto od neznámé osoby, bez účetních dokladů a bez označení platnými a příslušnými kontrolními páskami a tabákovými nálepkami získal jednak celkem 16 ks maloobchodních balení obsahujících celkem 6.500g tabáku a jednak celkem 18 ks alkoholických nápojů zn. Vodka jemná, Tuzemák, Karpatská hořká a Zelená v lahvích o objemu 1 litr, které ve skladu restaurace své matky na ul. M. uschoval, čímž porušil jednak ustanovení §§1, 3 zák. č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, a jednak ustanovení §114 odst. 2 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění do 31. 12. 2009, a v bodě 2) jako přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku. Za to mu uložil podle §250 odst. 2 za užití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty (v rozsudku blíže specifikované). Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil rovněž povinnost zaplatit poškozené ČEZ Distribuce, a. s., D., náhradu škody ve výši 156.398,- Kč, přičemž se zbytkem nároku odkázal tuto poškozenou společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. 5 To 84/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Kříže, Ph.D., podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel své podání směřoval pouze proti výroku pod bodem 1) napadeného rozsudku soudu prvního stupně, výrok popsaný v jeho bodě 2) nenapadal.
V podrobnostech obviněný uvedl, že od počátku trestního řízení tvrdí, že se protiprávního jednání nedopustil, že neprovedl zásah do měřící soustavy a že ani o takovém zásahu nevěděl. Elektroměr byl sice registrován na jeho jméno, ale registroval spotřebovanou energii jak z jeho prostor, tak z provozovny restaurace a zastavárny. Koncem roku 2007 mu bylo společností ČEZ doručeno vyúčtování elektrické energie, které se mu jevilo neúměrné, proto vyúčtování reklamoval. Následně byla provedena kontrola pracovníkem společnosti ČEZ Měření, která konstatovala zásah do elektroměru a následně neoprávněný odběr elektrické energie. S tím však nesouhlasil, proto se několikrát účastnil jednání, na nichž vždy uváděl, že žádný zásah do elektroměru neprovedl ani neobjednal.
Dovolatel dále vyjádřil přesvědčení, že v průběhu celého trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by odůvodňoval výrok o jeho vině. Žádný z důkazů nesvědčí ani o jeho přímém úmyslu cokoliv dodavatelské společnosti zatajit, ani o jeho eventuelním úmyslu, který by bylo možno spatřovat v tom, že v průběhu doby musel zjistit sníženou spotřebu elektrické energie. Tento eventuální úmysl je prý přímo vyvrácen tím, že sám kontaktoval pracovníky ČEZ a žádal je o kontrolu elektroměru, která byla skutečně provedena a žádnou závadu neshledala. Považoval proto za zcela nelogické, aby v případě, že by věděl o zásahu do elektroměru, si jej nechal kontrolovat pracovníkem ČEZ, neboť by tím pouze upozornil či připustil náhodnou kontrolu svého elektroměru.
Obviněný rovněž tvrdil, že nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že v jeho mobilním telefonu se nacházelo telefonní číslo zemřelého T. H., který se měl v minulosti dopouštět mechanického poškozování vícero elektroměrů. Jmenovaný totiž občas docházel do zastavárny a měl poměrně blízký kontakt s jedním jejím zaměstnancem. V souvislosti s tím vyjádřil domněnku, že bylo v zájmu zastavárny, aby za elektrickou energii platila méně, protože on jako odpovědná osoba pak celkově spotřebovanou energii rozúčtovával mezi všechny nájemníky.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, neboť nebylo prokázáno, že by se trestného činu, který je mu kladen za vinu, dopustil.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil. Prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podstatná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo zejména o ty výhrady, jimiž primárně napadal rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany, neboť tím vznášel námitky ke správnosti učiněných skutkových zjištění (konkrétně když namítal, že elektroměr sice byl registrován na jeho jméno, ale zaznamenával spotřebu všech provozoven, že zásah do elektroměru, který provedl pravděpodobně zemřelý T. H., mohl být výhodný i pro nájemce zastavárny, s nímž se jmenovaný navíc znal, apod.). Právě v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Pokud by obviněný uplatnil pouze takovéto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však uplatnil také námitku, kterou lze považovat – to však jen s jistou mírou tolerance, neboť byla podmíněna požadavkem na úpravu skutkových zjištění – za relevantní (konkrétně že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu).
Nejvyšší soud však shledal, že taková výhrada je zjevně neopodstatněná.
K tomu je zapotřebí poznamenat, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta, z níž se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu spočívající v tom, že sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou .
Po subjektivní stránce je třeba v případě tohoto trestného činu úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně , jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Obviněný ve svém podání v rámci argumentace o absenci jeho úmyslného (byť jen úmyslného) zavinění na způsobeném následku uplatnil námitku, že to byl on, kdo zavolal pracovníky ČEZ, aby zkontrolovali elektroměr, protože faktura za odběr elektrické energie se mu zdála neúměrně vysoká, že neměl sebemenší zájem zasahovat do elektroměru, že nedává smysl, že by nejdříve sám elektroměr přetočil a pak by zavolal kontrolory ČEZ (takovou argumentaci ovšem použil již v průběhu trestního řízení před soudy nižších stupňů).
Zejména soud prvého stupně v této souvislosti poznamenal, že nikomu jinému nesvědčil prospěch z neoprávněného zásahu do elektroměru než obviněnému. Ten navíc připustil, že v žalovaném období se v celém objektu nacházela pouze zastavárna T. K., který mu platil elektrickou energii zahrnutou v měsíčním paušálu ve výši 10.000,- Kč. Restauraci, která byla rovněž v objektu umístěna, provozovala v předmětném období družka obviněného R. L., která rovněž měla provozovnu v pronájmu a platila mu měsíční paušál. Veškeré platby za elektrickou energii tedy platil obviněný jako odpovědná osoba a tudíž jedině on měl zájem na vykázání co nejnižších údajů o její spotřebě. Soudy dále zjistily, že přístup k elektroměru neměly žádné cizí osoby, protože se nacházel v prostoru za zastavárnou, kam měl přístup buď obviněný nebo osoby, které měly zmíněné provozovny v pronájmu. Do souvislosti s tím daly i zjištění, že v mobilním telefonu obviněného se nacházelo telefonní číslo zemřelého T. H., který měl v minulosti provádět mechanické poškozování vícero elektroměrů.
Považoval-li obviněný za nelogické, aby v případě, že by věděl o zásahu do elektroměru, si jej nechal kontrolovat pracovníkem ČEZ, neboť by tím pouze upozornil či připustil náhodnou kontrolu svého elektroměru, pak se stejnou logikou by bylo možné argumentovat například tím, že o kontrolu elektroměru se neostýchal požádat právě proto, že měl takřka jistotu, že neoprávněný zásah byl proveden natolik kvalitně, že pracovník ČEZ při kontrole žádný takový zásah nezjistí, jak se ostatně stalo i v minulosti [konkrétně při (zřejmě nedůsledné) kontrole provedené dne 5. 12. 2006, při níž provozní montér nerozpoznal falešné úřední značky na elektroměru a nezjistil stopy svědčící o násilném přetáčení počitadla elektroměru, což bylo posléze (evidentně nesprávně) vyhodnoceno jako „možné pochybení při odečtu odečítačem“; přitom nemůže být sporu o tom, že k neoprávněným zásahům do počitadla elektroměru již v minulosti došlo, neboť při odečtu spotřeby elektřiny dne 23. 11. 2006 byl zjištěn v nízkém tarifu nižší stav (cca o 4.000 kWh!), než při odečtu spotřeby elektřiny provedeném dne 24. 11. 2005 (tedy celý jeden rok předtím!)].
Lze proto konstatovat, že soudy obou stupňů měly ve shromážděném důkazním materiálu spolehlivou oporu pro závěr, že obviněný jednal přinejmenším v eventuálním úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. a v příčinné souvislosti s ním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 156.398,- Kč. Určitým nedostatkem odůvodnění rozhodnutí obou soudů je proto jen to, že se s problematikou zavinění obviněného na způsobeném následku blíže nevypořádaly. I tak je ovšem třeba považovat jejich rozhodnutí za správná a odpovídající zákonu. Jednání obviněného popsané v bodě 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku bylo přiléhavě právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a