ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.922.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 922/2012-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání obviněných R. K. , a J. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 9 To 9/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. K. a J. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 2 T 3/2011, uznal obviněné R. K. a J. B. (dále případně též „dovolatelé“) vinnými, že:
„dne 15. 4. 2009 v P., ul. N. v sídle společnosti Reality 21 s.r.o., po předchozí vzájemné dohodě, poté, co obviněný J. B. opatřil padělaný občanský průkaz vystavený na jméno P. R., finanční prostředky ve výši 100.000,- Kč na zaplacení rezervačního poplatku u společnosti Reality 21 s.r.o. a na zaplacení nájemného J. S., podklady pro úřední jednání, a obviněného R. K. převážel ve svém osobním motorovém vozidle, obviněný R. K. opakovaně úmyslně neoprávněně vystupoval pod jménem poškozeného P. R., přičemž se prokazoval padělaným občanským průkazem na jméno poškozeného, opatřeným jeho vlastní fotografií, který vydával jako pravý, rovněž kromě dalších podkladů předložil jako pravou padělanou plnou moc A. R., podle které měl být zplnomocněn P. R. ke všem úkonům souvisejícím s koupí níže uvedených nemovitostí, vystavenou dne 15. 4. 2009 a ověřenou téhož dne notářem JUDr. A. A. v H. B., přičemž se jednalo o padělek zhotovený padělateli téhož dne; s cílem získat přístup do nemovitosti a klíče a mít možnost později vystupovat jako vlastník nemovitosti, předstíral obviněný R. K., vydávající se za poškozeného P. R., zájem o nájem nemovitostí a jejich koupi a uzavřel pod jménem poškozeného P. R. prostřednictvím společnosti Reality 21 s. r.o. jako nájemce Smlouvu o nájmu nemovitosti s pronajímatelem J. S., a to na budovu umístěnou na pozemku, další pozemky, zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P., v katastrálním území H. obec P., okres P., na dobu od 15. 4. 2009 do 31. 5. 2009 a téhož dne Smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí na tytéž nemovitosti s jejím vlastníkem J. S. se závazkem nejpozději do 30. 5. 2009 uzavřít kupní smlouvu na uvedenou nemovitost za částku 8.737.870,- Kč, na základě těchto smluv obviněný R. K. převzal nemovitosti do svého užívání, přičemž podmínky Smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu vlastnictví nesplnil a přerušil veškeré kontakty jak s J. S., tak se společností Reality 21 s.r.o.,
následně dne 22. 5. 2009 v P., ul. N., v notářské kanceláři JUDr. E. N., v přímé návaznosti na již podepsané smlouvy se skutečným J. S., po předchozí vzájemné dohodě, poté, co obviněný J. B. opatřil padělaný občanský průkaz vystavený na jméno poškozeného J. S., podklady pro úřední jednání, a obviněného R. K. převážel ve svém osobním motorovém vozidle, v úmyslu vylákat úvěr ve výši 3.081.100,- Kč od poškozené společnosti Maeve s.r.o., vystupoval obviněný R. K. pod jménem poškozeného J. S., prokazoval se padělaným občanským průkazem znějícím na jméno J. S., opatřeným jeho vlastní fotografií, dále doložil výpis z katastru nemovitostí, výpis bankovního dlužníka na J. S. a nabývací titul k nemovitosti a na základě těchto dokumentů uzavřel s poškozenou společností Maeve s. r.o., se sídlem P., Z., Smlouvu o úvěru 3.081.100,- Kč, s datem vrácení nejpozději do 22. 8. 2009 s tím, že nemovitosti poškozeného J. S., a to budova, umístěná na pozemku, další pozemky, zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P., v katastrálním území H. obec P., okres P., v celkové hodnotě 8.766.240,- Kč, přešly na společnost Maeve s.r.o. jako dočasný zajišťovací převod vlastnických práv do doby splacení půjčky, a to na základě Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti ze dne 22. 5. 2009 a
tímto jednáním tak obvinění způsobili vážnou újmu na právech poškozených P. R. a J. S., kdy na základě padělaných osobních dokladů, padělané plné moci, včetně notářského ověření, vydávaných za pravé, jménem poškozeného P. R. obviněný R. K. uzavřel Smlouvu o nájmu předmětné nemovitosti a Smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu vlastnictví na tutéž nemovitost s poškozeným J. S., a následně vydávající se za poškozeného J. S. uzavřel po doložení dalších listinných materiálů vystavených na jméno poškozeného, bez souhlasu faktického vlastníka nemovitosti na společnost Maeve s.r.o. Smlouvu o úvěru, kdy v souladu s touto smlouvou došlo ke změně zápisu vlastníka nemovitosti v katastru nemovitostí, čímž byla poškozenému J. S. způsobena škoda ve výši 8.766.240,- Kč a dále v důsledku vyplacení poskytnutého úvěru obviněným, kteří jej následně použili pro svojí vlastní potřebu, byla poškozené společnosti Maeve s.r.o. způsobena škoda ve výši nejméně 2.980.100,- Kč“.
Takto popsané jednání soud u obou obviněných právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obviněnému R. K. za to (a za sbíhající se trestný čin z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 4 T 203/2009) uložil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, když současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Semilech, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. B. za to uložil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu Nokia 1208 a mobilního telefonu Nokia 6500c. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti Maeve s. r. o. se sídlem P., Z., náhradu škody ve výši 2.994.023,- Kč, a podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené J. S., bytem P., B., a M. U., bytem P., S., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 9 To 9/2012, tak, že z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d) a ohledně obviněného R. K. též podle písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu oba obviněné uznal vinnými, že:
„dne 15. 4. 2009 v P., ul. N. v sídle společnosti Reality 21 s. r. o., po předchozí vzájemné dohodě, poté, co obviněný J. B. opatřil padělaný občanský průkaz vystavený na jméno P. R., finanční prostředky ve výši 100.000,- Kč na zaplacení rezervačního poplatku u společnosti Reality 21 s r.o. a na zaplacení nájemného J. S., podklady pro úřední jednání, a obviněného R. K. převážel ve svém osobním motorovém vozidle, obviněný R. K. opakovaně vystupoval pod jménem P. R, přičemž se prokazoval padělaným občanským průkazem na jméno poškozeného, opatřeným jeho vlastní fotografií, který vydával jako pravý, rovněž kromě dalších podkladů předložil jako pravou padělanou plnou moc A. R., podle které měl být zplnomocněn P. R. ke všem úkonům souvisejících s koupí níže uvedených nemovitostí, vystavenou dne 15. 4. 2009 a ověřenou téhož dne notářem JUDr. A. A. v H. B., přičemž se jednalo o padělek zhotovený padělateli téhož dne; s cílem získat přístup do nemovitosti a klíče a mít možnost později vystupovat jako vlastník nemovitosti, předstíral obviněný R. K., vydávající se za poškozeného P. R., zájem o nájem nemovitostí a jejich koupi a uzavřel pod jménem P. R. prostřednictvím společnosti Reality 21 s r.o. jako nájemce Smlouvu o nájmu nemovitosti s pronajímatelem J. S., a to na budovu umístěnou na pozemku, další pozemky, zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P., v katastrálním území H. obec P., okres P., na dobu od 15. 4. 2009 do 31. 5. 2009 a Smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí na tytéž nemovitosti s jejím vlastníkem J. S. se závazkem nejpozději do 30. 5. 2009 uzavřít kupní smlouvu na uvedenou nemovitost za částku 8.737.870,- Kč, na základě těchto smluv obviněný R. K. převzal nemovitosti do svého užívání, přičemž podmínky Smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti nesplnil a přerušil veškeré kontakty jak s J. S., tak se společností Reality 21 s.r.o.,
následně dne 22. 5. 2009 v P., ul. N., v notářské kanceláři JUDr. E. N., v přímé návaznosti na již podepsané smlouvy se skutečným J. S., po předchozí vzájemné dohodě, poté, co obviněný J. B. opatřil padělaný občanský průkaz vystavený na jméno poškozeného J. S., podklady pro úřední jednání, a obviněného R. K. převážel ve svém osobním motorovém vozidle, v úmyslu vylákat úvěr ve výši 2.500.000,- Kč od poškozené společnosti Maeve s.r.o., vystupoval obviněný R. K. pod jménem poškozeného J. S., prokazoval se padělaným občanským průkazem znějícím na jméno J. S., opatřeným jeho vlastní fotografií, dále doložil výpis z katastru nemovitostí, výpis bankovního dlužníka na J. S. a nabývací titul k nemovitosti a na základě těchto dokumentů uzavřel s poškozenou společnosti Maeve s. r.o., se sídlem P., Z., Smlouvu o úvěru 3.081.100,- Kč, s datem vrácení nejpozději do 22. 8. 2009 s tím, že vlastnické právo k nemovitostem poškozeného J. S., a to k budově, umístěné na pozemku, a dalším pozemkům, zapsaným na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P., v katastrálním území H. obec P., okres P., v celkové hodnotě 7.550.000,- Kč, přešlo bez vědomí oprávněného vlastníka na společnost Maeve s.r.o. na základě Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem ze dne 22. 5. 2009 a Návrhu na vklad smlouvy o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem ze dne 22. 5. 2009, které obviněný R. K. podepsal jménem poškozeného J. S., rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město P., pracoviště P. ze dne 5. 6. 2009 s účinky ke dni 22. 5. 2009,
čímž byla poškozenému J. S. způsobena škoda ve výši nejméně 7.550.000,- Kč a dále v důsledku vyplacení poskytnutého úvěru obviněným ve dnech 26. a 28. 5. 2009 prostřednictvím advokátky Mgr. Dany Růžičkové v T., kteří jej následně použili pro svoji vlastní potřebu, byla poškozené společnosti Maeve s.r.o. způsobena škoda ve výši nejméně 2.500.000,- Kč“.
Takto popsané (a především co do výše způsobené škody upřesněné) jednání obou obviněných odvolací soud právně posoudil jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Obviněnému R. K. za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 4 T 203/2009, uložil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, když současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Semilech, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. B. uložil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu Nokia 1208 a mobilního telefonu Nokia 6500c. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti Maeve s.r.o. se sídlem P., Z., náhradu škody ve výši 2.513.923,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; stejně tak odkázal na toto řízení podle §229 odst. 1 tr. ř. s celými uplatněnými nároky poškozené J. S. a M. U.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními oba obvinění.
Dovolatel R. K. tak učinil prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Panoše a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
K prvnímu z uvedených důvodů dovolání obviněný namítl, že soudy nižších stupňů posuzovaly jeho jednání podle nového trestního zákoníku, a proto jej měly hodnotit také ve světle ustanovení §12 až §14 trestního zákoníku. V této souvislosti soudům vytýkal, že nevzaly v potaz, že poškozený J. S. cestou civilních prostředků nabyl zpět do svého vlastnictví předmětné nemovitosti a domohl se tak restituce svého vlastnického práva, k čemuž prý nepochybně došlo i díky jeho plnému doznání. Právě vzhledem k tomu, že újma, která vznikla poškozenému, byla již v občanskoprávním řízení napravena, mělo být přihlédnuto k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 trestního zákoníku. Soudy nižších stupňů se však dostatečně nevypořádaly s novým pojetím trestní odpovědnosti.
Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že by se mohla společnost Maeve s. r. o. relevantním způsobem obohatit o nemovitosti poškozeného J. S. Primárním cílem jeho jednání totiž bylo získat od této společnosti úvěr a předmětné nemovitosti měly sloužit pouze jako zajišťovací prostředek.
Obviněný proto nesouhlasil jak s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, tak s výší škody, kterou měl způsobit (7.550.000,- Kč). Právní kvalifikace by prý měla vycházet z fakticky způsobené a prokázané škody.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá úmysl spáchat konkrétní trestný čin a způsobit škodu v uvedené výši, to vše ve vztahu ke konkrétnímu subjektu. Napadený výrok tudíž považoval za neúplný, protože v něm nebyly dostatečně vyjádřeny všechny aspekty jeho jednání.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Současně podle §265 o tr. ř. požádal o dočasné odložení výkonu trestu odnětí svobody, a to do rozhodnutí o dovolání.
Obviněný J. B. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Hádka a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Shodně jako obviněný R. K. spatřoval nesprávné právní posouzení věci v tom, že soudy, ač hodnotily jeho protiprávní jednání podle nového trestního zákoníku, neřídily se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 trestního zákoníku, podle něhož trestněprávní represi lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, kde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Také tento obviněný tvrdil, že vzhledem k tomu, že poškozený se již domohl svých práv v občanskoprávním řízení, není třeba použít norem trestního práva. Rovněž tak nesouhlasil s výší škody, kterou měl svým jednáním způsobit, a tvrdil, že soudy měly vycházet ze škody, která byla fakticky způsobena a také prokázána, a ne ze škody hypotetické.
V závěru svého podání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil, event. aby i ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem. Zároveň podle §265 o odst. 1 tr. ř. požádal o odklad výkonu rozhodnutí do doby, než bude o opravném prostředku rozhodnuto.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Státní zástupce předeslal, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pouhá skutečnost, že dotčené nemovitosti byly poškozenému J. S. v občanskoprávním řízení soudem vráceny, nemá podle státního zástupce za následek, že by skutek, naplňující skutkovou podstatu trestného činu, tímto trestným činem být přestal (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 82/2012, které se touto otázkou zabývalo).
Státní zástupce považoval použití nového trestního zákoníku za výhodnější pro oba obviněné, neboť za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 5 trestního zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v sazbě pět až deset roků, zatímco za trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. bylo možno ukládat trest v sazbě pět až dvanáct roků. Nižší soudy tedy použitím trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. nepochybily.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný R. K. sice naplnění tohoto dovolacího důvodu proklamoval, nijak blíže jej však nerozvedl. Z textu dovolání se spíše podává, že se dovolatel domáhá podrobnějšího popisu skutku ve skutkové větě, což však není námitka, která by byla s citovaným dovolacím důvodem v souladu.
Z uvedených důvodů státní zástupce považoval námitky obviněných za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst.1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání v této trestní věci jsou přípustná §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Oba obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
V tomto ohledu oba dovolatelé uplatnili jedinou právně relevantní námitku, a to porušení zásady subsudiarity trestní represe. Takovouto výhradu však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou.
Zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť aplikace trestního práva a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu je považována za „ultima ratio“ , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06 apod.).
Podle trestního zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (srov. jeho §13 odst. 1). Podle jeho §12 odst. 2 trestního zákoníku však také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v naposledy citovaném ustanovení představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy.
V této souvislosti je vhodné dodat, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na orgánech činných v trestním řízení (tedy v konečné fázi na rozhodnutí soudu). Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, nelze vyloučit, že z určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi. Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v §13 odst. 1 trestního zákoníku), je povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba konstatovat, že už soudy obou nižších stupňů dospěly ke zcela správnému závěru, že v dané věci došlo k natolik závažnému zásahu do právem chráněného zájmu, že již bylo třeba na obviněné působit trestněprávními normami. Nemohly naopak přisvědčit námitkám obviněných, kteří tvrdili, že by neměli být trestáni za to, že si opatřili padělané doklady a další dokumenty, které potřebovali k získání úvěru a k provedení dispozic s předmětnými nemovitostmi, nebo že by soudy (potažmo stát a celá společnost) měly upustit od trestně právního postihu za to, že se jeden z nich (R. K.) vydával nejprve za P. R. a následně za J. S. a že za ně neoprávněně jednal a podepisoval dokumenty, a že společně s druhým obviněným (J. B.) uváděli poškozené v omyl a způsobili jim tak citelnou újmu. Ani Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s jejich dovolacími námitkami, že by pro subsidiaritu trestní represe mělo postačovat, že poškozený J. S. vyvinul vlastní aktivity a domohl se tak uvedení svých vlastnických práv do původního stavu.
Skutečnost, že oba obvinění se dopustili vysoce společensky škodlivého jednání, vyplývá již ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí a následné právní kvalifikace (jejich jednání bylo posouzeno jako zvlášť závažný zločin). Obvinění celou sofistikovanou trestnou činnost dopodrobna plánovali (jak je zřejmé z jednotlivých fází jejich jednání, které na sebe plynule navazují a jejichž prostřednictvím se jim nakonec podařilo získat úvěr zajištěný cizí nemovitostí), za tím účelem si opatřili padělky občanských průkazů a jiných listin, využili omylu poškozené společnosti a dalších osob, a to vše motivováni snahou získat finanční prostředky pro svou potřebu. Z jejich strany došlo k natolik výraznému porušení zájmů chráněných trestním zákonem, že nelze využít prostředků nabízených jinými právními odvětvími; jejich využití by v tomto případě bylo nevyhovující, neúčinné a vzhledem ke skutkovým zjištěním také nevhodné. Lze proto uzavřít, že trestněprávní postih obou obviněných je zcela namístě.
Pokud obviněný R. K. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je třeba uvést, že ten je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok je výrok jako celek, pokud není obsažen v některém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje určitou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
Obviněný tento dovolací důvod odůvodnil velmi stručně, když v podstatě soudům vytkl, že popis skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nedostatečně vyjadřuje všechny aspekty jeho jednání.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné uvést, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Po tomto konstatovaní je však třeba ve vztahu k dovolací argumentaci především zdůraznit, že takto formulovaná námitka není sto zvolený dovolací důvod naplnit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli oba obvinění učinili podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu odložit výkon trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Městského soudu v Praze takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a