ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.70.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 70/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání obviněného A. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 To 305/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 197/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 70 T 197/2010, byl obviněný A. G. uznán vinným přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zpronevěry podle 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a zločin byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na pět let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože v černém pouzdře. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním směřujícím proti výroku o vině pod body 3., 5., 7., 8., proti výroku o trestu a zčásti též proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 To 305/2011, byl z podnětu jeho odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o náhradě škody ohledně poškozených Mgr. B. V. a J. B. a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo o nárocích těchto poškozených znovu rozhodnuto. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 7. a přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 8. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí v označených výrocích spočívá na nesprávném právním posouzení skutků.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, podobně jak to učinil již v odvolání, že soudy nevyhodnotily jeho jednání ve výše uvedených bodech v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Pro závěr, že spáchal zločin loupeže, a tedy že se snažil zmocnit vozu značky Škoda Octavia bílé barvy a dalšího vozu nezjištěné značky, nesvědčí podle jeho tvrzení žádný důkaz. Skutkový stav vztahující se k bodu 7. rozsudku popsal tak, že po způsobené dopravní nehodě se snažil z místa činu utéci. Když uviděl v automobilu stojícím před křižovatkou svého známého, dostal nápad schovat do tohoto automobilu předmět, jehož se chtěl před zadržením policií zbavit. Nedopustil se však žádného násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věcí. Otevřel pouze dveře u auta stojícího na křižovatce a volal na známého, ať věci vezme k sobě, tento reagoval tak, že odjel i s částí jeho věcí. Zbytek předmětů obviněný chtěl odhodit do dalšího automobilu.
Ohledně bodu 8. rozsudku obviněný uvedl, že objektivně je pouze zjištěno, že se pokoušel z místa dopravní nehody utéci a že se bránil zadržení, popřel však, že by měl v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Podle jeho tvrzení jej vůbec nenapadlo, že se jedná o policisty, protože byli oblečeni v civilu. Policisté, kteří byli účastníky tohoto incidentu, sice později vypovídali jako svědkové, že obviněnému sdělili, že jsou policisté, avšak hlukové podmínky na jedné z hlavních křižovatek, předchozí dopravní nehoda, jeho snaha o útěk a následný pád, zranění a vliv drog jsou pravděpodobnou příčinou toho, že nepochopil, že se jedná o policisty.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výrocích o vině pod body 7. a 8. (návrh na další postup neučinil).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu mají výhrady dovolatele, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav pod bodem 7., vystavily jej toliko na domněnkách, protože nebyl proveden žádný důkaz, který by objektivně dokládal, že se činu dopustil v úmyslu zmocnit se auta jeho známého.
Pod bodem 7. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v O. dne 12. 4. 2010 v době krátce po 13.00 hodin v prostoru křižovatky ulic Č. a S. poté, kdy způsobil několik dopravních nehod, za použití násilí a nože se snažil zmocnit před křižovatkou stojících motorových vozidel, nejprve osobního vozidla zn. Škoda Octavia, bílé barvy a nezjištěné registrační značky, a poté motorového vozidla terénního typu, tmavé barvy a nezjištěné registrační značky, tím způsobem, že se snažil řidiče nezjištěné totožnosti z jejich vozu vytáhnout, což se mu nepodařilo, neboť řidiči se jeho počínání ubránili a z místa činu odjeli.
Prostřednictvím výše vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů. Z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení svého počínání, když tvrdil, že se nedopustil násilí v úmyslu zmocnit se aut nezjištěných řidičů, ale že chtěl do automobilů toliko ukrýt věci, které měl u sebe a jichž se chtěl zbavit. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu a obviněný takovou vadu vytkne. O takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat (strana 10 rozsudku soudu prvního stupně a pak zejména strany 10 až 14 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného na straně jedné a svědků por. Ing. D. B., kpt. Mgr. P. Č. a kpt. Bc. V. H., policistů, kteří jednání obviněného vůči neztotožněným řidičům vozidel sledovali a posléze i proti němu zasahovali, jakož i svědků, kteří výpovědi policistů potvrzovali (př. D. G.), soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Obviněný stejné nebo obdobné výhrady jako v dovolání uplatňoval již v průběhu řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a soudy obou stupňů, především však odvolací soud se jimi dostatečně zabývaly. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. a odvolací soud zevrubně a přesvědčivě vyložil, proč obhajobu obviněného nelze akceptovat.
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Okolnost, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě sama o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl – posuzováno s určitou benevolencí - relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 8. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku tvrzením, že „z jeho jednání se nedá odvodit, že měl v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a že jej vůbec nenapadlo, že se jedná o policisty.“ Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje zákonné znaky tohoto přečinu po stránce subjektivní.
Přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
Obviněný se měl podle zjištění soudů označeného přečinu dopustit tím, že dne 12. 4. 2010 v době kolem 13.25 hodin v O. na ulici S. poté, kdy se dopustil několika dopravních nehod a pokusil se zmocnit cizích motorových vozidel, kladl aktivní odpor rukama a nohama proti zasahujícím policistům por. Ing. D. B., kpt. Mgr. P. Č. a kpt. Bc. V. H. a svým násilným jednáním způsobil posledním dvěma jmenovaným lehká zranění vyžadující toliko jednorázová ošetření a kpt. Bc. V. H. způsobil rovněž škodu na věcech ve výši 1.250,- Kč.
Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že údajní policisté byli v době zákroku v civilu a pokud prohlásili, že jsou policisté, on tuto skutečnost nepochopil, protože k zákroku došlo na rušné křižovatce po dopravní nehodě, po jeho útěku a pádu, byl ovlivněn zraněním i působením drog. Nenapadlo jej, že se jedná o policisty, a na jeho úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby nelze usuzovat ani z jeho jednání. Z textu dovolání se podává, že námitkami směřujícími proti právnímu posouzení skutku obviněný zpochybňuje především úmyslné zavinění, tj. úmysl působit na výkon úřední osoby. Naplnění jiných zákonných znaků nebylo zpochybněno, a proto k nim ani dovolací soud nezaměřil svoji pozornost.
Zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
Přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je přečinem úmyslným, přičemž se vyžaduje úmysl přímý. Podle 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trestný čin je spáchán v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Konkrétně to znamená, že pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, anebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že při posouzení subjektivní stránky přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není podstatné, že napadení příslušníci Policie České republiky nebyli ve služebním stejnokroji, pakliže obviněný z jiných okolností věděl, že v daném okamžiku konají službu a plní služební povinnosti. V konkrétním případě zdůrazňoval, že výpověďmi svědků – poškozených policistů, jakož i svědka D. G. – bylo prokázáno, že se tak stalo (nejméně prohlášením policistů na místě činu při zásahu). Poznamenal, že pakliže se obviněný hájil tím, že nevěděl, že se jedná o policisty, jde o obhajobu, kterou uplatnil i v jeho předchozí trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 8/2007. Překonání odporu, který směřuje ke zmaření oprávněného služebního zákroku, případné použití fyzické síly k předvedení řidiče motorového vozidla důvodně podezřelého z požití návykových látek, který odmítl dobrovolně se nechat předvést a zákroku policistů se vzpíral, je podle odvolacího soudu právem i povinností příslušníků Policie České republiky. Použití násilí k zamezení takového oprávněného zákroku je proto podle něj třeba považovat za výše uvedený přečin (strana 15 napadeného rozsudku).
Dovolací soud se závěry odvolacího soudu souhlasí. Obviněný s nimi polemizoval pouze v úsudku, že věděl o tom, že zakročující osoby byli skutečně policisté. Tvrdil, že i kdyby poškození policisté prokázali svou příslušnost k policii ústním prohlášením „policie“, (což je v souladu s ustanovením §12 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), se zřetelem na konkrétní situaci na místě činu a svoji indispozici danou jednak tím, že byl pod vlivem drog, jednak po dopravní nehodě, tak by jejich sdělení nepochopil. K tomu je třeba uvést, že jakkoliv byla situace na místě činu vypjatá, byla zaviněna právě obviněným, který se zde pod vlivem návykové látky dopustil závažné trestné činnosti. Přitom je významné, že do tohoto stavu se obviněný přivedl sám a dobrovolně, ač měl opakovaně negativní zkušenost s důsledky konzumace návykové látky na své jednání a v době zahájení konzumace návykové látky byla jeho schopnost ovládat své jednání ve vztahu k aplikaci návykové látky jen lehce a nepodstatným způsobem snížena. Obhajoba obviněného, že jej vůbec nenapadlo, že se jedná o policisty, je s ohledem na okolnosti jejich zákroku právě po spáchání závažné trestné činnosti obviněným neakceptovatelná; vždyť právě taková situace musela obviněnému jasně signalizovat, že zákrok policistů lze reálně očekávat (ostatně sám obviněný v odůvodnění dovolání v jiných souvislostech udával, že se chtěl zbavit předmětu, který měl u sebe, ještě před zadržením policií). Obviněný se zjevně snažil z místa činu utéci a bylo mu v tom zabráněno tím, že po pádu na zem, na kterém se podílel neztotožněný muž, ho při pronásledování doběhl jako první por. Ing. D. B., který jej po sdělení své příslušnosti k policii vyzval, aby zůstal na místě, čemuž se obviněný nechtěl podrobit a kopal kolem sebe. Znehybnit obviněného a přiložit mu pouta se podařilo až po příchodu kpt. Mgr. P. Č. a kpt. Bc. V. H. Ani podle dovolacího soudu není možné vyvozovat, že obviněný za takových okolností nemohl tušit, že osobami, které mu přes jeho aktivní fyzický odpor namířený proti nim brání v útěku, jsou právě policisté. Přijmout též nelze jeho námitku, že ani z jeho jednání nelze vyvodit, že měl v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Vždyť právě jeho konkrétní jednání, aktivní odpor proti zásahu policistů svědčí o tomto záměru a jeho neochotě dobrovolně se podrobit jejich pokynům. To vše dokládá, že obviněný za použití fyzické síly působil na policisty v době výkonu jejich pravomoci, a to s jasným záměrem jim ve výkonu jejich pravomoci zabránit, v důsledku čehož byly opodstatněně shledány znaky úmyslného zavinění.
Soudy proto nepochybily, pakliže jednání obviněného popsané pod bodem 8. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně označily za násilí užité v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a kvalifikovaly je jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková