ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1608.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1608/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání obviněného J. Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 To 300/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 57/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 4 T 57/2009, byl obviněný J. Ch. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle tam uvedených skutkových zjištění dopustil tím, že dne 22. 11. 2006 v P., P., prostřednictvím v omyl uvedeného R. Š., záměrně dočasně ustanoveného jednatele své obchodní společnosti Chalupa, s. r. o., v úmyslu se obohatit, dále uvedl v omyl obchodní společnost ČSOB Leasing, a. s., P., N., když došlo mezi obchodní společností Chalupa, s. r. o., a ČSOB Leasing, a. s., k uzavření leasingové smlouvy na vozidlo zn. BMW 5301, v hodnotě 919.800,- Kč, kdy byla uhrazena pouze povinná platba k převzetí vozidla – akontace ve výši 352.301,- Kč a první splátka ve výši 22.301,- Kč, a došlo k převzetí vozidla jednatelem společnosti R. Š., ač již při podpisu smlouvy věděl, že vozidlo bude fakticky provozovat J. C., a neměl tak v úmyslu hradit další splátky, opět se ustanovil jednatelem společnosti Chalupa, s. r. o., a vozidlo poškozené společnosti ČSOB Leasing, a. s., nesplácel ani nevrátil, a tímto jednáním jí způsobil celkovou škodu ve výši 545.198,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 To 300/2011, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Krčmy proti tomuto usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání. Nejprve zopakoval svoji dosavadní obhajobu spočívající v popření jakékoli formy vědomé trestné činnosti a poukázal na některé z jeho pohledu stěžejní, avšak nevěrohodné důkazy, zejména na výpověď svědka R. Š. Nalézacímu soudu vytkl, že nereagoval na evidentní rozpory a nelogičnosti ve výpovědi svědka J. C., který podle jeho názoru v pochopitelné obavě z vlastního trestního postihu uvedl některé závažné údaje zkresleně nebo dokonce nepravdivě, a že extrémní rozpory mezi tímto a dalšími důkazy ponechal bez povšimnutí. Obviněný popřel, že by svědka R. Š. či poškozenou společnost ČSOB Leasing, a. s., uvedl v omyl ohledně své aktuální finanční situace, neboť ta byla poškozené společnosti v podstatných bodech známa, a on v tomto směru ani nic podstatného nezamlčel. Rovněž namítal nesprávné právní posouzení ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, především ohledně subjektivní stránky, protože se ke škodě cizího majetku neobohatil žádnou z forem trestného činu podvodu, a nedopustil se ani žádného vědomého jednání, které by k podobnému protiprávnímu činu v podobě nezákonného obohacení sebe nebo jiného směřovalo. Měl za to, že je nesprávný i závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a o zaviněném způsobení škody, jakož i o její výši. Brojil též proti tomu, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s materiální stránkou zakotvenou v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 To 300/2011, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 4 T 57/2009, a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého zákonného podkladu, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřila, avšak vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše těchto formálních podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uplatněné argumenty dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tzn. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená dikce svědčí o tom, že na základě tohoto dovolacího důvodu není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
V souladu s těmito kritérii obviněný uplatnil jen část v dovolání uvedených námitek. Pokud obviněný vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních spočívající zejména v tom, že nalézací soud neodstranil rozpory a nelogičnosti ve svědecké výpovědi J. C., která je podle obviněného zkreslená a nepravdivá, nebo když shledal rozpory mezi svou výpovědí a dalšími důkazy, označený, ale ani žádný jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Jde totiž o výhrady, které nemají povahu právních námitek, ale jsou založeny na polemice o nesprávném způsobu hodnocení provedených důkazů. Z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud správnost napadených rozhodnutí nemohl nepřezkoumávat, neboť je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního, event. druhého stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť nebyla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, a soudy se ani nedopustily opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů, naopak postupovaly zcela v souladu s pravidly vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem uplatnil výhrady, jimiž poukazoval na nedostatky ohledně subjektivní stránky, výše škody či naplnění materiální stránky ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Z pohledu těchto výhrad Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo dovolání podáno opodstatněně.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1), způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm. b)].
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu spočívající v tom, že obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu“.
Znak „uvedení v omyl“ je dán tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí publikované pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě vyjádřené v ustanovení §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. spočívající ve způsobení škody značného rozsahu, tj. škody přesahující částku 500.000,- Kč, je třeba uvést, že ve vztahu k ní postačí ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. ve spojení s ustanovením §5 tr. zák. nedbalost.
Otázkou subjektivní stránky vztahující se zejména ke znaku uvedení poškozeného v omyl, který obviněný především namítal, se vypořádal odvolací soud, který na straně 4 až 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozvedl, na základě jakých skutečností shledal, že jsou uvedené znaky po všech stránkách naplněny.
Nad rámec argumentace vyjádřené odvolacím soudem, kterou Nejvyšší soud považuje za logickou a založenou na výsledcích provedeného dokazování, jen pro úplnost zdůrazňuje, že nejen z popsaných skutkových zjištěních, ale i z jiných částí spisu je patrné, že obviněný prostřednictvím R. Š., kterého záměrně dočasně ustanovil do funkce jednatele společnosti Chalupa, s. r. o., (pro období od 10. 8. 2006 do 16. 4. 2007 – viz např. č. l. 127 spisu), zajistil, aby v leasingové smlouvě uzavřené na vozidlo BMW 5301 v hodnotě 919.800,- Kč za leasingového nájemce, kterým byla společnost Chalupa, s. r. o., vystupoval R. Š. Tímto postupem obviněný realizoval záměr, vylákat předmětné vozidlo od uvedené leasingové společnosti proto, aby bylo užíváno k jeho pronajímání J. C. Obviněný tedy již v době podpisu leasingové smlouvy a převzetí předmětného vozidla věděl, že toto vozidlo nebude fakticky užívat společnost Chalupa, s. r. o., jíž bylo jako předmět leasingu svěřeno k dočasnému užívání. K tomuto cíli směřovala mezi obviněným a J. C. uzavřená dohoda, jejímž předmětem bylo mimo jiné i to, že J. C. bude hradit pravidelné měsíční leasingové splátky. Z naznačených skutečností je proto zcela zjevné, že obviněný již při podpisu smlouvy předstíral skutečnosti, o nichž věděl, že je nebude schopen, a ani nechce, dodržet. Neměl sám ani v úmyslu hradit pravidelné měsíční splátky, k jejichž placení se v leasingové smlouvě (viz č. l. 11 – 16 spisu) prostřednictvím jen formálně a účelově ustanoveného jednatele R. Š., zavázal. Na podvodném úmyslu obviněného a snaze vozidlo pod nepravdivými informacemi vylákat, nic nemění ani to, že byly z povinných plateb ve prospěch poškozeného uhrazeny akontace ve výši 352.301,- Kč a první splátka ve výši 22.301,- Kč. Další měsíční splátky hrazeny nebyly, neboť tak obviněný ani nemínil, když neměl v úmyslu ani plnit další podmínky Všeobecných leasingových podmínek finančního leasingu ČSOB Leasing, a. s., zejména pak jejich čl. 1.6.1 (viz č. l. 13 spisu). V rozporu s nimi v zápětí po převzetí vozidla předal tento předmět leasingu J. C. k dalšímu užívání a nakládání s ním (půjčování vozidla za úplatu dalším osobám), jak bylo jejich záměrem. Obviněnému totiž bylo známo, že J. C. je osobou, která v rozhodné době nesplňovala podmínky pro poskytnutí finančního leasingu, a proto sám leasingovou smlouvu uzavřít nemohl.
Na základě všech zjištěných skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že obviněnému za vinu kladené jednání bylo vědomé a chtěné. Vykazuje tak znaky přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl uvést poškozenou v omyl, protože věděl, že hodlá předmět leasingu přenechat do užívání třetí osobě, tzn. naložit s ním v rozporu se smluvně převzatými a akceptovanými podmínkami leasingu zakotvenými nejen v samotné leasingové smlouvě, ale především ve Všeobecných leasingových podmínek finančního leasingu ČSOB Leasing, a. s.
Takto zjištěným jednáním obviněný naplnil i další znak předmětné skutkové podstaty, a to obohacení sebe nebo jiného, který spočívá v neoprávněném rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Není rozhodné, že se obohacení neshoduje se škodou, která je způsobena poškozenému. Podle zjištění učiněných soudy nižších stupňů měl z popsaného jednání prospěch jak obviněný, tak i třetí osoba – J. C., když posledně jmenovaný odváděl obviněnému část zisku z dalšího pronájmu předmětného vozidla, který se uskutečňoval v souladu s jejich předchozí dohodou; část zisku si ponechával J. C.
Nejvyšší soud neshledal ani vady ve způsobu, jakým byla určena výše škody. V daném případě, kdy záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, je škodou cena, za kterou se obvykle prodává věc, jež se v konkrétní věci stala předmětem podvodného vylákání (§89 odst. 12 tr. zák.) a není jí cena, kterou by postupně musel pachatel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Pokud podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky při odebrání věcí a pachatel ji zaplatil, je způsobená škoda o tuto částku menší (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 27/1996 a přiměřeně i č. 6/2003 Sb. rozh. tr.).
Pravidlo pro určení ceny je v §89 odst. 12 tr. zák. koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Soudy v souladu s těmito hledisky postupovaly a závěry učiněné v tomto směru opřely o závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zpracovaného Ing. J. M. – znalcem se specializací pro oceňování motorových vozidel, jenž cenu vozidla stanovil jako obecná (prodejní) cena předmětného ojetého vozidla BMW ke dni 22. 11. 2006, a to na částku 919.800,- Kč (viz č. l. 113 – 120 spisu). Od této ceny byly následně pro účely vyčíslení výše způsobené škody odečteny uhrazené částky, tj. akontace ve výši 352.301,- Kč a první splátka ve výši 22.301,- Kč. Tímto způsobem byla celková škoda vyčíslena na částku 545.198,- Kč, která je nepochybně značnou škodou ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. I tento obviněným zpochybňovaný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu byl zcela evidentně naplněn.
K nedostatkům ohledně materiální stránky trestného činu, jež obviněný v dovolání spatřoval v tom, že nebyly splněny podmínky §88 odst. 1 tr. zák., je třeba připomenout, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Skutečnosti pojící se k tomuto znaku nalézací soud rozvedl a odůvodnil na stranách 7 až 8 svého rozsudku a soud druhého stupně se s nimi ztotožnil na straně 9 jeho usnesení.
Nejvyšší soud k závěrům, jež soudy učinily, jen pro úplnost podotýká, že o naplnění materiální stránky trestného činu v projednávané věci nemůže být pochyb, neboť čin, jak je popsán, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák, a to i se zřetelem na kvalifikační znak škody značné. Kromě toho je však společenská nebezpečnost předmětného činu zvyšována i okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, jak v podrobnostech rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí zejména odvolací soud, na jehož obsah postačí v této souvislosti pro stručnost jen odkázat (viz strany 4 až 8).
Ze všech těchto důvodů je nepochybné, že soudy správně rozhodly o tom, že obviněný činem popsaným ve skutkových zjištění naplnil po všech stránkách znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. ř. zák. Výhrady obviněného, které v dovolání k této právní kvalifikaci uvedl, jsou ze všech uvedených hledisek nedůvodné a dovolání je tak v této části zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud k odvolání obviněného podle §254 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, je i s ohledem na obsah podaného dovolání nepochybné, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť dovolání současně opřel rovněž o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak však bylo shora rozvedeno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod neshledal naplněným, a proto nejsou dány ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci, k níž soudy obou stupňů dospěly, správnou a učiněnou v souladu se všemi zákonnými zásadami a pravidly, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová