ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.229.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 229/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání obviněného Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 3 To 227/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 Tm 5/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 32 Tm 5/2010, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců. Podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu omezování osobní svobody dopustil tím, že dne 19. 5. 2010 v době od 01.35 hodin do 01.45 hodin v Č. B., v blízkosti ulice N., v odstaveném vagónu Českých drah a v jeho bezprostřední blízkosti poté, co byl proti poškozenému M. C., použit slzný plyn J. R., tohoto napadl nejprve kopem do hlavy v době, kdy ležel na podlaze vagónu a poté, co byl vytažen z vagónu, poškozeného napadl nejméně jedním úderem pěstí do obličeje a poté, co tento upadl na zem, ho nejméně dvakrát kopl do oblasti hlavy a břicha, když v mezidobí poškozeného připoutal kovovými pouty k vlaku a poté ho opět odpoutal, poškozený byl následně ošetřen a hospitalizován na traumatologickém oddělení Nemocnice v Č. B., se zhmožděním levého víčka, povrchovým poraněním vlasové části hlavy a zhmožděním hrudníku, když dne 19. 5. 2010 v 10.45 hodin podepsal negativní revers a na vlastní žádost z nemocnice odešel. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření ohledně spoluobviněného mladistvého a o zproštění obžaloby obviněného Z. K. podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Z. K. odvoláním směřujícím proti odsuzující části, jež se ho týkala. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 3 To 227/2011, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný Z. K. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že procesním postupem odvolacího soudu mu byla odejmuta možnost bránit se proti jeho rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Namítl, že v rámci odvolacího řízení soud provedl rozsáhlé dokazování a rozhodl tak, že odvolání zamítl. V důsledku tohoto postupu se nemohl domáhat řádným opravným prostředkem přezkumu skutkových zjištění soudu, která považuje za nesprávná. Dovolatel zejména vytýkal, že soudy obou stupňů neúplně objasnily skutkový stav věci, neboť vycházely z nedostatečného množství důkazů, odsuzující rozhodnutí bylo vystaveno jen na základě svědectví T. N. a D. P. (dříve spoluobviněného), což způsobuje pochybnosti o zjištění skutkového stavu bez rozumných pochybností i správnosti užité právní kvalifikace. Měl za to, že skutkový stav zůstal „poněkud neobjasněn“, zejména co se týká otázky přítomnosti pout na místě činu, motivu spáchání trestného činu i samotného faktu, zda vůbec poškozeného fyzicky napadl, jak je popsáno ve skutkové větě výroků obou soudů. Za takto předestřené situace se dovoláním domáhal aplikace zásady in dubio pro reo.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, zrušil a aby soudu, jehož rozhodnutí bude zrušeno, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, eventuálně aby Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého oprávnění a k dovolání se věcně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že i když argumentace obviněného formálně směřovala též proti nesprávné kvalifikaci jeho trestného činu, ve skutečnosti tato námitka byla vyvozována výlučně z předpokladu nesprávného způsobu hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, jež učinil nalézací soud, včetně doplňujících skutkových zjištění, k nimž dospěl po doplnění dokazování odvolací soud. Tuto povahu mají především námitky obviněného zpochybňující výpovědi svědka T. N. a mladistvého (slyšeného v odvolacím řízení již v procesním postavení svědka) a následně zejména pravdivost závěru soudů o výskytu pout na místě činu jakožto nástroje, prostřednictvím kterého se přečinu měl obviněný dopustit. Obdobnou povahu má i tvrzení obviněného o tom, že poškozeného fyzicky nenapadl.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebyl to on, kdo poškozeného napadl, nýbrž poškozenému poskytoval pomoc, nedisponoval žádnými pouty, a tak poškozeného nemohl připoutat k vagónu) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil. Proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, v textu dovolání žádnou právně významnou námitku neuplatnil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný tuto vadu vytkne; o takovou situaci se však v tomto případě zjevně nejedná.
Soud prvního stupně, vědom si především skutkové složitosti posuzované věci, postupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. (strany 15 až 17 rozsudku). Odvolací soud nepochybil, shledal-li v této části rozsudek soudu prvního stupně správným, jak uvedl na straně 4 a opakovaně ještě na stranách 6, 7 odůvodnění svého usnesení, a vystavil-li na nich své rozhodnutí.
Jestliže za účelem vyloučení možných pochybností o zjištěném skutkovém stavu odvolací soud přistoupil k relativně obsáhlejšímu doplňování důkazů, postupoval plně v souladu s ustanovením §263 odst. 6 a odst. 7 tr. ř. Ze znění ustanovení §263 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud je oprávněn provést důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, přičemž je limitován toliko tím, že nejde o natolik rozsáhlé dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Dokazování v odvolacím řízení je tak třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby výsledky původního dokazování, o jehož výsledky byl opřen rozsudek soudu prvního stupně, byly buď potvrzeny jako správné, anebo aby správnost původního dokazování a jeho hodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad odvoláním napadeného rozhodnutí.
V posuzované věci je zjevné, že odvolací soud rozhodně nevybočil ze zákonem vymezených mezí, doplněním dokazováním, které spočívalo především v opakování zásadních důkazů již provedených v hlavním líčení soudem prvního stupně (nově vyslechl svědky M. J. a R. I.), činnost soudu prvního stupně nenahrazoval. Provedené důkazy hodnotil v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž byl vázán hodnocením těchto důkazů soudem nalézacím s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Z hlediska námitek uplatněných v dovolání je důležité, že na základě takto opakovaných a doplněných důkazů nebyl nijak významně modifikován zjištěný skutkový stav věci, o čemž svědčí ostatně skutečnost, že odvolací soud neučinil žádná nová zjištění, jež by bylo třeba vyjádřit změnou tzv. skutkové věty ve výroku o vině. Provádění opakovaného dokazování bylo konáno pro potřeby odvolacího soudu, aby mohl bez pochybností posoudit přesvědčivost hodnocení důkazů soudem prvního stupně a správnost jeho skutkových zjištění, což jistě nelze považovat za nedostatek odvolacího řízení, nýbrž naopak tento postup svědčí o pečlivém přístupu odvolacího soudu k podanému odvolání a námitkám v něm uplatněným, a obviněnému se tak dostalo možnosti, aby některé důkazy byly provedeny opakovaně. Pakliže nakonec i odvolací soud dospěl na základě vlastního provedení důkazů k totožnému závěru o skutkovém stavu, který posoudil i po právní stránce shodně jako soud prvního stupně, nelze tvrdit, že by v důsledku doplnění dokazování byl obviněnému odňat řádný opravný prostředek proti dovoláním napadenému usnesení, ani že rozhodnutí a řízení mu předcházející vykazují z hlediska záruk spravedlivého procesu jiné nedostatky, jmenovitě že obviněný byl omezen v právu na obhajobu a že rozhodnutí soudu bylo pro něj nepředvídatelné a náleželo do kategorie tzv. překvapivých rozhodnutí.
Závěry svých rozhodnutí opřely soudy obou stupňů o usvědčující důkazy, tj. zejména svědectví poškozeného Ing. M. C., mladistvého a svědků T. N. a J. R. U posledně jmenovaného oba soudy vycházely z jeho svědectví učiněného v hlavním líčení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud srozumitelně odůvodnil, proč jeho pozdější změně výpovědi neuvěřil (viz strana 7 odůvodnění napadeného usnesení). Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že jeho odsouzení bylo založeno na ojedinělém usvědčujícím důkazu, jak se snaží důkazní situaci interpretovat obviněný ve svém dovolání. Soudy se rovněž dostatečně vypořádaly se změnami a nepřesnostmi ve výpovědích poškozeného, přesvědčivě objasnily, proč takové výpovědi nelze přikládat zásadní relevanci (poškozený byl v době činu podstatně ovlivněn alkoholem, byl udeřen do hlavy, paralyzován pepřovým sprejem), patřičně reagovaly i na námitku údajné nepřítomnosti funkčních pout na místě činu (viz strana 9 napadeného usnesení) a své závěry logicky odůvodnily.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněného zůstává osamoceno proti komplexu důkazů, které ve svém souhrnu dostatečně objasňují dění na místě činu v době spáchání trestného činu omezování osobní svobody. Pro úplnost není od věci poznamenat, že z pohledu kvalifikace trestného činu není nijak relevantní, že se nepodařilo jednoznačně objasnit motiv či pohnutku, kterými byl obviněný veden k spáchání uvedeného trestného činu, jelikož pohnutka u přečinu omezení osobní svobody nepředstavuje jeho zákonný znak. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování; nejednalo se zde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného za porušení principu in dubio pro reo. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě nepředstavuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces, nerespektování zásady presumpce neviny a neopodstatňuje nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková