ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1502.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1502/2012-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2013 dovolání podané obviněným L. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 6 To 25/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. P.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 1 T 7/2011, byl L. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (bod 1) a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 2), za které byl podle §145 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
1. v přesně nezjištěnou dobu dne 6. 6. 2011 v B. , v bytě na ulici N. Z. , který užíval společně se svou družkou a dětmi, fyzicky napadl svého nezletilého syna I. M. P. , (dále jen „poškozený“), protože byl příliš hlučný, tak, že jej uchopil za zápěstí levé ruky a zatočil s ním ve vzduchu, v důsledku čehož poškozený utrpěl zranění, a to zhmoždění levého ramene, k jehož léčbě bylo nutno poškozeného hospitalizovat v Nemocnici Břeclav od 7. 6. 2011 do 12. 6. 2011, přičemž uvedené zranění omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 7 – 10 dní,
2. v přesně nezjištěnou večerní dobu dne 26. 6. 2011, na tomtéž místě shora uvedeném, opětovně fyzicky napadl svého nezletilého syna I. M. P. , (dále jen „poškozený“), neboť nepřestával plakat, tak, že jej uchopil za kotníky obou nohou a zvedl do té výše, že měl kotníky poškozeného v úrovni svých prsou a tento visel hlavou dolů a s poškozeným udeřil o hranu ohrádky dřevěné dětské postýlky, přičemž v důsledku nárazu nohou poškozeného na ohrádku utrpěl tento zranění, a to zlomeninu dolní části stehenní kosti vlevo a zlomeninu horní části holenní kosti vpravo, k jehož léčbě bylo nutno poškozeného hospitalizovat ve Fakultní dětské nemocnici Brno od 27. 6. 2011 do 12. 7. 2011, přičemž uvedená vážná porucha zdraví poškozeného podstatným a citelným způsobem omezovala v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 6 To 25/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Bc. Pavla Skřipce dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soudy obou stupňů jej zkrátily v právu na obhajobu, neboť neprovedly jím navrhované důkazy. Důkazy, které dle jeho názoru měly být v řízení provedeny, ve svém dovolání blíže specifikoval. Zdůvodnil, proč svědeckou výpověď J. F. považuje za lživou, vedenou snahou označit jej za pachatele trestné činnosti, kterou nespáchal. Pochybnosti vyjádřil i ohledně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který vypracovala znalkyně PhDr. Skulová. Zdůraznil, že u svědkyně J. F. nebyl zjištěn sklon ke konfabulaci ani bájné lhavosti, na druhé straně bylo konstatováno, že dokáže zalhat, případně něco účelově zapřít. Obviněný má za to, že nezahájení trestního stíhání proti její osobě může být pro ni v tomto směru dobrým důvodem. Nesouhlasí také se závěrem znalkyně ohledně sníženého intelektu svědkyně, který měl zapříčinit, že by nebyla schopna lež dát logicky dohromady a naučit se ji, přičemž připomněl její trestní minulost spočívající v podvodech, které jsou na lži založeny. Přikládá také korespondenci svědkyně, kterou mu zaslala do věznice, s tím, že svědkyně s ním plánuje společnou budoucnost. Má za to, že po celou dobu trestního řízení vypovídal konstantně a žádným z provedených důkazů nebyla vyvrácena jeho obhajoba.
V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí podle §265 k odst. 1 tr. ř. a poté ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání vysvětlila podstatu obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedla, že obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutková zjištění formulovaná soudem neznamenala naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pouze takto koncipované dovolání by totiž odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod nejsou podřaditelné námitky, které obviněný uplatnil proti skutkovým zjištěním soudů s odkazem na nesprávnost hodnocení důkazů.
V určitých výjimečných případech však Nejvyšší soud podle státní zástupkyně může do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním vstoupit, avšak pouze tehdy, pokud takový postup odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V souvislosti s námitkami obviněného je však třeba podle státní zástupkyně připomenout, že při rozhodování v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledávaných předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá i z článku 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
Ústavní soud v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů a požadavky, které zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V posuzované trestní věci je třeba podle státní zástupkyně odkázat na precizní odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, který provedl rozbor důkazních návrhů obviněného a u každého z nich uvedl, proč takový důkaz proveden nebyl. Nalézací soud vysvětlil, proč nedoplnil dokazování výslechem bratra obviněného J. J. , proč nevyslechl svědka K. , proč nepožadoval doložení údajných výhružných dopisů, které měl svědkyni F. obviněný zasílat, proč neprovedl výslechy osob, které se měly vyjádřit k nevhodnému chování svědkyně J. F. v situacích, které nesouvisely s posuzovanými skutky, stejně tak i proč nedoplnil dokazování trestními spisy dokumentujícími trestnou činnost svědkyně F. S takovým postupem nalézacího soudu se ve svém rozhodnutí ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci a ani postupu tohoto soudu v uvedené souvislosti nelze podle státní zástupkyně ničeho vytknout.
Oproti tvrzení obviněného je třeba poukázat na to, že především nalézací soud provedl důkladnou analýzu důkazů, které zhodnotil tak, že závěr o vině obviněného nevzbuzuje žádné pochybnosti. Ve stručnosti je podle státní zástupkyně možné shrnout, že mechanismus zranění popsaný svědkyní J. F. v přípravném řízení odpovídá možnosti takového vzniku poranění, ke kterému u nezletilého došlo, což jednoznačně vyplývá ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství a výslechu znalce MUDr. Tomáše Vojtíška, Ph. D. Jestliže svědkyně J. F. v průběhu trestního řízení změnila svůj vztah k okolnostem, které vypověděla v přípravném řízení, a u hlavního líčení poskytla jinou výpověď, která se v určitých, nikoliv nepodstatných, rysech lišila od její původní výpovědi, soud se i s touto okolností vyrovnal, pokud podrobil svědkyni znaleckému zkoumání. Znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie se specializací klinické psychologie vysvětlila, že svědkyně J. F. je specificky věrohodná svědkyně. Předmětným znaleckým posudkem byl rovněž ozřejměn důvod, pro který jmenovaná svědkyně vypovídala odlišně. V neposlední řadě pak soud přihlédl k tomu, že ke spáchání trestné činnosti bylo zapotřebí určité fyzické zdatnosti, kterou svědkyně, která byla v uvedenou dobu ve vysokém stupni těhotenství, na rozdíl od obviněného, nedisponovala. Trestná činnost je souladná s osobnostním nastavením obviněného, který se projevuje agresivně, a to i ve vztahu k blízkým osobám.
Krajský soud v Brně podle státní zástupkyně jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky v odůvodnění rozsudku vysvětlil své hodnotící úvahy, a nedopustil se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů. Jestliže Vrchní soud v Praze za uvedeného stavu v napadeném usnesení akceptoval skutková zjištění Krajského soudu v Brně, postupoval správně. Dovolání obviněného je tudíž třeba podle státní zástupkyně hodnotit jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti rozsahu provedeného dokazování. Žádné konkrétní vady v právním posouzení skutku neuvádí. K jeho námitkám proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů tak lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Již ze samého textu dovolání je patrné, že obviněným navrhované důkazy nesměřují přímo k objasnění skutků, kterými byl shledán vinným, ale k prokázání jiných skutečností, které by však na posouzení věci nemohly mít vliv. Lze tak v tomto směru odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch