ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.654.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 654/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání obviněného T. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 61 To 26/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 143/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 3 T 143/2011, byl obviněný T. H. uznán vinným pokusem zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 61 To 26/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že dne 23. 8. 2011 v době od 22:00 do 22:15 hodin v P., v ulici S. před domem po předchozí slovní rozepři, když jej poškozený L. V., napomínal, aby nerušil noční klid, poškozeného udeřil pěstí do obličeje, poškozený se mu snažil zabránit v dalším napadání tak, že jej sevřel v objetí, aby nemohl hýbat rukama a přimáčkl ho na plot, nato ho obviněný kousl do pravého obočí a vykousl mu kůži, přičemž se domníval, že útok vedl proti nosu poškozeného, v důsledku napadení poškozený utrpěl pohmoždění levé oční koule s otokem a krevním výronem očních víček vlevo, zlomeninu vnitřní části levé očnice s posunem úlomků s proniknutím vzduchu do podkoží očnice, ránu kousnutím v centrální části pravého obočí se ztrátovým poraněním měkkých tkání trojúhelníkového tvaru o stranách asi 2 cm s nutným plastickým chirurgickým zákrokem, přičemž podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – soudní lékařství mohlo při pohmoždění pravé oční koule dojít ke krvácení do oční koule či k odchlípení sítnice, tj. k vážné poruše zdraví pro poškození důležitého orgánu, a dále mohlo v případě ukousnutí části nosu dojít k vážné poruše zdraví poškozeného pro jeho zohyzdění.
Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Rozhodl též o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Luďka Helešice dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahu tohoto dovolání setrval na svém tvrzení, že neměl úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví a že jednal toliko v sebeobraně. Zranění, které poškozenému způsobil (vykousnutí kůže v pravém obočí), bylo podle lékařských zpráv pouze chirurgicky ošetřeno sešitím rány a její desinfekcí, a tento způsob léčby je v souladu i se závěry znaleckého posudku dotvrzujícími, že zranění zanechá jen trvalou jizvu v pravém obočí, což ze soudně lékařského hlediska nepředstavuje zohyzdění, a tedy těžkou újmu na zdraví. Tím obviněný vytkl, že se soudy v návaznosti na ustanovení §122 odst. 1, 2 tr. zákoníku nevypořádaly s výsledky provedeného dokazování, a má za to, že jde o nesprávné právní posouzení skutku, který měl být kvalifikován jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 61 To 26/2012, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby bylo podle §265h odst. 3 a §265 o odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o odložení výkonu trestu.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného řádně doručen, Nejvyššímu soudu oznámilo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
S ohledem na obsah podaného dovolání, jímž se obviněný v zásadě domáhá mírnějšího právního posouzení činu, jenž mu byl kladen za vinu, a to jako přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že nejednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví (byť z části i proto, že čin spáchal za podmínek sebeobrany, resp. nutné obrany), jde o námitky hmotně právní povahy. Tyto dopadají na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl z jeho podnětu zkoumat, zda jsou tyto námitky obviněného opodstatněné.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné připomenout, že závěr o správnosti právního posouzení věci na podkladě konkrétně vymezených námitek obviněného směřujících proti vadné právní kvalifikaci může učinit výhradně na skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů podle výsledků provedeného dokazování konaného v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a vyjádřených v napadených rozhodnutích (srov. mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003). Proto i v projednávané věci Nejvyšší soud posuzoval správnost použité právní kvalifikace s ohledem na skutkový stav věci, který zjistil a ve skutkové větě v dovoláním napadeném rozsudku vymezil soud druhého stupně. Z jeho kontextu je zcela zřejmé, že to byl obviněný, kdo po předchozí slovní rozepři, když jej poškozený napomínal, aby nerušil noční klid, poškozeného nejprve udeřil pěstí do obličeje, a když se mu poškozený snažil zabránit v dalším napadání tak, že jej sevřel v objetí, aby nemohl hýbat rukama a přimáčkl ho na plot, zuby ho ohrožoval v oblasti hlavy, až jej kousl do pravého obočí a vykousl mu kůži, přičemž se domníval, že útok vedl proti nosu poškozeného [tyto skutečnosti vyplývají zejména z výpovědí poškozeného L. V. a svědkyně V. H. (č. l. 44, 50, 53, 131 - 133 spisu) a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 5 a rozsudku soudu odvolacího na straně 9].
Jestliže obviněný v dovolání v části námitek naznačoval, že čin spáchal za podmínek nutné obrany, je vhodné připomenout, že za nutnou obranu je podle §29 tr. zákoníku považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útokem je jednání člověka, které je úmyslné a protiprávní, ale nikoliv též trestné. Pro nutnou obranu je rovněž nezbytné, aby v době, kdy pachatel jedná, útok ze strany útočníka bezprostředně hrozil. Nesmí být ukončen ani přerušen, jestliže byl ukončen nebo přerušen a nebezpečí již nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu.
Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo, protože i když poškozený obviněného v jednom momentě sám uchopil a přitiskl jej na plot, bylo to za situace, kdy již byl obviněným jako útočníkem napaden, a tímto jednáním jen vyvinul snahu obviněnému zabránit v dalších útocích, což se mu však evidentně nepodařilo, protože obviněný, když nemohl útočit rukama, jež mu poškozený zadržoval, na poškozeného zaútočil zuby tak, že se jej snažil kousnout do obličeje, což se mu nakonec podařilo.
Výtky obviněného ve vztahu k této skutečnosti, od níž dovozoval mimo jiné i nedostatek subjektivní stránky, nelze považovat za důvodné, protože on byl tím, kdo incident napadením poškozeného vyprovokoval, a ten se již jen jeho útokům bránil. Proto, pokud obviněný v dovolání namítal, že čin spáchal v sebeobraně, není pro jeho tvrzení žádný skutkový podklad, neboť nic nesvědčí pro to, že by odvracel přímo hrozící nebo trvající útok, jak předmětné ustanovení §29 tr. zákoníku předpokládá.
Na základě těchto zjištění je proto pro další úvahy dovolacího soudu podstatný popsaný skutkový děj, a nikoliv ničím nedoložená obhajoba obviněného, že se toliko bránil útokům poškozeného.
Pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání toho, že jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, v úmyslu tento čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět útoku (srov. rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud pro úplnost považuje za nutné též doplnit, že z dikce ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku plyne, že u tohoto trestného činu je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. K naplnění subjektivní stránky u tohoto trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Pokud úmysl obviněného způsobit těžké zranění ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku z provedených důkazů přímo nevyplynul, soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat tak, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (viz. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Z hlediska způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžký následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
V daném případě bylo prokázáno, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení těžké újmy zdraví, za niž se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a musí se jednat o újmu na zdraví odpovídající některému z taxativně vymezených typů poškození zdraví podle §122 odst. 2 a) až i) tr. zákoníku. Jde o vymezení značně obecné, takže závažnost jednotlivých případů může být různá, mohou se překrývat, a proto v konkrétním případě může mít porucha zdraví znaky jednoho nebo několika druhů těžké újmy na zdraví.
Ze skutkových zjištění se v této věci podává, že vážná porucha na zdraví poškozeného nenastala, neboť jak obviněný konstatoval, u poškozeného těžké následky naštěstí nenastaly, neboť zranění zanechá jen trvalou jizvu v pravém obočí, když k pohmoždění oční koule ani k zohyzdění nedošlo (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství Prim. MUDr. J. H. č. l. 69 - 73, 76 - 88 spisu). Významné za dané situace však je, že byť těžký následek nenastal, jednání obviněného k němu s ohledem na všechny zjištěné okolnosti, zejména použitý mechanizmus, směřovalo a takové těžké následky hrozily. Jak se ve znaleckém posudku podává, odchlípnutím sítnice oka, představující poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a při ukousnutí nosu, k čemuž jednání obviněného cílilo, když na obličej poškozeného zaútočil silným stiskem čelistí, by šlo o zohyzdění podle §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud s poukazem na výše uvedené skutkové i právní okolnosti shledal, že oba soudy otázku naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku v potřebné míře přezkoumaly a učinily právní závěr, který nevzbuzuje pochybnosti. Jen pro úplnost považuje dovolací soud za nutné zdůraznit, že ke zjištěnému zranění v podobě uvedených těžkých a nevratných změn nedošlo mimo jiné i proto, že se poškozený bránil. Pokud však jde o způsob útoku, nepochybně obviněný směřoval svými výpady proti obličeji poškozeného, a to ať nejprve tím, že jej opakovaně pěstí udeřil, anebo když na něj opakovaně útočil zuby. K těmto použitým způsobům napadení poškozeného je důležité zmínit i to, že obviněný absolvoval kurz boxu, a tedy věděl, že již úderem pěstí do obličeje může poškozenému způsobit zranění představující závažnou újmu na zdraví spočívající především v poškození oka. Pokud však obviněný poškozeného po opakovaných úderech pěstí navíc ohrožoval tak, že jej nakonec do oka kousl, ač chtěl kousnout do nosu, je zřejmé, že svůj útok směřoval záměrně do těchto partií, kde je uložen důležitý orgán zraku, resp. čichu, a mohlo tak dojít k závažným následkům v podobě poruchy zdraví i tím, že by mu při ukousnutí nosu nebo při jeho podstatném poranění způsobil vážné estetické narušení vzhledu jeho obličeje. Opakovanost výpadů právě proti obličejové části hlavy úmyslu obviněného způsobit takové těžké následky, plně nasvědčuje. Nelze pak přehlédnout ani intenzitu jak úderu pěstí, do oka, při němž došlo ke zlomení vnitřní části levé očnice, tak útoku zuby, jímž došlo k vykousnutí části měkkých tkání, což jsou zcela konkrétní důsledky vyvinutí výrazné síly, jak při úderu pěstí, tak i při stisku čelistí, která byla způsobilá těžké a zdraví ohrožující zranění přivodit. Uvedená zjištění svědčí pro závěr, že obviněný byl s možností, že poškozenému takové zranění způsobí, srozuměn. Bylo proto v souladu se zákonem i s obsahem skutkových zjištění dostatečně objasněno, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], jak soudy v napadených rozhodnutích správně shledaly (srov. strany 4 - 5 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 - 4 rozsudku odvolacího soudu).
Způsobené zranění spočívající v pohmoždění levé oční koule s otokem a krevním výronem očních víček vlevo, zlomenině vnitřní části levé očnice s posunem úlomků s proniknutím vzduchu do podkoží očnice, ráně kousnutím v centrální části pravého obočí se ztrátovým poraněním měkkých tkání trojúhelníkového tvaru o stranách asi 2 cm s nutným plastickým chirurgickým zákrokem je nepochybně nutno posoudit jako újmu na zdraví, která mohla vést až k vážné poruše zdraví spočívající v poškození důležitého orgánu [§122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku], a v případě ukousnutí části nosu, jak to obviněný zamýšlel, mohlo dojít k vážné poruše zdraví poškozeného tkvící v jeho zohyzdění [§122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku].
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považoval dovolání obviněného za neopodstatněné, když byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž dovolatel v dovolání žádné výhrady nevznesl).
Na podkladě výše rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů uplatněná právní kvalifikace byla užita plně v souladu se všemi zákonnými hledisky. V napadených rozhodnutích neshledal vady, jež obviněný vytýkal, a proto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve smyslu požadavku obviněného podle §265o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon trestu, v němž se obviněný nachází.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová