ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.650.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 650/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání obviněného R. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 11 To 93/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 6/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 2 T 6/2011, byl obviněný R. D. uznán vinným jako spolupachatel dvěma pokračujícími zločiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených pokračujících zločinů dopustil ve spolupachatelství s obviněnou M. K. tím, že:
I.
1) v přesně nezjištěných dnech v období od prosince 2008 do poloviny ledna 2009 přijali od L. S., zvaného S., německého státního občana žijícího na území S. r. N., objednávku na obstarání pervitinu, s kterým zajišťovala komunikaci v této věci obviněná M. K., neboť tato hovoří německým jazykem, a L. S. ve svém bydlišti na adrese Ch., H., prodali v přesně nezjištěný den v období od prosince 2008 do poloviny ledna 2009 na základě jeho objednávky za částku 1.500 € nejméně 30 gramů pervitinu s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu, který L. S. uschoval do osobního vozidla, kterým do České republiky přicestoval, a tímto ho vyvezl na území S. r. N.,
2) v přesně nezjištěných dnech v období od prosince 2008 do konce února 2009 přijali od L. S., zvaného S., německého státního občana žijícího na území S. r. N., objednávku na obstarání pervitinu, přičemž jako kurýr do České republiky do Ch. v tomto případě přicestoval R. M. F., německý státní občan, s kterým stejně jako s L. S. zajišťovala komunikaci v této věci obviněná M. K., neboť tato hovoří německým jazykem, a kurýrovi R. M. F. ve svém bydlišti na adrese Ch., H., prodali v přesně nezjištěný den v měsíci únoru 2009 na základě objednávky L. S. za částku 1.250 € nejméně 25 gramů pervitinu s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu, který R. M. F. uschoval do osobního vozidla, kterým do České republiky přicestoval, a tímto ho vyvezl na území SRN, kde ho předal L. S.,
přičemž pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, jenž je zařazen v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy číslo 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění dalších zákonů, jako psychotropní látka, k nakládání s níž je třeba zvláštního povolení, jímž však nedisponovali;
II.
1) v přesně nezjištěných dnech předcházejících dni 28. 2. 2010 přijali od L. S., zvaného S., německého státního občana, žijícího na území S. r. N., objednávku na obstarání pervitinu, přičemž jako kurýrka do České republiky do Ch. dne 28. 2. 2010 přicestovala vlakem S. A. K., německá státní občanka, které obviněná M. K. zajistila dopravu z vlakového nádraží do místa předání pervitinu a zpět a dále vedla komunikaci mezi ní a R. D., neboť hovoří německým jazykem, a S. A. K. prodali na základě objednávky L. S. ve svém bydlišti na adrese Ch., H., za částku 1.200 € průhledný plastový sáček s tlakovým uzávěrem s obsahem 22 gramů pervitinu s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu, který zabalila podle instrukcí L. S. do kondomu a ukryla ve své vagině a následně vyvezla vlakem do S. r. N., kde ho předala L. S. v jeho bydlišti na adrese B., R.
2) v přesně nezjištěných dnech předcházejících dni 8. 3. 2010 přijali od L. S., zvaného S., n. státního občana žijícího na území S. r. N., objednávku na obstarání pervitinu, přičemž jako kurýrka do České republiky do Ch. při cestovala vlakem dne 8. 3. 2010 S. A. K., německá státní občanka, které obviněná M. K. zajistila dopravu z vlakového nádraží do místa předání pervitinu a dále vedla komunikaci mezi ní a R. D., neboť hovoří německým jazykem, a S. A. K. prodali na základě objednávky L. S. ve svém bydlišti na adrese Ch., H., za částku 4.000 € dva ks sáčků s obsahem 95,8 gramů a 19,4 gramů pervitinu, které S. A. K. zabalila do jednoho kusu kondomu, který za tímto účelem obstaral R. D., pervitin ukryla ve své vagíně a po dopravení na nádraží v Ch. obviněnými R. D. a M. K. ho vyvezla vlakem do S. r. N., kde byla dne 8. 3. 2010 podrobena německými celními orgány kontrole, při níž byl pervitin zajištěn, a následnou kriminalistickou expertizou bylo zjištěno, že v celkovém množství 115,2 gramů pervitinu bylo obsaženo 36 gramů metamfetaminové báze,
přičemž pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, jenž je zařazen v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy číslo 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění dalších zákonů, jako psychotropní látka, k nakládání s níž je třeba zvláštního povolení, jímž však nedisponovali.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. D. odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 11 To 93/2011, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že skutek pod bodem II. je prokázán pouze výpovědí svědkyně S. A. K., přičemž zdůraznil, že se její procesně použitelná pozdější výpověď liší od předchozí výpovědi učiněné před celními orgány krátce po zadržení. Výpověď svědkyně označil za nevěrohodnou a účelovou. Upozornil, že svědkyně sama užívá drogy a v SRN byla pro svoji trestnou činnost související s drogami trestána, a vyvozoval, že změnou své výpovědi chtěla chránit osobu H. a dodavatele drogy v České republice. Podle názoru obviněného se tedy soudy v tomto bodě neřídily zásadou in dubio pro reo. Závěrem také vytkl, že neměl možnost klást svědkyni otázky při projednávání své věci před soudem, protože svědkyně se k soudu nedostavila, v čemž spatřoval zkrácení svých zákonných práv při obhajobě. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující (návrh na další postup neučinil).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se do konání neveřejného zasedání dovolacího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je východiskem pro jeho posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Krajský soud v Plzni a z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze. Tuto povahu mají námitky obviněného, zpochybňující hodnověrnost výpovědi svědkyně S. A. K. ohledně skutku popsaného pod bodem II. 2), když namítal, že jmenovaná svědkyně se jej výpovědí ohledně tohoto skutku snaží záměrně poškodit, aby chránila jiné osoby. Do stejné kategorie námitek náleží i výtka, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch [skutky pod bodem II., zejména pak pod bodem II. 2) rozsudku soudu prvního stupně nespáchal]. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud sice již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu a dovolatel takovou námitku uplatní. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však v tomto případě zjevně nejedná, byť obviněný ve svém dovolání implicitně tímto důvodem argumentuje, když namítá, že skutek pod bodem II. je prokázán pouze na základě procesně nikoliv bezvadné výpovědi svědkyně S. A. K., jejíž svědectví navíc není věrohodné, protože je v rozporu s její původní (procesně nepoužitelnou) výpovědí před celními orgány bezprostředně po zadržení. Zároveň dovolatel zpochybňuje věrohodnost svědkyně i s ohledem na její osobní integritu v souvislosti s její závislostí na drogách a postuluje hypotetický motiv jejího jednání, pro který svědkyně úmyslně zkresluje výpověď, totiž aby „chránila osobu v SRN H. a dodavatele drogy v ČR“.
K tomu je třeba podotknout, že obviněný ve svém dovolání výslovně nevytkl námitku extrémního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními učiněnými soudy na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. V posuzovaném případě však ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně ani nemůže jít o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními zejména proto, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně vyložil a odůvodnil. Při hodnocení důkazů postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud nepochybil, shledal-li v této části rozsudek soudu prvního stupně správným, jak uvedl na stranách 4 a 5 odůvodnění svého usnesení, a vystavil-li na nich své rozhodnutí.
Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně jednak o procesně bezvadnou výpověď svědkyně S. A. K., která byla vyslechnuta na základě žádosti o právní pomoc směřovanou do SRN Státnímu zastupitelství v Hofu. Hodnověrnost jejího svědectví je však podpořena i dalšími důkazy. Zejména jsou to data uložená v jejím mobilním telefonu i výpisy ze záznamů telekomunikačního provozu v uvedené době mezi obviněným a L. S., které se vztahují jak ke skutku pod bodem II. 1), tak ke skutku II. 2) a jsou podrobně rozvedeny na straně 24 rozsudku nalézacího soudu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněného, že neexistuje jiný důkaz, který by prokazoval jeho spáchání skutku pod bodem II. 2) není pravdivé. Nelze proto vytýkat soudům, že mu neuvěřily, a že naopak za věrohodnou považovaly výpověď svědkyně S. A. K., když její výpověď ohledně skutku pod bodem II. 1) obviněný nezpochybňoval. Soudy správně logicky vyložily možné motivy, proč obviněný brojí proti svědectví uvedené svědkyně právě pouze ohledně bodu II. 2) (strana 15 in fine rozsudku soudu prvního stupně), i důvody, proč částka zaplacená při prodeji pervitinu v množství 115,2 g byla v posledně uvedeném případě nižší, než by odpovídalo tomu, kdyby cena za jeden gram byla stejná jako v předchozích transakcích (viz strana 5 usnesení odvolacího soudu).
Jestliže obviněný v souladu s již dříve uplatněnou obhajobou namítal i zkrácení práva na obhajobu z toho důvodu, že neměl v rámci hlavního líčení možnost klást otázky svědkyni S. A. K., pak Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že uvedenou námitku nelze podřadit pod žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. Touto námitkou se však navíc poměrně podrobně zabýval již soud nalézací na straně 26 svého rozsudku a vyložil, proč se přes opakovanou snahu soudu nepodařilo tuto svědkyni vyslechnout při dodržení zásady ústnosti a bezprostřednosti v hlavním líčení. Svědkyně se na základě řádného předvolání prostřednictvím příslušného orgánu SRN k hlavnímu líčení ke Krajskému soudu v Plzni nedostavila (č. l. 1786 – 1787). Její výpověď z přípravného řízení měl však nalézací soud k dispozici, a jelikož výslech svědkyně opatřený v cizině na základě žádosti o právní pomoc byl proveden v souladu se zásadami zakotvenými v trestním řádu České republiky, je jej třeba považovat za důkaz procesně způsobilý, a tudíž i použitelný pro rozhodování. Jejímu výslechu byl přítomen obhájce obviněného, v čemž nalézací soud spatřoval dodržení požadavku obsaženého v ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který obviněnému zaručuje právo vyslýchat nebo dát vyslechnout svědky proti sobě [nalézací soud nepřesně odkazuje na čl. 6 odst. 1 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod]. Nalézací soud uzavřel, že jestliže svědkyně využila možnosti, kterou jí dává mezinárodní právo, upravující provádění důkazů výpovědí osoby zdržující se v cizím státu, a k hlavnímu líčení se nedostavila, nelze tuto okolnost vykládat ve prospěch obviněných a taková okolnost nemůže být ani důvodem zpochybňování věrohodnosti řádně provedené výpovědi takové svědkyně, učiněné v přípravném řízení. Ani odvolací soud neshledal v tomto procesním postupu žádné pochybení a zaměřil svůj rozbor zejména na posouzení věrohodnosti výpovědi svědkyně S. A. K. (str. 4 – 5 usnesení).
S těmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, neboť není pochyb, že výpověď jmenované svědkyně je z procesního hlediska důkazem, s nímž nelze spojovat žádnou vadu, a neexistují ani věcně rozumné pochybnosti o její správnosti, respektive neexistují zjevné důvody, pro které by ji bylo možno považovat za extrémně nesouladnou s jinými provedenými důkazy. Jestliže se svědkyně přes opakované řádné předvolání (č. l. 1700 a č. l. 1786 – 1787) dobrovolně nedostavila k hlavnímu líčení, nelze to považovat za nedůslednost či dokonce procesní pochybení nalézacího soudu, neboť ten učinil vše pro to, aby přítomnost svědkyně zajistil. Pakliže soud v hlavním líčení přečetl protokol o výpovědi svědkyně vyslechnuté orgánem cizího státu za přítomnosti obhájce obviněného, který jí mohl klást otázky, na podkladě žádosti o právní pomoc, přičemž při provádění tohoto procesního úkonu bylo postupováno v souladu se zásadami obsaženými v trestním řádu České republiky, počínal si v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a nelze hovořit o porušení zákonných práv obhajoby a o porušení práva na spravedlivý proces (k tomu viz např. č. 47/1987-II., č. 20/1999, č. 54/2001 Sb. rozh. tr.).
Je tedy zjevné, že v dané věci se soudy dostatečně vypořádaly s námitkou, že obviněný se skutku popsaného pod bodem II. 2) nedopustil, resp. že prokázání tohoto skutku spočívá pouze na procesně sporném svědectví S. A. K., které je navíc ohledně tohoto skutku nevěrohodné. Nejvyšší soud neshledal, že by v dovoláním napadeném rozhodnutí šlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného za porušení principu in dubio pro reo, naopak jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud velmi pečlivě objasnily a odůvodnily, na základě jakých skutečností a úvah dospěly ke zjištěnému skutkovému stavu i jeho právní kvalifikaci. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Pakliže způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě závěr o porušení práva na spravedlivý proces, nerespektování zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková