ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1599.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1599/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání obviněného Ing. A. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 4 To 318/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 76/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 19 T 76/2009, byl obviněný Ing. A. T. uznán vinným v bodě 1), 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jichž se dopustil tak, že
v bodě 1) společně se spoluobviněným J. B. v době nejméně od 29. 8. 2007 do 20. 3. 2008 v H., okres O., po předchozí vzájemné dohodě, kdy oba věděli, že se nejedná o zboží, které společnosti BRANO, a. s., se sídlem H., O., (dále jen společnost BRANO) bylo nebo bude dodáno, obviněný jménem společnosti Transportní technika Tůma, s. r. o., R., O. (dále jen „společnost Technika“), jejímž byl jednatelem, a jménem K. K. - A&K, s místem podnikání D. M., O. (dále jen „A&K“), kterého zastupoval, postupně předkládal společnosti BRANO dodací listy zahrnující i níže uvedené položky, které ve skutečnosti této společnosti dodány nebyly, a spoluobviněný J. B. jako mistr údržby divize dveřní systémy společnosti BRANO v počítačovém systému této společnosti vyhotovil k obviněným předloženým dodacím listům odpovídající objednávky, čímž zajistili, že posléze společnost Technika vystavené faktury ze dne 7. 9. 2007 zahrnující položku „Hydraul. agregát: Hydraulický agregát H372 XPG“, 1 ks v ceně 34.548,08 Kč, ze dne 4. 10. 2007 zahrnující položku „Řídící jednotka: Řídící jednotka MO – N95“, 1 ks v ceně 24.318,84 Kč, ze dne 20. 12. 2007 zahrnující položku „Náhradní díly – sada F5 RL NOT“, 1 ks v ceně 24.909,08 Kč a „Náhradní díly – sada F5 RJ NOT“, 1 ks v ceně 25.446,96 Kč a ze dne 25. 1. 2008 zahrnující položku „Typ – TFT 20 – 02 – 98“, 1 ks v ceně 55.214,81 Kč, a K. K. – A&K vystavené faktury ze dne 11. 1. 2008 zahrnující položku „TH – DK 300 – DIK“, 1 ks v ceně 3.924,50 Kč, ze dne 23. 1. 2008 zahrnující položku „TYP – 602 G 25 MN – 2920“, 1 ks v ceně 25.563,- Kč a ze dne 20. 2. 2008 zahrnující položku „Zdroj DMC – FZ 18 EG S“, 1 ks v ceně 13.291,- Kč, byly společností BRANO postupně v době od 16. 11. 2007 do 18. 4. 2008 včetně označených položek uhrazeny na účty společnosti Technika a K. K. - A&K; a společnosti BRANO tak způsobili škodu v celkové výši 217.216,- Kč,
v bodě 2) společně se spoluobviněným J. U. v době nejméně od 31. 8. 2006 do 1. 9. 2008 v O., po předchozí vzájemné dohodě, kdy oba věděli, že se nejedná o zboží, které společnosti Opavia – LU, s. r. o., se sídlem P., Ž., V., závodu OPAVIA, K C., O. (dále jen „společnost Opavia“) bylo nebo bude dodáno, ani se nejedná o opravy, které byly nebo budou na zařízeních patřících této společnosti provedeny, obviněný jménem společnosti Technika a jménem K.K. - A&K, kterého zastupoval, postupně v případech údajného dodání zboží předkládal společnosti Opavia dodací listy zahrnující i níže uvedené položky, které ve skutečnosti této společnosti dodány nebyly, a spoluobviněný J. U. jako vedoucí provozní údržby společnosti Opavia potvrdil nebo nechal potvrdit, že takové zboží bylo dodáno, což vedlo k tomu, že příslušnými pracovnicemi skladu byly v počítačovém systému této společnosti vyhotoveny k obviněným předloženým dodacím listům odpovídající objednávky; v případě údajných oprav pak spoluobviněný J. U. sám vyhotovil takové objednávky, ač opravy ve skutečnosti provedeny nebyly, čímž zajistili, že posléze společností Technika vystavené faktury ze dne 6. 4. 2007 zahrnující položku „Mot. s přev. Lap. FS: Mot. s přev. Lapierre FS700“, 1 ks v ceně 44.538,13 Kč, ze dne 27. 7. 2007 zahrnující položku „TH – 42PX70E“, 1 ks v ceně 52.905,02 Kč, ze dne 20. 10. 2007 zahrnující položku „Jednotka DMR – EX77“, 1 ks v ceně 17.711,96 Kč, ze dne 25. 2. 2008 zahrnující položku „Oprava měřícího přístroje AV0020“, 2 ks v celkové ceně 80.027,50 Kč, ze dne 2. 4. 2008 zahrnující položku „Jednotka MI – O CS 720“, 1 ks v ceně 42.385,42 Kč, ze dne 23. 5. 2008 zahrnující položku „Kloub TH417 – 2572.78“, 1 ks v ceně 6.123,74 Kč a „Kloub TH760 – 800.70“, 1 ks v ceně 2.265,76 Kč, ze dne 29. 5. 2008 zahrnující položku „Oprava E – IP/-HON/-80GTF“, 3 ks v celkové ceně 50.936,76 Kč a ze dne 1. 9. 2008 zahrnující položku „Čidlo E66 – GS“, 1 ks v ceně 17.470,39 Kč, a K. K. – A&K vystavené faktury ze dne 4. 9. 2006 zahrnující položku „E – LG – K6800“, 1 ks v ceně 12.810,- Kč, ze dne 3. 10. 2006 zahrnující položku „reg. N80“, 1 ks v ceně 16.190,- Kč, ze dne 11. 1. 2007 zahrnující položku „MT – N73“, 1 ks v ceně 17.653,50 Kč, ze dne 21. 2. 2007 zahrnující položku „GRD – 360“, 1 ks v ceně 21.955,50 Kč, ze dne 13. 4. 2007 zahrnující položku „Opravapne. poh. N95“, 2 ks v celkové ceně 65.000,- Kč, ze dne 8. 8. 2007 zahrnující položku „ZRC21BJ“, 1 ks v ceně 8.647,50 Kč a ze dne 20. 11. 2007 zahrnující položku „vod. lyž. ROSS – Z5“, 4 ks v celkové ceně 72.000,- Kč byly společností Opavia postupně v době od 8. 11. 2006 do 6. 11. 2008 včetně označených položek uhrazeny na účty společnosti Technika a K. K.- A&K; a společnosti Opavia tak způsobili škodu v celkové výši 528.621,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. T. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 120.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců nepodmíněně.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných J. B. a J. U. a též o náhradě škody.
Obvinění Ing. A. T. a J. B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání, jež Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 4 To 318/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. A. T. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Blaška s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože nebyla dostatečně naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný k nedostatku znaku „uvedení v omyl“ zdůraznil s odkazem na racionalitu běžného obchodního styku, že obchodní styk mezi společností Technika a společnostmi BRANO a Opavia je nutné považovat primárně za nezávadný, protože mezi obchodními partnery nelze předpokládat bezúčelné dodávky zboží a platby za ně, a jen těžko lze předpokládat, že by docházelo k úhradám bez toho, aniž by bylo dodáno zboží. Obviněný v této souvislosti zdůraznil i nutnost akcentovat podnikatelský status vázaný na požadavek profesionality se zřetelem na řádnou péči. Poškozeným subjektům v návaznosti na to vytkl nedostatečnou obezřetnost a uvedl, že bylo-li zboží jako dodané přijato a zaplaceno, nemohl poškozený jednat v omylu, nadto v takovém, který by jemu jako obviněnému musel být zřejmý. Obviněný též namítl, že nebylo v jeho dispozici zkoumat, zda se dodané zboží do příslušného cílového skladu či pracoviště skutečně dostalo, neboť další distribuce jím dodaného zboží je již výlučnou interní záležitostí příjemce. Podle obviněného bylo proto nutné vycházet z toho, že poškozeným zboží dodal a toto jimi bylo zaplaceno, kdežto druh a označení zboží primární význam nemají. Z toho obviněný dovodil, že ze zavedené praxe a dostupné dodací dokumentace nebylo jakkoli zřejmé, že by jeho obchodní partneři jednali v omylu. Obviněný rovněž zpochybnil vznik škody, protože objednané zboží dodal a dostal za ně zaplaceno. Pokud došlo k újmě na majetku, pak nikoliv přičiněním obviněného, ale v důsledku jiné na něm nezávislé skutečnosti. Obviněný popřel možnost obohacení jeho samého či jiné osoby, protože se dodávky zakládaly na právním titulu a uhrazené finanční prostředky korespondovaly s dodaným zbožím bez ohledu na to, jak bylo toto zboží označeno. Podle obviněného nalézací soud nehodnotil některé důkazy v souladu s trestním řádem, a to i ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu, na níž nelze usuzovat jen ze způsobu označení zboží. Obecným soudům vytkl, že se v dostatečné míře nezabývaly otázkou subsidiarity trestní represe a z jejího pohledu neposuzovaly trestnost jeho činů, jejichž podstata vychází z obchodních vztahů. Obviněný přitom poukázal na rozsudky vydané Krajským soudem v Ostravě sp. zn. 21 Cm 53/2009, ze dne 18. 10. 2011, a sp. zn. 37 Cm 55/2009, ze dne 17. 10. 2011, jimiž podle jeho slov mělo být prokázáno, že zboží objednané a dodávané společnosti BRANO na základě stejných postupů a se stejnými doklady jako v nyní projednávané trestní věci, bylo shledáno jako řádně dodané.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2011, č.j. 4 To 318/2010-1417, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že podstatou dovolání obviněného je jeho obhajoba, že dodal odběratelům zboží a služby vyznačené na dodacích listech. Takový předpoklad však byl provedeným dokazováním vyvrácen, neboť žádný z fakturovaných a údajně i dodaných předmětů v provozech poškozených nebyl nalezen, ani takové zboží nebylo identifikováno. Nepřisvědčil obviněnému, že nedošlo k uvedení někoho v omyl či využití něčího omylu, a s odkazem na to, že i když do účetnictví a finančních toků obou poškozených firem byly vneseny položky, které ve skutečnosti objednány a dodány vůbec nebyly, přesto je poškození uhradili, protože mylně předpokládali, že zaměstnanci odpovídající za tyto úkony plní řádně svoje povinnosti a zavádí do účetní evidence pouze takové případy (obchody), které odpovídají odůvodněným dodávkám zboží a služeb. V tomto omylu pak poškození poskytovali peněžní plnění na účet dodavatele. Argument dovolatele, že bylo-li zboží přijato a zaplaceno, nemohl poškozený jednat v omylu, je jednak skutkově nepodložený, a nadto není ani obecně platný. Jestliže poškozené společnosti zaplatily za něco, co jim nebylo dodáno, pochopitelně jim tak vznikla škoda. Došlo tak i k obohacení na straně pachatelů. Již z mechanismu „obchodů“ popsaných ve skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že obviněný v kooperaci se svými spolupachateli záměrně vytvářel podmínky pro to, aby poškození platili za zboží či služby, které si jednak neobjednali, ale především jim ani nebyly vůbec poskytnuty, a to za účelem obohacení obviněných, případně dalších osob. Takové jednání ovšem nelze spáchat jinak než v přímém úmyslu. Námitku, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, proto kategoricky odmítl. K námitce na zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce odkázal rozhodnutí odvolacího soudu, který konstatoval, že jednání všech obviněných spadá výlučně do oblasti právních vztahů řešených normami práva trestního a v úvahu nepřipadají jakékoli argumenty o zásadě subsidiarity trestní represe. Za ryze formální vadu považoval ve výroku o peněžitém trestu u náhradního trestu odnětí svobody vyjádření o nepodmíněnosti tohoto trestu, avšak s tím, že na správnost meritorního rozhodnutí nemá žádný vliv, když ji dovolatel ani nenamítl. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněným uplatněné argumenty dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tzn. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
S odkazem na uvedený dovolací důvod lze proto vytýkat jen vady právní povahy a není jeho prostřednictvím možné požadovat přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního, event. druhého stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03).
Pro posouzení možnosti přezkoumávat z podnětu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným napadené dovolání je nutné nejprve dospět k závěru, že dovolání obviněného splňuje zákonné podmínky označeného dovolacího důvodu. Je však potřeba vyjádřit, že obviněný svou argumentací konstatuje, že se činu, jak jej soudy zjistily, nedopustil, resp. veškeré své námitky, jež prezentuje jako námitky právní povahy, tzn., že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nejsou dány proto, že zboží jeho společností bylo řádně dodáno. Je tedy zřejmé, že obviněný výhrady právní povahy dovozuje nikoli na základě skutku soudy zjištěného a ve výroku o vině popsaného, ale staví je na své vlastní verzi, která je v rozporu s tím, k jakým závěrům soudy došly.
Takovou argumentaci však není možné považovat za učiněnou v souladu s označeným (ale ani s žádným jiným) dovolacím důvodem, protože je nutné respektovat v zákoně vymezený obsah dovolacího důvodu, jemuž musí odpovídat i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný v rámci své argumentace navázal na svou obhajobu uplatňovanou již v předchozích stádiích trestního řízení, jejímž těžištěm je tvrzení, že čin uvedený v rozsudku soudu prvního stupně nespáchal, protože zboží poškozeným společnostem dodal. Tím obviněný v podstatě nabídl vlastní interpretaci skutkového děje, zcela odlišnou od skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto shledal, že tyto námitky obviněného stojí mimo rámec pravidel zákonem daných nejenom pro uvedený dovolací důvod, ale též pro jakýkoliv jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Když dovolací soud shledal, že není v této části dovolací důvod naplněn, neměl zákonnou povinnost v uvedeném rozsahu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Jedinou výhradou uplatněnou v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je podle Nejvyššího soudu námitka, že soudy řádně nezvážily subsidiaritu trestní represe, tzn. zásady ultima ratio. Protože tato námitka se týká skutku tak, jak byl soudy zjištěn, a vzhledem k tomu, že obviněný se ve vztahu k ní dovolává i rozhodnutí civilních soudů, které podle obviněného mají vztah k předmětné projednávané trestní věci, Nejvyšší soud z hlediska této výhrady dále zkoumal, zda je opodstatněná.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1), způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm. b)].
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu spočívající v tom, že obviněný „ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“.
Ze skutkových zjištění přitom plyne, že obviněný na základě dohody a za součinnosti dalších dvou spoluobviněných J. B. [v bodě 1) ] a J. U. [v bodě 2)], kteří zajistili v počítačových systémech poškozených společností vyhotovení objednávek na zboží, které nemělo být poškozeným společnostem BRANO a Opavia dodáno, o čemž věděli, postupně předkládal těmto poškozeným společnostem dodací listy zahrnující konkrétně uvedené druhy zboží korespondující s uvedenými objednávkami, čímž předstíral, že toto zboží bylo dodáno, a tím docílil, že poškození posléze společnosti Technika vystavené faktury uhradili. Tímto jednáním byla poškozeným společnostem způsobena škoda v celkové výši 745.837,- Kč.
Pokud obviněný namítal, že pravomocnými rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě ve věcech vedených u jmenovaného soudu pod sp. zn. 37 Cm 55/2009 a 21 Cm 53/2009, bylo shledáno, že nyní projednávaný čin neměl kriminální rozměr, tedy podobu trestného jednání, Nejvyšší soud této výhradě rovněž nemohl přisvědčit. V rámci dovolacího řízení totiž Nejvyšší soud si vyžádal oba zmíněné spisy Krajského soudu v Ostravě. Z jejich obsahu zjistil, že citovaná rozhodnutí, konkrétně rozsudek č.j. 37 Cm 55/2009-105 ze dne 17. 10. 2011, a rozsudek č.j. 21 Cm 53/2009-72 ze dne 18. 10. 2011 se v žádném případě netýkají těch dodávek zboží, objednávek a faktur, které jsou předmětem posuzované trestní věci. V těchto věcech civilní soudy rozhodovaly o zcela jiných dodávkách, jak konkrétně vyjádřil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 37 Cm 55/2009, na straně 10, z jehož textu se podává, že „… uváděná trestná činnost se týkala jiných případů objednávek (a následných faktur), které nebyly předmětem tohoto řízení…“.
Z popsaných skutkových zjištění a dalších navazujících okolností je zřejmé, že obviněný předstíral skutečnosti, které nejsou v souladu se zjištěným stavem věci. Současně je patrné, že obviněný uvedeným způsobem jednal a postupoval v přímém úmyslu, neboť věděl, že dodávky zboží směřující k poškozeným společnostem ve skutečnosti neobsahují zboží deklarované v dodacích listech a jim cíleně přizpůsobovaných objednávkách. I přesto zboží bylo následně ze strany obviněného poškozeným společnostem fakturováno a jimi proplaceno. Obviněný nepochybně od samého počátku jednal s cílem uvést poškozené v omyl o dodávkách zboží a na jejich úkor sebe nebo jiného obohatit, a tímto jim způsobit škodu, k čemuž také směřovala jeho předchozí vzájemná dohoda se spoluobviněnými. Oklamat poškozené bylo o to snazší, že uvnitř každé z těchto společností měl svého spolupachatele, který zajistil zavedení nepravdivých údajů do jejich počítačové evidence, a tím v zásadě minimalizoval riziko včasného odhalení a zjištění skutečného stavu věcí.
Na podkladě všech těchto zjištění se jeví zcela správným závěr obou soudů, že obviněný po všech stránkách naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Pokud se obviněný domáhal zásady subsidiarity trestní represe, jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Jestliže soudy zcela správně došly k závěru, že obviněný činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., je zřejmé, že zjištěné okolnosti svědčí o tom, že činnost, za níž je obviněný souzen, má svůj základ v obchodním styku, neboť obviněný a poškození spolu obchodovali na základě právních vztahů, v nichž obviněný byl dodavatelem zboží a poškození odběrateli, kteří platili za dodané zboží sjednanou cenu. Pokud však jde o jednání, jehož se obviněný dopustil a jež mu je kladeno za vinu, je zřejmé, že obviněný v rozporu s uvedenými obchodními vztahy vylákal na podkladě nepravdivých informací finanční prostředky, neboť pouze předstíral dodání zboží, jež nedodal, ale peníze za ně vyinkasoval a poškozeným tak způsobil škodu. Jde o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně právních vztahů, jichž obviněný ke svému obohacení zneužil. Obviněný totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedeného trestného činu, a to nejen v jeho základní, ale i kvalifikované podobě, což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci obchodně právních vztahů, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v souladu se všemi právními hledisky, a dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová