ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1183.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1183/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2012 o dovolání obviněného V. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 6 To 18/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 119/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 26 T 119/2010, byl obviněný V. D. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 31. 1. 2010 kolem 13.35 hodin na silnici v U. B., okres U. H., na ulici U K. řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Passat, ačkoliv nebyl držitelem řidičského oprávnění ve smyslu §81 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), neboť řidičské oprávnění ve smyslu §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. ke dni 9. 8. 2007 pozbyl z důvodu dosažení celkového počtu 12 trestných bodů v bodovém hodnocení, a to ke dni 28. 6. 2007, což mu bylo oznámeno Oznámením Odboru dopravně správních agend Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 7. 2007 pod č. j. S-MHMP-DSA-312208/2007, které mu bylo doručeno dne 1. 8. 2007, ve spojení s příkazem o uložení pokuty ze dne 6. 6. 2007 pod č. j. MHMP-240769/2007/Šm.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby představuje částku 500,- Kč, tj. celkem 25.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti týdnů. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 6 To 18/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., z důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu uvedl, že když byl dne 31. 1. 2010 kontrolován hlídkou Policie České republiky, byla mu za spáchané přestupky uložena bloková pokuta, kterou na místě zaplatil. Tím však bylo rozhodnuto i o činu, který je nyní posuzován, a trestní stíhání ohledně něj je vyloučeno. Obviněný vycházel z toho, že soudy jeho jednání, které bylo policejní hlídkou dne 31. 1. 2010 projednáno, považovaly za dva rozdílné procesní úkony, a to jednak za přestupek spočívající v přejetí plné čáry, a jednak za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Spáchání přestupku přejetí plné čáry se může dopustit pouze řidič motorového vozidla, a proto se jej musel dopustit v jednočinném souběhu s řízením motorového vozidla bez řidičského oprávnění, protože jedno je podmínkou druhého. Za takový skutek však již byl potrestán v blokovém řízení, a proto jde o překážku věci rozhodnuté, a došlo tím k porušení zásady „ne bis in idem“. Obviněný spatřoval nedostatek i v tom, že v této věci konané v řízení před soudem prvního stupně na základě původního návrhu na potrestání, které následně skončilo rozhodnutím odvolacího soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, bylo vedeno pod stejnou spisovou značkou, jako tomu bylo v řízení konaném nyní na základě podané obžaloby. Tato obžaloba však skutek vymezuje datem 31. 1. 2010, kdežto v návrhu na potrestání byl za okamžik spáchání činu považován den 31. 3. 2010. I když za účelem objasnění těchto nesrovnalostí bylo dokazování doplněno, soudy řádně neposoudily věrohodnost výpovědí zasahujících policistů a jejich úředních záznamů zaměřených k ověření správnosti doby, kdy byl čin spáchán, resp. kdy jej měli v rámci výkonu hlídky kontrolovat. Jejich výpovědi označil za účelové. Obviněný z uvedených důvodů vytýkal, že nemohl být uznán vinným přečinem, jak rozhodly soudy nižších stupňů, a to kromě již uvedeného i proto, že nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by mohl mařit, když oprávnění k řízení motorových vozidel pozbyl nikoli na podkladě rozhodnutí, ale na základě zákona. Tresty mu vyměřené pokládal za uložené v rozporu se zásadami pro ukládání trestu, neboť byl potrestán blokovou pokutou, přitom na území České republiky nebyl nikdy trestán, a od spáchání skutku uplynuly již dva roky, po které nebyl trestně stíhán ani projednáván pro přestupek. Peněžitý trest se mu jeví jako nepřiměřeně přísný a trest zákazu činnosti nesmyslný.
Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil výrok o zamítnutí jeho odvolání a přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby Nejvyšší soud přerušil výkon jemu uloženého a nyní vykonávaného trestu zákazu činnosti.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která se neztotožnila s obviněným, že by se jednalo o věc rozsouzenou. S odkazem na čl. 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zdůraznila, že je třeba při posuzování totožnosti skutku vycházet z rozhodných skutkových okolností určitého činu. I přesto, že byl přestupek obviněného vyřízen v blokovém řízení a neexistuje tedy jeho přesná slovní interpretace, poukázala na jejich evidentní rozlišnost. Činem vyřešeným v blokovém řízení se obviněný dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, což nebrání jeho trestnímu stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný tím, že obviněný řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem řidičského oprávnění. Tuto právní kvalifikaci shledala správnou z pohledu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 302/2009, v němž byla řešena otázka právního posouzení řidiče, který řídí motorové vozidlo, přestože pozbyl řidičské oprávnění v důsledku tzv. „vybodování“. Výhrady obviněného proti závěru o věrohodnosti výpovědí zasahujících policistů nebo proti nesprávnému uložení trestu zákazu činnosti, jenž obviněný považuje za nepřiměřený, označila za námitky, které nelze podřadit pod žádný z obviněným uplatněných dovolacích důvodů. Připomenula též, že nedopadají ani na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný v dovolání neuvedl. Když státní zástupkyně neshledala naplněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., považovala dovolání za zjevně neopodstatněné ze všech označených dovolacích důvodů a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) když shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda obviněný dovolání opřel o skutečnosti, které dopadají na jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř., a zda je dovolání opodstatněné.
Dovolání je možné podat na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeným v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání a rovněž i proto, že odvolací soud odvolání obviněného přezkoumal podle §254 tr. ř., je zřejmé, že obviněný tento důvod použil v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nejprve zkoumal naplnění těchto dovolacích důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Tento důvod lze uplatnit jen za situace, když byl dán některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný se v mimořádném opravném prostředku dovolává nepřípustnosti trestního stíhání proto, že o skutku, který je předmětem tohoto trestního řízení, již rozhodl jiný orgán. Má za to, že tímto orgánem je policejní hlídka, která mu uložila blokovou pokutu za přestupek, jehož se dopustil při řízení motorového vozidla (přejel plnou čáru), který je v jednočinném souběhu s dalším jednáním, které nebylo na místě projednáno, ale bylo postoupeno k dalšímu šetření Městskému úřadu v U.B., odboru dopravy.
K těmto námitkám Nejvyšší soud z obsahu připojeného spisu shledal, že při kontrole dne 31. 1. 2010 hlídka Policie České republiky, Krajské ředitelství, obvodní oddělení U. B. zjistila, že obviněný porušil při jízdě motorovým vozidlem na silnici I. třídy v U. B. dopravní předpisy, neboť přejel plnou čáru. Za tento přestupek posouzený podle §4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb. byl obviněný na místě samém postižen blokovou pokutou ve výši 1.000,- Kč, kterou ihned zaplatil (č. l. 33). Současně však bylo v rámci lustrace prováděné při této silniční kontrole hlídkou policie zjištěno, že obviněný má od 9. 8. 2007 blokováno řidičské oprávnění. Protože obviněný řidičský průkaz při kontrole nepředložil, bylo s ním sepsáno oznámení o přestupku spočívající v tom, že řídil motorové vozidlo i přesto, že jeho řidičské oprávnění bylo blokováno. Tato věc byla oznámena Městskému úřadu v U. B. jako spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bod 2. zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011 (dále jen „zák.č. 200/1990 Sb.“) [viz úřadní záznam na č. l. 20 a „Oznámení přestupku“ na č. l. 16 a 19]. Na základě tohoto oznámení Městský úřad U. B., odbor dopravy, poté, co nařídil ústní jednání (č. l. 10 až 11), rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. OD/0854/710/Plh., že podle §71 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb. věc postoupil Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, Obvodnímu oddělení U. B., neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jde o trestný čin (č. l. 9).
Poté, co policie provedla zkrácené přípravné řízení, podala zprávu o jeho výsledku, kde byl popsán čin, který byl na základě předmětného postoupení projednáván s datem spáchání dne 31. 1. 2010 (č. l. 1). Výsledkem tohoto zkráceného přípravného řízení byl návrh na potrestání, který byl předložen státním zástupcem Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, u něhož byla věc zapsána pod sp. zn. 26 T 119/2010. Skutek v tomto návrhu uvedený byl popsán tak, že obviněný dne 31. 3. 2010 na silnici ulice U K. v U. H. kolem 13.40 hodin jel jako řidič osobního auta VW Passat, přesto, že rozhodnutím Odboru dopravně-správních agend Magistrátu hlavního města Praha č. j. S-MHMP-DSA-312208/2007 ze dne 26. 7. 2007, které mu bylo doručeno dne 1. 8. 2007, bylo mu odňato řidičské oprávnění z důvodu dosažení hranice 12 bodů bodového hodnocení a byl zadržen hlídkou policie České republiky. Okresní soud v Uherském Hradišti o tomto návrhu na potrestání rozhodl rozsudkem ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 26 T 119/2010, když skutek upravil tak, že obviněný čin spáchal dne 31. 1. 2010, a čin obviněného podrobněji popsal zejména v závěru skutkového děje, kde konkretizoval okolnosti týkající se oznámení rozhodnutí o vybodování. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 6 To 438/2010, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. tento rozsudek zrušil a podle §260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Podle odůvodnění uvedeného usnesení byl tento postup zvolen především proto, aby byly objasněny a dány do souvislosti časové nesrovnalosti především ohledně doby, kdy se uvedený skutek stal. Po doplnění dokazování, zejména o výslechy policistů provádějících silniční kontrolu, byla dne 10. 6. 2011 Okresnímu soudu v Uherském Hradišti podána obžaloba, která byla zapsána opět pod sp. zn. 26 T 119/2010. Skutek v ní byl popsán tak, že obviněný dne 31. 1. 2010 kolem 13.35 hodin v obci U. B., okres U. H., na ulici I. třídy, ulice U K. řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Passat, přestože Oznámením Odboru dopravně správních agend Magistrátu hlavního města Prahy pod č. j. S-MHMP-DSA-312208/2007, ze dne 26. 7. 2007, které mu bylo doručeno dne 1. 8. 2007, ve spojení s příkazem o uložení pokuty pod č. j. MHMP-240769/2007/Šm ze dne 6. 6. 2007, a které nabylo právní moci dne 28. 6. 2007, mu bylo oznámeno dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, byl upozorněn, že uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo oznámení doručeno, pozbývá řidičské oprávnění ve smyslu §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., a byl při řízení vozidla zadržen hlídkou Policie České republiky. Na základě takto podané obžaloby bylo konáno řízení před soudem a dne 29. 9. 2011 byl vyhlášen dovoláním napadený rozsudek, který je shora konkretizován.
Výhrady obviněného, jak je formuloval v podaném dovolání ohledně porušení zákazu dvojího potrestání, dopadají jak na procesní otázky dotýkající se totožnosti skutku a překážky „ne bis in idem“, tak i na hmotně právní vymezení skutku, a proto je potřeba se s každým z těchto pojmů vypořádat zvlášť.
Hmotně právní dopad má názor obviněného, že přestupek a přečin, byly spáchány v jednočinném souběhu, což obviněný dovozuje z toho, že když mu byla za přestupek spočívající v tom, že přejel plnou čáru, uložena v rámci blokového řízení pokuta, jde o jednočinný souběh s činem, který byl v závěru posouzen jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z obecných teoretických zásad je zda namístě uvést, že i když skutek není zákonem nikde definován, je pro úvahy týkající se této otázky rozhodné chápání skutku, v jehož smyslu jde o souhrn skutečností, které vyčerpávají znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní odpovědnost (srov. i rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh. tr.), a je významným zejména pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů, neboť je nutné rozlišit souběh jednočinný, kdy jde o jediný skutek, kterým je spácháno více trestných činů a o vícečinný souběh, jenž předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Tento výklad, jak je z jeho obsahu patrné, se týká posuzování skutku z hlediska jeho možného posouzení podle jednotlivých skutkových podstat trestných činů. Pokud by totiž nastala situace, kdy by jeden skutek zakládal možnost jeho posouzení trestného činu, ale současně by v něm bylo možné spatřovat přestupek, pak by takový jednočinný souběh trestného činu a přestupku vůbec nebyl možný, neboť by se zde obecně uplatnila zásada jeho vyloučení z důvodů faktické konzumpce a obviněný byl v takovém případě postižen jen pro trestný čin. Je však potřeba mít na zřeteli, že vždy jde jen o jednočinný souběh trestných činů, o který se v projednávané věci nejedná.
Pro posouzení obviněným uvedených výhrad je podstatný popis skutku, jak byl vymezen ve výroku dovoláním napadeného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 26 T 119/2010, jenž je shora citován. Podle něj v zásadě trestné jednání obviněného spočívalo v tom, že řídil motorové vozidlo, ač mu taková činnost byla na základě rozhodnutí orgánu státní moci zakázána, v čemž byl shledán přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že přestupek, za který byl obviněný blokovou pokutou potrestán, spočíval v tom, že obviněný přejel plnou dělící čáru na silnici první třídy. Podle dokladu o uhrazené blokové pokutě je zřejmé, že tento čin byl v rámci blokového řízení posouzen jako přestupek §4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb. postihující jednání, že se řidič neřídil dopravními značkami. Podle §16 odst. 1 a §18 vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, jsou vodorovnými dopravními značkami i podélné čáry, které jsou vyznačeny na pozemní komunikaci.
Porovnáním činu posouzeného jako přečin a toho, za který byl obviněný postižen blokovou pokutou, je zřejmé, že jde o odlišná jednání, tedy o dva samostatné skutky. U přestupku v blokovém řízení obviněný nerespektoval dopravní značení na silnici, zatímco to, pro které bylo vedeno nejprve přestupkové řízení, jež skončilo postoupením věci Policii České republiky, protože v něm byl shledán trestný čin, spočívalo v řízení motorového vozidla po pozbytí řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení. Každý z těchto srovnávaných činů vykazuje jiné jednání (přejetí dělící čáry a jízda po odnětí řidičského průkazu) a u každého z nich je porušen jiný zájem, jenž je daným právním předpisem chráněn. U přestupku podle §4 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. je chráněna bezpečnost a plynulost silničního provozu, kdežto u trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je chráněn zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci.
Z uvedeného tedy plyne, že názor obviněného nelze akceptovat, neboť stojí zcela mimo právní teorii o jednočinném souběhu, který je pojmem hmotného práva trestního.
K výhradám týkajícím se překážky „ne bis in idem“, která je procesním institutem, lze připomenout, že dopadá na ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g), h), j), odst. 4 tr. ř. a také §11a tr. ř., která jsou realizací článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a článku 14 odst. 7 mezinárodního paktu o občanských a politických právech (publikovaného pod č. 120/1976 Sb.) a článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované včetně citovaného protokolu pod č. 209/1992 Sb.), kterými je Česká republika rovněž vázána. Tyto normy brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, za který je nutno považovat i policejní orgán, a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. Na tento případ nedopadá ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně uvedený článek 4 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod lze přímo aplikovat s odkazem na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a články 10 a 95 Ústavy České republiky. Jde tedy o jeden z případů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 527/2008).
Rozhodné pro posouzení přípustnosti trestního stíhání z hlediska zásady „ne bis in idem“ je to, zda jde či nejde o stejný skutek, a proto je potřeba připomenout, že skutek v této souvislosti je chápán jako pojem procesněprávní a je vymezován jako událost ve vnějším světě vyvolaná činem člověka, (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh. tr.). Procesněprávní chápání skutku se částečně překrývá s hmotněprávním pojetím. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní.
Rozhodné však pro závěr o tom, že v daném případě nebyla vytvořena žádná překážka a nejde o dvojí potrestání za totéž jednání – „ne bis in idem“, je to, že obviněný, jak bylo výše rozvedeno, se dopustil dne 31. 1. 2010 dvou samotných skutků (jak jsou výše rozlišeny) a každý z nich z pohledu hmotně právního spočíval v jiném jednání, měl odlišný následek a po procesní stránce byl projednán v jiném typu řízení, a tudíž skončil před jiným orgánem. Protože nešlo o jeden skutek, nevytvořilo rozhodnutí o jednom z nich překážku pro projednání a rozhodnutí o druhém z nich.
Pokud obviněný dále namítal, že nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo konáno přípravné řízení, a pro které byla posléze podaná obžaloba, neboť popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku nekoresponduje se zněním obžaloby, lze pro úplnost uvést, že problematika „totožnosti skutku“ je institutem trestního práva procesního a je upravena v ustanovení §220 tr. ř. Nadto je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.).
Z hlediska těchto procesních podmínek je nutné posuzovat i výhrady obviněného, které ve vztahu k této problematice uvedl. Porovná-li se jednání popsané v obžalobě (č. l. 145 až 148) s tím, pro které byl obviněný uznán vinným v napadených rozhodnutích, není pochyb o tom, že je v nich jednání obviněného i jím způsobený následek totožný. Z obsahu výroku o vině, uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud jen s drobnými úpravami převzal popis skutku z obžaloby a ve skutkových zjištěních učinil jen nepatrné změny v podobě vypuštění některých méně podstatných pasáží, které se nikterak smyslu a povahy jednání obviněného kladeného mu za vinu nedotkly. Rovněž skutek, který byl předmětem rozhodování soudu na podkladě návrhu na potrestání, podaného dříve v této věci, je též při obdobném porovnání těchto popisů zcela shodný, byť návrh na potrestání obsahoval jeho stručnější verzi.
S ohledem na všechna tato konstatování, porovnání a úvahy nedošlo k vydání takového rozhodnutí, pro které by nebylo možné nyní zkoumanou věc projednat a trestní stíhání by bylo nutné ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 21 písm. e) tr. ř. zastavit.
Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že obdobnými námitkami obviněného se zabývaly v rámci své přezkumné činnosti již oba soudy nižšího stupně, které své závěry v tomto směru učiněné také správně a v souladu se zákonem předepsanými postupy odůvodnily (viz strany 6 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení odvolacího soudu). Na jejich odůvodnění lze proto z důvodu stručnosti odkázat. Když Nejvyšší soud nezjistil skutečnosti, které obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v dovolání uplatnil, ale naopak napadené rozhodnutí v tomto směru shledal správným, tuto část dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Jestliže obviněný dovolání dále opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohl tak v souladu se zákonným vymezením tohoto dovolacího důvodu učinit, pokud by rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S odkazem na tento dovolací důvod je možné vytýkat výlučně vady právní povahy, tedy to, že byl zjištěný skutek nesprávně posouzen podle norem hmotného práva, a nebo že rozhodnutí spočívá na vadě vycházející z jiného hmotně právního posouzení. Při dodržení těchto hledisek nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
V dovolání uplatněné námitky na tento dovolací důvod dopadají jen částečně. V rozporu s ním obviněný namítal pochybnosti o časovém vymezení skutku a odkazoval na časový údaj uvedený v původně podaném návrhu na potrestání, kde bylo datum 31. 3. 2010. Takto uvedená námitka poukazuje na skutkovou okolnost, která navíc byla v průběhu prováděného řízení podrobena důslednému objasňování, neboť právě tato okolnost vedla ke zrušení původního rozsudku a vrácení věci až státnímu zástupci k došetření (k tomu výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 6 To 438/2010). Výsledkem tohoto došetření byla zjištění vyplývající z výslechu svědků, kteří se jako policisté účastnili při kontrole, z níž podnět k projednání trestné činnosti vzešel. Doba spáchání přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je tedy v tomto směru dostatečně zjištěna a nevyvolává pochybnosti. Pokud obviněný v této souvislosti brojil proti věrohodnosti vyslechnutých svědků, rovněž tuto výhradu uplatnil mimo nejen označený dovolací důvod, ale i v rozporu s tím, jak zákon důvody dovolání vymezuje v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Námitky proti výměře trestu rovněž nejsou uplatněny v souladu s označeným dovolacím důvodem, ale bylo by je možné vytýkat je na základě §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Takto formulované výhrady se ve smyslu 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod, a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného z jejich podnětu přezkoumávat.
Námitkou mající hmotněprávní význam, která je slučitelná s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tvrzení obviněného, že řidičské oprávnění pozbyl nikoli na základě rozhodnutí, nýbrž ze zákona.
Z obsahu výroku o vině, jakož i z připojeného spisu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že Odbor dopravně správních agend Magistrátu hlavního města Prahy vydal dne 26. 7. 2007 pod č. j. S-MHMP-DSA-312208/2007, „Oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění ve smyslu §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.“ Toto oznámení obviněný obdržel doručením jeho opisu dne 1. 8. 2007, a nabylo právní moci dne 9. 8. 2007.
Za „odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se podle stanoviska Nejvyššího soudu č. 1/2011-II. Sb. rozh. tr. se považuje i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle §123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ze všech uvedených skutečností vyplývá, že soudy v souladu se zákonem posoudily rozhodné skutečnosti, které obviněný relevantně s ohledem na uplatněné dovolací důvody namítal. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť se zabývaly všemi skutečnostmi ve vztahu k této skutkové podstatě rozhodnými a v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně rozvedly své úvahy a závěry, jakož i to, proč námitky obviněného obsahově korespondující s těmi, jež posléze uplatnil v dovolání, nepovažovaly za důvodné.
Protože Nejvyšší soud se z výše rozvedených důvodů ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů, jež považuje za správná a v souladu se zákonem, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebylo nutné akceptovat návrh obviněného na přerušení výkonu trestu zákazu činnosti, kterého se v rámci podaného dovolání rovněž domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová