Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2012, sp. zn. 8 Tdo 939/2012 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.939.2012.1

sp. zn. 8 Tdo 939/2012-86 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. října 2012 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové dovolání obviněného J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 4 To 582/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 136/2009, a rozhodl takto: Z podnětu dovolání obviněného J. T. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 4 To 582/2010, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 136/2009, v celé části týkající se tohoto obviněného. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že obviněný J. T., j e v i n e n , ž e společně s již pravomocně odsouzenými M. T. a L. K., v době od přesně nezjištěného dne v měsíci říjnu 2008 do 19. 3. 2009 se v okrese T., zejména samotných T., podíleli na obchodu s heroinem, kdy obviněný J. T. zajišťoval nákup heroinu od dosud nezjištěných osob, kdy heroin dále naředil a rozdělil do sáčků, které předával k dalšímu prodeji obviněnému M. T. a prostřednictvím obviněného M. T. dále obviněné L. K., přičemž všichni tři obvinění heroin dále prodávali dalším osobám, a to obviněný J. T. a) dne 4. 2. 2009 od 16:30 do 17:00 hod. na parkovišti před areálem L. C. v ulici J. K. čp. v T., okres T., předal J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. ř. a §102a odst. 1 písm. a) tr. ř., balíček oválného tvaru zabalený v alobalu s plastikovým sáčkem s rychlouzávěrem s obsahem světle hnědé barvy, ve které byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 11,5%, což odpovídá 0,187 gramu báze heroinu v 1,627 gramu zajištěné látky bez obalů, b) dne 19. 3. 2009 v 15:10 hod. v restauraci L. C. v ulici J. K. čp. v T., okres T., prodal za 120.000,- Kč J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. ř. a §102a odst. 1 písm. a) tr. ř., balíček oválného tvaru zabalený v novinovém obalu přelepený plastikovou hnědou páskou o celkové hmotnosti 239,2 gramu s obsahem hnědého prášku, ve kterém byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 16,6%, což odpovídá 33,17 gramu báze heroinu ve 199,82 gramu zajištěné látky bez obalů, c) v blíže nezjištěné dny v nezjištěném množství prodával heroin, a to zejména osobám: - E. S., - L. G., - V. D., d) dne 19. 3. 2009 měl u sebe v bytě na adrese U. v T., okres T., plastový uzavíratelný sáček s obsahem 7 ks alobalových balíčků a plastový sáček s bílou sypkou látkou, kdy alobalové balíčky obsahovaly 33,85 gramů hnědé látky bez obalů, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 17,4%, což odpovídá 5,89 gramům čistého heroinu, a v bílé sypké látce o hmotnosti 1,58 gramu bez obalu byla prokázána přítomnost metamfetaminu s efedrinem o obsahu báze metamfetaminu 56,4%, což odpovídá 1,11gramu čistého metamfetaminu, balíček alobalu v igelitovém sáčku se sypkou látkou o hmotnosti 132,12 gramu bez obalu, v níž byla prokázána přítomnost metamfetaminu o obsahu báze 25,3%, což odpovídá 33,43 gramů báze metamfetaminu, igelitový sáček s hnědou sypkou látkou o hmotnosti 44,4 gramu, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 16,6%, což odpovídá 7,37 gramu čistého heroinu, igelitové tašky, pytlík a sáček se světle hnědou látkou o celkové hmotnosti 2.237,6 gramu bez obalů s obsahem kofeinu a paracetamolu, a digitální váhu zn. Sartorius a nerezový mlýnek na kávu zn. First, na nichž byla prokázána přítomnost heroinu, kdy dále měl u sebe v bytě mnoho igelitových sáčků s rychlouzávěrem, t e d y neoprávněně prodal a jinak jinému opatřil a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku a čin spáchal ve větším rozsahu, č í m ž s p á c h a l trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a o d s u z u j e s e podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti (9) roků , pro jehož výkon se podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou . Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. se mu ukládá trest propadnutí věci , a to: - 1 ks sáčku č. s obsahem sypké látky o hmotnosti 1,26 g bez obalu (heroin) - 1 ks sáčku Orgatech č. s obsahem sypké látky o hmotnosti 199,23 g bez obalu (heroin) - 1 ks sáčku Orgatech č. s obsahem sypké látky o hmotnosti 77,59 g bez obalu (heroin) a s obsahem sypké látky o hmotnosti 1,48 g bez obalu (metamfetamin) - 1 ks sáčku Orgatech č. s obsahem sypké látky o hmotnosti 123,05 g bez obalu (metamfetamin) vše uloženo Policií České republiky. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. se mu ukládá trest propadnutí věci , a to: - 51.300,- Kč uložených Policií České republiky v sáčku Orgatech č. Odůvodnění: Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 136/2009, uznal obviněné J. T., M. T., a L. K., vinnými, že „v době od přesně nezjištěného dne v měsíci říjnu 2008 do 19. 3. 2009 v okrese T., zejména samotných T., podíleli na obchodu s heroinem, kdy obž. J. T. zajišťoval nákup heroinu od dosud nezjištěných osob, kdy heroin dále naředil a rozdělil do sáčků, které předával k dalšímu prodeji obž. M. T. a prostřednictvím M. T. dále obž. L. K. , přičemž všichni tři obžalovaní heroin prodávali dalším osobám, a to 1) obž. J. T. a) dne 4. 2. 2009 od 16.30 do 17.00 hod. na parkovišti před areálem L. C. v ulici J. K. č.p. v T., okres T., předal J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu a §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu, balíček oválného tvaru zabalený v alobalu s plastikovým sáčkem s rychlouzávěrem s obsahem světle hnědé barvy, ve které byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 11,5 %, což odpovídá 0,187 gramu báze heroin v 1, 627 gramech zajištěné látky bez obalů, b) dne 19. 3. 2009 v 15.10 hod. v restauraci L. C. v ulici J. K. č.p. v T., okres T., prodal za 120.000,- Kč J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu a §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu, balíček oválného tvaru zabalený v novinovém obalu přelepený plastikovou hnědou páskou o celkové hmotnosti 239,2 gramu s obsahem hnědého prášku, ve kterém byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 16,6 %, což odpovídá 33,17 gramu báze heroinu ve 199,82 gramu zajištěné látky bez obalů, c) v blíže nezjištěné dny v nezjištěném množství prodával heroin, a to zejména osobám: - E. S. , - L. G. , - V. D. , d) dne 19. 3. 2009 měl u sebe v bytě na adrese U. v T., okres T., plastový uzavíratelný sáček s obsahem 7 ks alobalových balíčků a plastový sáček s bílou sypkou látkou, kdy alobalové balíčky obsahovaly 33,85 gramu hnědé látky bez obalů, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 17,4 %, což odpovídá 5,89 gramům čistého heroinu, a v bílé sypké látce o hmotnosti 1,58 gramu bez obalu byla prokázána přítomnost metamfetaminu s efedrinem o obsahu báze metamfetaminu 56,4 %, což odpovídá 1,11 gramu čistého metamfetaminu, balíček alobalu v igelitovém sáčku se sypkou látkou o hmotnosti 132,12 gramu bez obalu, v níž byla prokázána přítomnost metamfetaminu o obsahu báze 25,3 %, což odpovídá 33,43 gramům báze metamfetaminu, igelitový sáček s hnědou sypkou látkou o hmotnosti 44,4 gramu, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 16,6 %, což odpovídá 7,37 gramu čistého heroinu, igelitové tašky, pytlík a sáček se světle hnědou látkou o celkové hmotnosti 2.237,6 gramu bez obalů s obsahem kofeinu a paracetamolu, digitální váhu zn. Sartorius a nerezový mlýnek na kávu zn. First, na nichž byla prokázána přítomnost heroinu, kdy dále měl u sebe v bytě mnoho igelitových sáčků s rychlouzávěrem, 2) Obž. M. T. a obž. L. K. a) v blíže nezjištěné dny v nezjištěném množství prodávali heroin, a to zejména osobám: - E. S. , - P. M. , - D. B. , - R. B. , - P. K. , b) dne 19. 3. 2009 měli u sebe v bytě na adrese R. v D.-B., okres T., balíček alobalu s hnědou sypkou látkou o hmotnosti 4,69 gramu bez obalu, v níž byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 14,6 %, což odpovídá 0,68 gramu čistého heroinu v zajištěné látce, digitální váhu zn. Salter se stopami po kofeinu a balení igelitových sáčků s rychlouzávěrem“ . Soud prvního stupně takto zjištěná jednání právně kvalifikoval v případě obviněného J. T. jako zvlášť závažný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného M. T. právně posoudil jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a jednání obviněné L. K. jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Obviněnému J. T. za uvedený trestný čin uložil podle §187 odst. 2 tr. zák. za užití §42 odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. trest propadnutí věcí explicitně uvedených ve výroku rozsudku (na straně 4). Obviněnému M. T. uložil podle §283 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněné L. K. uložil podle §283 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Oběma posledně jmenovaným obviněným rovněž uložil podle §70 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku trest propadnutí věcí explicitně uvedených ve výroku rozsudku (na stranách 4 a 5). Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění, jakož i státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného M. T. do výroku o trestu a v neprospěch obviněné L. K. do výroku o vině i trestu) odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 4 To 582/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného J. T. v celém rozsahu a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněné L. K. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. T. uznal vinným, že „v době od přesně nezjištěného dne v měsíci říjnu 2008 do 19. 3. 2009 se v okrese T., zejména samotných T., podíleli na obchodu s heroinem, kdy obž. J. T. zajišťoval nákup heroinu od dosud nezjištěných osob, kdy heroin dále naředil a rozdělil do sáčků, které předával k dalšímu prodeji obž. M. T. a prostřednictvím M. T. dále obž. L. K. , přičemž všichni tři obžalovaní heroin prodávali dalším osobám, a to a) dne 4. 2. 2009 od 16.30 do 17.00 hod. na parkovišti před areálem L. C. v ulici J. K. č.p. v T., okres T., předal J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu a §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu, balíček oválného tvaru zabalený v alobalu s plastikovým sáčkem s rychlouzávěrem s obsahem světle hnědé barvy, ve které byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 11,5 %, což odpovídá 0,187 gramu báze heroin v 1,627 gramech zajištěné látky bez obalů, b) dne 19. 3. 2009 v 15.10 hod. v restauraci L. C. v ulici J. K. č.p. v T., okres T., prodal za 120.000,- Kč J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu a §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu, balíček oválného tvaru zabalený v novinovém obalu přelepený plastikovou hnědou páskou o celkové hmotnosti 239,2 gramu s obsahem hnědého prášku, ve kterém byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 16,6 %, což odpovídá 33,17 gramu heroinu ve 199,82 gramu zajištěné látky bez obalů, c) v blíže nezjištěné dny v nezjištěném množství prodával heroin, a to zejména osobám: - E. S. , - L. G. , - V. D. , d) dne 19. 3. 2009 měl u sebe v bytě na adrese U. v T., okres T., plastový uzavíratelný sáček s obsahem 7 ks alobalových balíčků a plastový sáček s bílou sypkou látkou, kdy alobalové balíčky obsahovaly 33,85 gramu hnědé látky bez obalů, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 17,4 %, což odpovídá 5,89 gramům čistého heroinu, a v bílé sypké látce o hmotnosti 1,58 gramu bez obalu byla prokázána přítomnost metamfetaminu s efedrinem o obsahu báze metamfetaminu 56,4 %, což odpovídá 1,11 gramu čistého metamfetaminu, balíček alobalu v igelitovém sáčku se sypkou látkou o hmotnosti 132,12 gramu bez obalu, v níž byla prokázána přítomnost metamfetaminu o obsahu báze 25,3 %, což odpovídá 33,43 gramům báze metamfetaminu, igelitový sáček s hnědou sypkou látkou o hmotnosti 44,4 gramu, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 16,6 %, což odpovídá 7,37 gramu čistého heroinu, igelitové tašky, pytlík a sáček se světle hnědou látkou o celkové hmotnosti 2.237,6 gramu bez obalů s obsahem kofeinu a paracetamolu, digitální váhu zn. Sartorius a nerezový mlýnek na kávu zn. First, na nichž byla prokázána přítomnost heroinu, kdy dále měl u sebe v bytě mnoho igelitových sáčků s rychlouzávěrem, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 7 T 40/2006, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 40 PP 30/2007, byl podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání pěti roků “ . Takto popsané jednání obviněného J. T. soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za něj podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. trest propadnutí věcí explicitně uvedených ve výroku rozsudku (na straně 4). Ohledně obviněné L. K. rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku jí uložil podle §283 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného M. T. a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl. Konečně vyslovil, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný J. T. Z jeho podnětu Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1201/2011, rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celé části týkající se tohoto obviněného rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 4 To 582/2010. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V této souvislosti je vhodné alespoň stručně připomenout, že Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby znovu a daleko pečlivěji, než se v odůvodnění zrušeného rozsudku stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska reálných způsobů rozhodnutí o vině obviněného J. T., a to zejména z hlediska možnosti posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1, 2 tr. zák., a aby se dále náležitým způsobem vypořádal s otázkou časové působnosti zákona, a to i s ohledem na institut zvlášť nebezpečné recidivy, to vše při respektování zásady zákazu reformace in peius, která byla odvolacím soudem změnou popisu skutku evidentně porušena. Krajský soud v Ústí nad Labem po zrušení původního rozsudku a vrácení věci k novému projednání rozhodnutí znovu přezkoumal (nyní již jen v části týkající se obviněného J. T. a z jeho podnětu) napadený rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 136/2009, a svým v pořadí již druhým rozhodnutím (tentokrát usnesením) ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 4 To 582/2010, rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí z velké části zrekapituloval (mnohdy jen přepsal – srov. jeho strany 14 až 19) podstatné pasáže odůvodnění původního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1201/2011, a závěry v něm formulované (včetně citace judikaturních rozhodnutí vztahujících se jak k problematice časové působnosti zákonů, tak k problematice zákazu reformace in peius). Následně zmínil zákonný text ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a ustanovení §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a dospěl k závěru, že „… po srovnání jednotlivých souborů trestně právním norem je nepochybné, že jedním ze zásadních kritérií pro zhodnocení, která z právních úprav je pro pachatele příznivější, je porovnání trestů, které by mu mohly být při použití zákonů jako celků za konkrétních posuzovaných okolností uloženy“ . Své úvahy (poté, co porovnal sazby trestu odnětí svobody zakotvené ve shora citovaných ustanoveních) uzavřel tak, že „… soud prvního stupně postupoval zcela správně a v souladu se zákonem, pokud jednání obviněného posoudil podle právní úpravy obsažené v §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), a to jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák.“ (obě citace srov. na straně 20 usnesení odvolacího soudu). Více pozornosti otázkám, které měl podle závazného usnesení Nejvyššího soudu řešit, již nevěnoval (závěr odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil – opět jen velice stručně – na trest, který byl obviněnému uložen). Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. T. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) znovu dovolání . Učinil tak opět prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. a uplatnil v něm i tentokrát dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Obviněný po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedl, že soud druhého stupně se ve svém usnesení – přes závazné pokyny Nejvyššího soudu (dovolatel obsáhlé pasáže z jeho odůvodnění rovněž citoval) – nevypořádal s odůvodněním pojmu „zvlášť nebezpečného recidivy“, když pouze stručně konstatoval, že jednání obviněného posoudil jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, aniž by však existenci zvlášť nebezpečné recidivy vyhodnotil na základě zvláštních skutečností (obviněný zdůraznil, že uvedený pojem musí být obsažen ve výroku o vině a ve skutkovém zjištění soudu, neboť pouhá zmínka o něm v odůvodnění rozhodnutí nestačí). Odvolací soud tak podle jeho názoru nerespektoval kogentní ustanovení trestního zákona, podle něhož ve výroku o vině musí být obsažen pojem zvlášť nebezpečného recidivisty. Dovolatel rovněž namítl, že odvolací soud se neřídil ani dalším závazným pokynem Nejvyššího soudu, když se dostatečně nevypořádal s otázkou časové působnosti zákona (tedy zda mělo být užito trestního zákona, nebo trestního zákoníku) a s navazující otázkou výměry trestu. Výši trestu odůvodnil až na konci odůvodnění svého rozhodnutí jen obecným konstatováním, že trest je zcela přiměřený, odpovídající všem zákonným hlediskům pro ukládání trestu i poměrům a možnostem nápravy obviněného. Takové odůvodnění uloženého trestu obviněný považoval za nedostatečné a neodpovídající požadavkům ustanovení §125 tr. ř. Poukazoval i na to, že trestní řád je normou upravující postup orgánů činných v trestním řízení a ukládá jim postupovat tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v souladu s principem „in dubio pro reo“, došlo k narušení spravedlivého procesu. Z těchto podstatných důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení. K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž po přezkoumání dostupného spisového materiálu konstatoval, že obviněný uplatnil dovolací námitky relevantně a důvodně. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém usnesení ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 4 To 582/2010, které následovalo po zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1201/2011, totiž skutečně plně nerespektoval závěry, které v citovaném usnesení Nejvyšší soud vyslovil. To platí zejména o povinnosti krajského soudu zabývat se důsledně otázkou časové působnosti trestního zákona. Krajský soud se s touto otázkou vypořádal pouze částečně, když v podstatě toliko zkoumal vztah relevantních skutkových podstat „starého“ trestního zákona a „nového“ trestního zákoníku, aniž by však do svých úvah zahrnul institut zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1, 2 tr. zák. Podle názoru státního zástupce závěry odvolacího soudu stran otázky časové působnosti nejsou úplné a přesvědčivé, nadto k nim odvolací soud dospěl v rozporu s názorem Nejvyššího soudu, který na potřebu zohlednit otázku zvlášť nebezpečné recidivy výslovně upozornil. Odvolací soud se však dostatečně nevěnoval ani samotné otázce zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1, 2 tr. zák., resp. se s ní vypořádal tím způsobem, že zamítl odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích. Tím ovšem aproboval vadu, která sama o sobě spadá pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozsudku soudu prvního stupně je totiž dán objektivní rozpor mezi tzv. skutkovou větou na straně jedné a tzv. právní větou, resp. právní kvalifikací na straně druhé. Zatímco tzv. právní věta, resp. právní kvalifikace stojí na tom, že obviněný páchal trestnou činnost jako zvlášť nebezpečný recidivista (a byl i jako takový následně potrestán), v tzv. skutkové větě není tato okolnost žádným způsobem popsána. Státní zástupce tedy shrnul, že pokud odvolací soud v napadeném usnesení dostatečně nezohlednil závazné názory Nejvyššího soudu, nemohl odstranit a ani neodstranil ty vady, jejichž existenci Nejvyšší soud konstatoval, a které podle něj zakládaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kromě toho, že nedošlo k odstranění vad existujících již v době před vydáním napadeného usnesení, vznikla v důsledku napadeného usnesení další vada v hmotně právním posouzení. V závěru svého písemného vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a podle §256 l tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Tento návrh státní zástupce korigoval v průběhu veřejného zasedání před Nejvyšším soudem a učinil konečný návrh, aby dovolací soud k dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a poté podle §265m odst. 1 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného uzná vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a uloží mu trest odnětí svobody ve třech čtvrtinách trestní sazby a trest propadnutí věci v tom rozsahu, jak byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Ve shodě s odůvodněním původního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci lze zopakovat, že vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by však v dané věci mohla být naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami v citovaných důvodech dovolání předpokládanými. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně, neboť zpochybnil především správnost právního posouzení svého jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. Považoval za pochybení, pokud se odvolací soud dostatečně nevypořádal s vadami, které mu byly vytknuty již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména když se nezabýval časovou působností právní úpravy ve vztahu k institutu zvlášť nebezpečné recidivy. Jelikož Nejvyšší soud zároveň shledal, že námitky vznesené obviněným jsou důvodné, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Uvedený rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit už proto, že obviněný v novém podání nenapadal rozhodnutí odvolacího soudu a řízení mu předcházející v takové šíři, jak učinil v původním podání. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud soustředil svou pozornost jen na vady dovolatelem nyní vytýkané. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí poukázal na skutečnost, že zejména odvolací soud se při původním rozhodování ve věci neřídil zásadou (principem) zákazu reformace in peius. Ta spočívá v tom, že v trestním řízení nemůže dojít ke zhoršení právního postavení obviněného pouze na základě opravného prostředku učiněného samotným obviněným, tedy při absenci námitek relevantně a řádně uplatněných státním zástupcem (obžalobou) a zaměřeným v neprospěch obviněného (pro odvolací řízení srov. §259 odst. 4 tr. ř.). Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku, je integrální součástí komplexu práv na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod); jde přirozeně jen o situaci, kdy obžaloba rozhodnutí nenapadla. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné z pravidla, že péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby reprezentované právě státním zastupitelstvím, nikoli aktivitě soudu . Jinak řečeno posledním arbitrem toho, co je či není k jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud . Obdobně Nejvyšší soud zdůraznil, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu. Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obžalovaného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obžalovaného [k tomu srov. zejména nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005, publikované pod č. 41/2007 Sb. rozh. trest.]. Aplikoval-li Nejvyšší soud při opětovném rozhodování o dovolání obviněného uvedené obecné zásady a teoretická východiska na posuzovaný případ, znovu dospěl k závěru o evidentních pochybeních, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku u dovolatele dopustily. Jak již bylo uvedeno v odůvodnění původního rozhodnutí Nejvyššího soudu, z obsahu spisu je zřejmé, že obžaloba na dovolatele pro skutky, v nichž byl spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., byla u Okresního soudu v Teplicích podána dne 18. 6. 2009. Z popisu skutkových zjištění v ní obsažených nevyplývá žádný konkrétní údaj specifikující předchozí odsouzení obviněného, k němuž by se mělo vázat zjištění o zvlášť nebezpečné recidivě. První zmínka v tomto směru se nachází až na straně 11 obžaloby, kde se hovoří o tom, že nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., tedy za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 7 T 40/2006. Soud prvního stupně následně do tzv. skutkové věty výroku o vině svého rozsudku převzal tzv. znělku obžaloby v doslovném znění, tedy rovněž bez popisu a přesné specifikace předchozího odsouzení obviněného pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Ztotožnil se poté i s navrhovanou právní kvalifikací zjištěného a shora uvedeným způsobem popsaného jednání obviněného. Již v předchozím textu bylo zmíněno, že proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak všichni obvinění, tak i státní zástupce, který tak učinil v neprospěch obviněného M. T. do výroku o trestu a v neprospěch obviněné L. K. do výroku o vině i trestu. Státní zástupce (zřejmě) ve výrocích o vině a trestu vztahujících se k obviněnému J. T. žádná pochybení neshledal, a proto opravný prostředek v neprospěch (ale ani ve prospěch) tohoto obviněného nepodal (srov. i stranu 13 původního rozsudku odvolacího soudu). Soud druhé instance tudíž napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému J. T. přezkoumával a byl oprávněn přezkoumat výlučně z podnětu řádného opravného prostředku podaného tímto obviněným. Jakékoliv změně v neprospěch a k tíži tohoto obviněného proto bránil (shora již zmíněný) princip zákazu reformace in peius . Nejvyšší soud z tohoto důvodu již ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci dospěl k závěru, že odvolací soud ve svém původním rozsudku ze dne 14. 2. 2011 pochybil, pokud pouze na základě odvolání samotného obviněného doplnil (chybějící) skutková zjištění o údaj charakterizující dřívější pravomocné odsouzení obviněného pro jiný jeho zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Takovým postupem porušil i zásadu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť nebyla bezezbytku zachována ani totožnost skutku. Stejnou chybu však odvolací soud zopakoval v přezkoumávaném usnesení ze dne 6. 2. 2012, neboť zamítnutím odvolání obviněného fakticky potvrdil nesprávnou právní kvalifikaci použitou soudem prvního stupně. Nemohlo totiž postačovat, aby předchozí odsouzení obviněného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 7 T 40/2006, pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., které by (alespoň z formálního hlediska) mohlo být podkladem pro závěr o zvlášť nebezpečné recidivě ve smyslu §41 odst. 1, 2 tr. zák., soud prvého stupně zmínil pouze v odůvodnění svého rozsudku (v pasáži věnované odůvodnění použití ustanovení §41 odst. 1, 2 tr. zák. – srov. jeho stranu 28), avšak nezačlenil je do tzv. skutkové věty výroku o vině obviněného. Uvedené skutečnosti měly vést soud druhého stupně k jednoznačnému závěru, že rozsudek soudu prvního stupně už z tohoto důvodu nemůže obstát a musí být zrušen. Takový postup by ovšem byl opodstatněn i v případě, že by mohl obstát závěr, že právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., reálně přichází v úvahu. Pochybení v takové právní kvalifikaci jednání obviněného bylo založeno již v úvahách soudu prvního stupně, který se nesprávně vyrovnal s otázkou časové působnosti trestních zákonů. Nejvyšší soud na tuto nesrovnalost upozorňoval již ve svém předchozím usnesení ze dne 30. 11. 2011, když uvedl, že odvolací soud se bude muset zabývat tím, zda jednání obviněného (vzhledem k tomu, že nový trestní zákoník nezná pojem „zvlášť nebezpečný recidivista“) mělo být posouzeno podle právní úpravy platné do konce roku 2009 (podle trestního zákona), nebo podle nové právní úpravy (podle trestního zákoníku); jinými slovy bude muset vyřešit otázku časové působnosti trestních zákonů ve smyslu §2 odst. 1 trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák. (srov. jeho stranu 13) . Odvolací soud se však s touto otázkou nevyrovnal ani ve svém v pořadí druhém rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud znovu připomíná, že podle naposledy citovaných ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je třeba posuzovat jako celek, a to tak, aby bylo zřejmé, jaký konečný výsledek je pro pachatele příznivější. V tomto směru je tudíž nutné hodnotit dřívější a pozdější zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (resp. trestního zákona), tak i se zřetelem k ustanovením jeho obecné části, a nelze se omezit jen na porovnání horní hranice příslušné sazby trestu odnětí svobody, která je stanovena za spáchaný trestný čin. Smyslem tohoto rozsudku však není opakovat závěry uvedené již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, proto postačí na příslušné teoretické pasáže odkázat (srov. jeho strany 13 až 15 věnující se rozboru časové působnosti zákonů a porovnání výhodnější právní úpravy). Je jen třeba akcentovat, že při řešení časové působnosti zákona je nutno vždy posoudit, který zákon (zda ten v době spáchání činu, nebo pozdější) je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení této otázky je celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu , jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit. Platí přitom již výše zmíněná zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je vždy třeba užít vcelku. V přezkoumávané věci šlo o porovnání všech okolností, které byly skutkově vymezeny v obžalobě (a převzaty i do skutkové věty rozsudku nalézacího soudu) a u nichž by připadalo v úvahu právní posouzení zjištěného jednání obviněného buď jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), jehož se měl obviněný dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., nebo jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Naposledy uvedená právní kvalifikace přicházela – s ohledem na skutková zjištění učiněná již soudem první instance – zcela reálně v úvahu, neboť obviněný naplnil zákonný znak „ve velkém rozsahu“ (tedy nikoliv jen „ve značném rozsahu“, jak usuzoval státní zástupce). V tomto směru nelze vycházet jen z gramáže zjištěných látek (i když i ta byla poměrně vysoká), nýbrž je třeba posuzovat naplnění toho znaku komplexně. Je zapotřebí vážit zejména to, že na trestné činnosti se podílelo více osob, že obviněný nakládal celkem se dvěma látkami (heroinem a pervitinem), je třeba vzít v úvahu jak celkové množství těchto drog, s nimiž obviněný nakládal (prodal, jinak jinému opatřil a pro jiného přechovával), a počet a věk osob, pro něž tak činil, tak celkovou dobu páchání této činnosti (více než půl roku). K tomu je zapotřebí rovněž uvést, že jakkoliv nový trestní zákoník neobsahuje pojem zvlášť nebezpečného recidivisty, zachovává možnost – za určitých zvlášť závažných okolností – přísnějšího postihu recidivy. Nová úprava mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 trestního zákoníku se však významně odlišuje od dřívějšího institutu zvlášť nebezpečné recidivy, a to zejména v těchto směrech: a) zvýšení trestní sazby není spojeno se žádným zvláštním označením pachatele, které by bylo otázkou viny a součástí výroku rozsudku o vině, ale jde jen o otázku trestu, b) zvýšení horní hranice příslušné zákonné sazby trestu odnětí svobody a uložení trestu odnětí svobody v horní polovině takto zvýšené trestní sazby není ani za splnění všech zákonných podmínek obligatorní , ale vždy záleží na úvaze soudu, c) horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody po uvedeném zvýšení může převyšovat 20 let, tedy jinak obecně platnou nepřekročitelnou nejvyšší výměru trestu odnětí svobody. Pokud by již soud prvního stupně přihlédl k dřívější i nové právní úpravě a porovnal trestní sazbu stanovenou v §187 odst. 2 tr. zák., zostřenou podle §42 odst. 1 tr. zák. (7 roků a 8 měsíců až 13 roků a 4 měsíce odnětí svobody), s (nezvýšenou) trestní sazbou stanovenou v §283 odst. 3 trestního zákoníku (8 až 12 roků odnětí svobody a trest propadnutí majetku), musel by dospět k závěru, že právní úprava podle nového trestního zákoníku je pro obviněného příznivější. Jakkoliv dolní hranice sazby je o něco (konkrétně o 4 měsíce) vyšší, horní hranice je významně nižší (konkrétně o 1 rok a 4 měsíce). Odvolací soud se sice o tuto komparaci trestních sazeb v napadeném usnesení pokusil (srov. stranu 20 jeho odůvodnění), přitom však pochybil, neboť nesprávně uvažoval jen s trestní sazbou stanovenou v §187 odst. 2 tr. zák. (2 léta až 10 let), aniž ji zvýšil ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. Všechny až dosud uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže obstát, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celé části týkající se obviněného J. T. Proto z podnětu jeho dovolání vyslovil, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 4 To 582/2010, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 136/2009, v celé části týkající se tohoto obviněného. Současně vyslovil, že podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Po tomto výroku přicházelo reálně v úvahu podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázat, aby věc v potřebném rozsahu (tedy v části týkající se obviněného J. T.) znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud totiž přes výslovné upozornění, že při novém rozhodnutí ve věci je vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v původním usnesení (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), tuto vázanost nerespektoval a znovu rozhodl v rozporu se zákonem. Na druhé straně Nejvyšší soud musel vzít v úvahu, že v takovém případě by se obviněný dostal do dalších potíží, které sám nezavinil. V dané věci se totiž střídavě nacházel ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává i v současné době, takže Nejvyšší soud by znovu musel podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jeho vazbě. Za této situace Nejvyšší soud postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a sám uznal obviněného J. T. vinným skutkem popsaným ve výroku tohoto rozsudku (tedy identicky se skutkovým zjištěním nalézacího soudu, jež bylo shledáno správným soudem odvolacím), který z důvodů shora uvedených právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Není totiž žádných pochyb o tom, že právě tato právní kvalifikace zjištěnému jednání obviněného odpovídá. Poté na Nejvyšším soudu bylo, aby obviněnému uložil přiměřený trest. Při jeho ukládání se řídil hledisky stanovenými v §31 odst. 1 tr. zák., jimiž jsou stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, možnosti nápravy a poměry pachatele, a přihlížel také k účelu trestu, jak je vymezen v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. Trestnou činnost obviněného hodnotil jako vysoce společensky škodlivou už s ohledem na její rozsah, druh a celkové množství držené a distribuované omamné a psychotropní látky (heroinu a metamfetaminu), ale i se zřetelem k reálnému nebezpečí, které hrozilo na zdraví i životě konečným uživatelům (je všeobecně známo, že užívání uvedených látek – třeba jen krátkodobé – vyvolává rychlou závislost a způsobuje nezvratné poškození zdraví). Možnost nápravy obviněného je přitom třeba považovat vzhledem k jeho věku a dosavadnímu způsobu života za velice ztíženou. Vždyť trestné činnosti se dopustil ve svých padesáti letech ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu dlouhodobého (osmiletého) trestu odnětí svobody, takže je zřejmé, že předchozí výkon trestu odnětí svobody požadovaný výchovný účinek neměl; z výkonu trestu se nikterak nepoučil, naopak po podmíněném propuštění z něho takřka plynule (za cca 3 roky) navázal na dřívější závadový způsob života. V tomto smyslu mu předchozí odsouzení přitěžuje, stejně jako spáchaná trestná činnost, při které zneužíval závislosti jiných (převážně mladých) lidí na návykových látkách. Sám obviněný hodnotil páchání trestné činnosti jako běžnou a nezbytnou součást svého života, trestnou činností se živil, žádný legální zdroj obživy neměl. Polehčující okolnosti Nejvyšší soud u obviněného neshledal. Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud obviněnému uložil podle §187 odst. 2 tr. zák. (v trestní sazbě od dvou roků do deseti let) trest odnětí svobody v trvání devíti roků, tedy ve výměře při horní hranici uvedené trestní sazby. Uložený trest je (už s ohledem na jeho délku) ze zákona trestem nepodmíněným a pro jeho výkon Nejvyšší soud obviněného zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle trestu odnětí svobody byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. trest propadnutí věcí podrobně vyjmenovaných či vyčíslených ve výroku tohoto rozsudku (zajištěných omamných a psychotropních látek, které byly užity k páchání trestné činnosti, a zajištěných finančních prostředků, které byly podle zjištění soudů nižších stupňů výnosem z trestné činnosti obviněného). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 24. října 2012 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a