ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.732.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 732/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 o dovolání obviněného R. G., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 3 To 64/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 131/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 10 T 131/2011, byl obviněný R. G. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (pod body 1., 2. výroku o vině) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle 234 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině), za což byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným P. M. částku 250,- Kč a J. K. částku 4.200,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených přečinů dopustil tím, že:
1. dne 16. 2. 2011 kolem 12:45 hodin v Č. K., T., na vrátnici areálu společnosti Schwan Stabilo, s. r. o., využil krátké nepřítomnosti vrátného P. M. a k jeho škodě ze stolu odcizil volně položený mobilní telefon zn. Nokia MT 5230 s paměťovou kartou, SIM kartou a kreditem v celkové hodnotě 3.150,- Kč,
2. dne 19. 5. 2011 kolem 07:50 hodin v Č. K., U., v sídle společnosti VIDOX, s. r. o., odcizil z otevřené kanceláře výrobního ředitele J. K. na stole volně položenou koženou peněženku v hodnotě 200,- Kč s finanční hotovostí ve výši 4.000,- Kč, osobními doklady na jméno poškozeného J. K., platební MAX kartou vydanou Poštovní spořitelnou na jeho jméno a platební kartou CCS vydanou na společnost VIDOX, s. r. o., celkem tak odcizením věcí způsobil škodu ve výši nejméně 4.200,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že v posledních třech letech byl odsouzen pro jiné trestné činy krádeže, a to rozsudky Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2010, č. j. 3 T 90/2009-215, a ze dne 10. 11. 2010, č. j. 3 T 111/2010-120, kterými mu mimo jiné za trestné činy podle §247 odst. 1 písm. e), §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 3 To 64/2012, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a d) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a jednak že dne 5. 12. 2011 mu zdravotní stav neumožňoval se hlavního líčení plnohodnotně zúčastnit, v čemž spatřoval porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konkrétně uvedl, že od samého počátku svého trestního stíhání se bránil, že se trestného jednání nedopustil, případně že jsou dány takové pochybnosti, které neumožňují uznat jej vinným, že spáchal výše uvedené přečiny. Přestože si je vědom toho, že Nejvyšší soud nepřezkoumává skutkový stav věci, považuje pochybení soudů nižších stupňů za natolik zásadní, že je nemůže nezmínit. Obviněný měl za to, že zjištění skutkových okolností je založeno pouze na nepřímých důkazech, které ale nejsou pro jeho odsouzení dostatečné, a orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo vyloučit, že by se přečinu nemohla dopustit jiná osoba. Obviněný dodal, že podle jeho zjištění, které uváděl již v předchozím řízení, je mobilní telefon, který měl být odcizen, stále používán. Vytkl proto soudům, že měly zjistit, kým je používán a jak s ním bylo nakládáno.
Odkaz na dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. rozvedl v tom smyslu, že je přesvědčen, že jestliže měl jako obviněný právo se hlavního líčení zúčastnit, je toto právo spojeno s tím, že je přítomen v hlavním líčení ve stavu, který umožňuje se ho plnohodnotně účastnit a hájit svá práva. Svůj zdravotní stav během hlavního líčení dne 5. 12. 2011 za takový nepovažoval.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný při Nejvyšším státním zastupitelství nevyužil svého oprávnění a k dovolání se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo relevantně uplatněno pouze ohledně dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak i tam je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný, odkazuje na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Českém Krumlově a z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Českých Budějovicích. Tuto povahu mají především námitky obviněného, že nebylo spolehlivě prokázáno, že se činů, jimiž byl uznán vinným, dopustil právě on, jelikož v prostorách, kde došlo ke krádežím, se pohybovali i další lidé, a že nepřímé důkazy, které proti němu byly použity, nejsou pro jeho odsouzení dostatečné.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebyl to on, kdo odcizil mobilní telefon a peněženku, respektive to nelze bez pochybností tvrdit) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle 234 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud sice již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Přestože se obviněný ve svém dovolání takové interpretace implicitně dovolává, Nejvyšší soud shledal, že o takovou situaci se v tomto případě zcela zjevně nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nepochybil, shledal-li v této části rozsudek soudu prvního stupně správným, jak uvedl na str. 3 odůvodnění svého usnesení, a vystavil-li na nich své rozhodnutí.
Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně v případě krádeže mobilního telefonu o jím specifikované usvědčující důkazy, tj. o záznam bezpečnostních kamer sledujících prostor vrátnice (resp. fotografie pořízené z tohoto záznamu, viz č. l. 34 – 43), v níž došlo ke krádeži mobilního telefonu, a o výpověď poškozeného P. M., z nichž vyplynulo, že obviněný se pohyboval v uvedeném prostoru přesně v době, kdy ke krádeži došlo a kdy se poškozený musel na krátký čas vzdálit. Sám obviněný potvrdil, že se na místě nacházel. Důležitým důkazem jsou podle soudu prvního stupně protokoly PČR OO Č. K. a P., podle nichž byl odcizený mobilní telefon vypátrán v prodejně MOBIL WIN, s. r. o., v P. Správně také připomněl, že ze smlouvy o prodeji tohoto mobilního telefonu (kód IMEI odpovídá telefonu odcizenému) za částku 1.000,- Kč vyplývá (viz č. l. 32 spisu), že ohledně prodávajícího jsou uvedeny všechny osobní údaje obviněného, a to včetně čísla občanského průkazu. Co do podrobnější argumentace Nejvyšší soud odkazuje na str. 5 - 6 rozsudku nalézacího soudu či str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu, se kterou se plně ztotožňuje. Námitky obviněného nelze než označit jako naprosto účelové, vedené snahou zpochybnit význam usvědčujících, byť nepřímých, důkazů, navíc vykazující značné nesrovnalosti či dokonce zjevné nepravdy, jako je např. dokládání řádného nabytí vlastnictví předmětného telefonu obviněným za situace, že poskytnuté doklady (č. l. 48 – 51) neodpovídají odcizenému telefonu ani co do barvy, natož z hlediska kódu IMEI. Z tohoto důvodu se jeví zcela nadbytečným požadavek obviněného, aby soudy zjišťovaly, kdo předmětný mobilní telefon v současné době používá, když navíc ze spisu je zřejmé (č. l. 20), že tento byl poškozenému policií vrácen dne 21. 3. 2011.
Ohledně odcizení peněženky poškozenému J. K. soud skutková zjištění spolehlivě opřel (viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu) o výpověď poškozeného a poměrně detailní záznamy bezpečnostních kamer (č. l. 71), umístěných před jeho kanceláří. Z nich je patrné předně to, že v blízkosti kanceláře se v danou dobu pohyboval z cizích lidí pouze obviněný, za druhé lze rozeznat na záznamu, že obviněný opakovaně do kanceláře poškozeného v jeho nepřítomnosti vstoupil, přičemž – jak správně postřehly oba soudy – jeho chování v posledním případě (čas záznamu 7:51:50 až 7:52:15 hodin), tj. obezřetné rozhlížení se před vstupem i po odchodu, urychlený odchod z kanceláře za roh (mimo dohled kamer) za současného zasouvání si nějakého předmětu pravou rukou do pravé kapsy kalhot, jednoznačně odpovídá chování člověka při krádeži.
Ve skutečnosti tak není vůbec žádných pochybností o tom, že oba skutky spáchal obviněný R. G. Není od věci připomenout fakt, že přivolaný policista prap. M. H. jej na základě zhlédnutí záznamu kamer bezpečně a zcela konkrétně identifikoval na základě předchozích bohatých zkušeností s jeho obdobnou trestnou činností. To plně koresponduje i s předchozími rozhodnutími Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 90/2009 a sp. zn. 3 T 111/2010 i opisem rejstříku trestů, v němž má již jedenáct záznamů, přičemž většinou se jedná o speciální recidivu. Všechny provedené důkazy ve svém souhrnu vyúsťují v logický závěr, že za pachatele krádeží i neoprávněného opatření platebního prostředku byl důvodně označen obviněný, který se snažil svými účelovými výpověďmi odvrátit podezření od své osoby. Dovolací soud nemá žádný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Nešlo zde o případ svévolného hodnocení důkazů nebo o případ, kdy by závěr o vině obviněného neměl oporu ve výsledcích dokazování nebo připouštěl rozumné pochybnosti. Přestože obviněný ve svém dovolání nebrojil proti nesprávnosti právní kvalifikace těchto skutků, Nejvyšší soud konstatuje, že ani v této otázce nezjistil žádné pochybení, když shora popsané jednání pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně soudy správně posoudily jako pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a dílčí útok pod bodem 2. též jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle 234 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud by obviněný uplatnil pouze výše uvedený dovolací důvod, musel by Nejvyšší soud dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než zákon připouští. Dovolatel však vedle tohoto dovolacího důvodu odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Konkrétně namítal porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, které mělo spočívat v tom, že v hlavním líčení dne 5. 12. 2012 byl zdravotně indisponován, což mu bránilo se jej plnohodnotně zúčastnit. Nevyšší soud shledal, že tato námitka byla uplatněna sice relevantně, nicméně je neopodstatněná.
Nejvyšší soud považuje za vhodné předně uvést, že podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že v hlavním líčení, ve kterém je těžiště procesu dokazování, je přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec v nepřítomnosti obviněného nelze konat. Ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. ř., které upravuje přítomnost obviněného v hlavním líčení, konkrétně stanoví, že v nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba mu byla řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, přičemž bylo také dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř. Hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného naopak nelze konat, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, což ovšem neplatí, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
V daném případě však obviněný namítá, že sice byl v hlavním líčení přítomen, nicméně jeho zdravotní stav mu neumožňoval se jej plnohodnotně zúčastnit. V této souvislosti právě vystupuje do popředí čl. 38 odst. 2 Listiny a ty jeho atributy, jejichž prostřednictvím je garantováno právo každého na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz též článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě). „Možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům“ v sobě bezesporu zahrnuje i stav takové zdravotní disponovanosti, aby toho byl obviněný fyzicky i duševně schopen. Obecně tedy lze připustit, že může nastat situace, kdy obviněný, který má právo být přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, je probíhajícímu jednání fyzicky přítomen, nicméně jeho zdravotní indispozice je natolik závažného charakteru, že mu fakticky nedovoluje své právo realizovat, tedy relevantně a přiměřeně „se vyjadřovat ke všem prováděným důkazům“. Jinými slovy lze též konstatovat, že za určitých okolností může nastat situace, kdy sice formálně nejsou porušena žádná procesní ustanovení o přítomnosti obviněného, nicméně nejsou naplněny všechny ústavně garantované požadavky na spravedlivý proces. Zda takové okolnosti skutečně nastaly, bude záležet na posouzení konkrétních okolností daného případu.
Jak Nejvyšší soud zjistil, uvedenou námitkou obviněného se zabýval již odvolací soud, neboť ji dovolatel uplatňoval rovněž v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud na str. 2 napadeného usnesení připomněl, že obviněný byl k hlavnímu líčení eskortován z výkonu trestu. Odvolací soud z toho vyvodil důvodný předpoklad, že v tomto okamžiku byl schopen účasti na jednání a nevznesl žádnou námitku, neboť v opačném případě by nepochybně byla provedena vězeňskou službou příslušná opatření. Na samém počátku hlavního líčení si obviněný stěžoval na zdravotní obtíže, soud však neshledal překážku takového charakteru, která by odůvodňovala odročení jednání. Následně se udělalo obviněnému nevolno. Soud hlavní líčení přerušil a přivolal záchrannou lékařskou službu. Přivolaný lékař konstatoval, že nejsou žádné překážky k tomu, aby se obviněný mohl bez ohrožení zdraví zúčastnit hlavního líčení. To je doloženo záznamem o výjezdu Zdravotnické záchranné služby. Podle odvolacího soudu jsou proto námitky obviněného z hlediska bezvadného postupu řízení bezvýznamné.
Nejvyšší soud s názorem odvolacího soudu souhlasí. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 12. 2011 se jasně podává, že nevolnost obviněného nebyla takové povahy a závažnosti, aby mu bránila vyjadřovat se k obžalobě a ke všem prováděným důkazům. Proto také nelze považovat účast obviněného v tomto hlavním líčení za neplnohodnotnou, nevalidní. Pro tento závěr svědčí zejména vyjádření zasahujícího lékaře Zdravotnické záchranné služby zachycené v protokole o konání hlavního líčení a obsah záznamu o výjezdu Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje (č. l. 154, 152), ale zejména i faktické chování obviněného během hlavního líčení (č. l. 153 – 163). Obviněný po vyšetření lékařem jednak sám projevil svoji vůli se hlavního líčení účastnit, v jeho průběhu ve své výpovědi přiměřeně a poměrně obsáhle reagoval na vznášená obvinění, výpovědi svědků i ostatní prováděné důkazy a prostřednictvím obhájkyně navrhoval i vlastní důkazní prostředky. Není rovněž bez významu, že po celou dobu předmětného hlavního líčení byla přítomna obhájkyně obviněného, která na předkládané důkazy rovněž mohla reagovat a skutečně tak i činila. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému považuje postup obou soudů, vyhodnotily-li námitky obviněného jako nedůvodné, za správný a podložený (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 626/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1284/2006, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2105/08). Postupem soudu prvního stupně nebylo nijak dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto výtky obviněného nemohly obstát.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvého stupně vytýkanými vadami netrpí. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková