ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.766.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 766/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 13 To 570/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 66/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 T 66/2010, uznal obviněného M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 11. 5. 2010 v době od 8,30 do 9,00 hodin na pozemku rodinného domu v obci D., okr. P., v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji sestru M. K. tak, že s kladivem, které držel v ruce, mával proti poškozené a nad její hlavou, poškozená se snažila utéci, což se jí na krátkou chvíli podařilo, útok obžalovaného pokračoval před jejím bytem, znovu se po ní rozpřahoval s kladivem v ruce a mával s ním, a svého jednání zanechal až poté, co do něho poškozená strčila tak, že upadl na zem, přičemž v průběhu tohoto incidentu v přesně nezjištěné chvíli obžalovaný kladivem zasáhl poškozenou a způsobil jí tím tržnou ránu na hlavě v levé temenně-týlní krajině délky 3 cm pronikající do podkoží a dále způsobil povrchní kožní oděrky na levém lokti a obou kolenou“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 trestního zákoníku, za který mu podle §146 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci – železného kladiva s dřevěnou rukojetí o délce 28 cm. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem O.-V., J., částku 5.770,- Kč a poškozené M. K., bytem D., částku 360,- Kč, přičemž posledně jmenovanou poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný, poškozená M. K. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích (ta tak učinila v neprospěch obviněného) odvolání, o nichž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 13 To 570/2010, rozhodl v bodě I. tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného vinným jednáním v tomto rozsudku blíže specifikovaným, jež právně posoudil jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu za ně mu podle §145 odst. 1 za použití §58 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty – železného kladiva o celkové hmotnosti 1400g s dřevěnou rukojetí o délce 28 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem O.-V., J., částku 5.770,- Kč a poškozené M. K., bytem D., částku ve výši 9.600,- Kč. V bodě II. rozsudku pak soud druhého stupně odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, o němž Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 838/2011, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 13 To 570/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po vrácení věci se Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích znovu zabýval odvoláními obviněného, okresní státní zástupkyně a poškozené M. K. a usnesením ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 13 To 570/2010, vyslovil, že všechna podaná odvolání se podle §256 tr. ř. zamítají.
Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Najmana podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především kategoricky popřel, že by jeho jednání směřovalo k úmyslu spáchat trestný čin a způsobit poškozené jakékoli ublížení na zdraví. Podle konstantní judikatury totiž k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, ale musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 trestního zákoníku směřoval i ke způsobení následku ublížení na zdraví, resp. musí být prokázáno, že šlo o takové úmyslné jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, aniž došlo k jeho dokonání.
Obviněný následně (stejně jako v předchozím dovolání) popsal průběh celého incidentu s tím, že jeho obhajoba je v tomto směru neměnná. Znovu zopakoval, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem poškozené ublížit, chtěl ji pouze odradit od jejích dalších útoků. Sám si není vědom okamžiku, kdy ke zranění poškozené došlo. Poukázal na výpověď samotné poškozené, která tři dny po incidentu vypověděla, že skutečně neví, kdy přesně došlo ke vzniku zranění, a nedokázala popsat bližší podrobnosti, za jakých mělo ke zranění dojít. Vyjádřil však údiv nad tím, že si poškozená na všechny podrobnosti vzpomněla až po roce a půl u veřejného zasedání před odvolacím soudem. Soudům nižší instance vytknul, že závěr o jeho úmyslném zavinění toliko presumovaly, ale neprokázaly. Odvolával se přitom na závěry vyřčené v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Skutková zjištění podle jeho názoru spíše odpovídají tomu, že nezvládl emočně vypjatou situaci a nástrojem, který právě držel v ruce, uhodil poškozenou naprosto nechtěně. Zdůraznil, že zranění poškozené nedosáhlo charakteru ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 trestního zákoníku, o čemž svědčí také závěry znaleckého posudku MUDr. Pavla Toupalíka, a že to byla naopak poškozená, která způsobila zranění jemu.
Dovolatel opětovně namítl, že ve věci existují značné nejasnosti stran subjektivní stránky předmětného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku s odkazem na ustanovení §13 odst. 2 a také ustálenou judikaturu (jmenovitě zmínil rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. trest., a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 10/2005, 5 Tz 49/2001 a 3 Tdo 841/2006). Akcentoval, že pro posouzení jednání jako pokusu má význam zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání trestného činu, přičemž všechny okolnosti musí v souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu. V posuzované věci je přesvědčen, že všechny okolnosti směřují jednoznačně k závěru, že neměl v úmyslu způsobit poškozené jakékoliv zranění.
V další části dovolání obviněný předestřel, že má čistý trestní rejstřík, a proto je přesvědčen o neadekvátnosti rozhodnutí soudu druhého stupně, který je v rozporu se zásadami pro ukládání trestů, zejména pak se zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Zopakoval, že předmětný incident nevyprovokoval, když v jeho počátku byla dokonce výrazně aktivnější jeho sestra. Měl za to, že jeho chybou bylo pouze to, že se nechal unést, čehož velmi lituje. Pokud by jeho jednání mělo nést znaky nějakého postižitelného jednání, pak by se mohlo jednat maximálně o přestupek proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. I proto považoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za neúměrně přísné, a to také vzhledem ke svému věku a dosavadní bezúhonnosti.
V dalším textu dovolatel popsal svůj dlouhodobě špatný vztah s poškozenou sestrou M. K., který trvá již od roku 2008, a vyslovil domněnku, že poškozená cíleně a záměrně předmětný konflikt vyprovokovala. Zmínil, že v současné době je u Okresního soudu v Pardubicích veden spor o vyklizení nemovitosti bez bytové náhrady, kde žalobkyní je poškozená. Zároveň je u stejného soudu veden spor o určení neplatnosti darovací smlouvy týkající se rovněž předmětné nemovitosti na adrese D. a vedeno dědické řízení, ve kterém se vyčkává skončení této trestní věci. Pokud by byl uznán vinným úmyslným trestným činem, pak by tato skutečnost mohla zakládat dědickou nezpůsobilost podle §469 občanského zákoníku, přičemž takového stavu chtěla podle jeho mínění poškozená dosáhnout.
V závěru svého podání obviněný namítl, že odvolací soud se neřídil právními názory a závěry vyslovenými ve zrušujícím rozhodnutí Nevyššího soudu, pouze mechanicky odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a skutkovými zjištěními se blíže nezabýval. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř., příp. §265m odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) svého práva vyjádřit se věcně k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Třebaže současně zjistil, že obviněný dne 24. 4. 2012, tedy v době po podání dovolání, zemřel, nebrání tato skutečnost projednání dovolání. Trestní stíhání totiž nelze zastavit proto, že obviněný zemřel (§265p odst. 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Přestože výhrady obviněného ve světle těchto teoretických východisek naplňují jím zvolený dovolací důvod, Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Obviněný i v nyní podaném dovolání uplatnil ve velké míře totožné námitky, které formuloval již v předchozím dovolání, na základě něhož Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žádné nové výhrady ve věci neuvedl, své námitky jen nově podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 10/2005, 5 Tz 49/2001 a 3 Tdo 841/2006 (ta se však zabývají převážně problematikou, proč v té které konkrétní věci soudy nepostupovaly správně, když tam popsané jednání posoudily jako těžkou újmu na zdraví). Identickou problematikou se však Nejvyšší soud zabýval již ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci (sp. zn. 8 Tdo 838/2011), takže lze na závěry tam uvedené přiměřeně odkázat.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 trestního zákoníku, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta, z níž se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jinému způsobit újmu na zdraví, avšak k dokonání trestného činu nedošlo .
Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku se rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková podstata zde vyžaduje úmyslné zavinění. V tomto případě je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje
u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je
v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele , které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo
z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů celý incident vznikl v důsledku dlouhotrvajících sporů mezi sourozenci pramenících z majetkových neshod ve vztahu k vlastnictví nemovitosti, bezprostředním motivem vzniku hádky byl požadavek poškozené na zaplacení elektřiny obviněným. Obviněný následně fyzicky poškozenou napadl tak, že s kladivem, které držel v ruce, mával proti ní a nad její hlavou, poškozená se snažila utéci, což se jí na krátkou chvíli podařilo. Útok obviněného pokračoval před jejím bytem, znovu se po ní rozpřahoval s kladivem v ruce a mával s ním, a svého jednání zanechal až poté, co do něho poškozená strčila tak, že upadl na zem. V průběhu tohoto incidentu obviněný poškozené způsobil tržnou ránu na hlavě.
Soud prvního stupně hodnotil subjektivní stránku jednání obviněného na str. 7 odůvodnění svého rozsudku, kde podrobně rozebral, proč jednání obviněného posoudil jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 trestního zákoníku. Hodnotil přitom dlouhodobě špatné sourozenecké vztahy obviněného a poškozené, které se promítaly i do obsahu jejich výpovědí, do vzájemného obviňování a napadání jeden druhého. Zabýval se emočně vypjatou situací v době incidentu, tvrzením obviněného, že kdyby chtěl způsobit závažné zranění, tak by to bezpochyby učinil, posuzoval i použitý nástroj, který obviněný při fyzickém útoku použil. Po zhodnocení všech důkazů dospěl k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, kdy šel za poškozenou s kladivem v ruce, přiblížil se k ní na bezprostřední vzdálenost, mával proti ní a nad její hlavou kladivem, až ji nakonec zasáhl do hlavy a způsobil jí výše popsané zranění, přičemž vzhledem k vyhrocené situaci a k charakteru nástroje si musel být vědom, že může dojít k nechtěnému následku.
Odvolací soud v následném řízení po zrušení jeho původního rozhodnutí Nejvyšším soudem doplnil dokazování výslechem poškozené M. K. a znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D., a přečtením písemné zprávy MUDr. L. U., vyžádané z popudu poškozené, v níž lékař posoudil zranění ruky obviněného.
Po doplnění dokazování se odvolací soud přiklonil k verzi vzniku poranění tak, jak ji prezentovala poškozená a potvrdil znalec. Znalec se v opakovaném výslechu před odvolacím soudem podrobně vyjádřil zejména k intenzitě, jakou obviněný vedl úder do temenní oblasti hlavy poškozené. Potvrdil, že se jednalo o úder střední intenzity působícího násilí, zároveň však uvedl, že se nejednalo o náhodný úder a i v případě, že by ke zranění došlo společným pádem, musela by být k úderu užita určitá intenzita. Popřel také varianty vzniku poranění předestřené obviněným, zároveň však vyvrátil tvrzení poškozené, že by obviněný vůči ní užil násilí větší intenzity.
Lze tak uzavřít, že skutkovým zjištěním, která soudy obou instancí učinily, odpovídá právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. V podrobnostech stačí odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
V poslední části svého podání obviněný uplatnil námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, když tvrdil, že oba soudy nižších instancí řádně nezohlednily polehčující okolnosti na jeho straně, zejména dosavadní bezúhonnost a to, že spor nevyprovokoval.
K možnosti napadnout v dovolacím řízení výrok o trestu je předně třeba zdůraznit, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Zatímco první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jinými slovy řečeno, stanoví-li ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace pak ovšem nebylo lze z hlediska tohoto dovolacího důvodu akceptovat ani námitky obviněného, jimiž výrok o uloženém trestu odnětí svobody zpochybnil.
Přestože lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napravit některé vady výroku o trestu, je striktně vymezeno, které vady to jsou. Pod žádný z dovolacích důvodů však nespadají tzv. jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a