ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.86.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 86/2013-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 dovolání obviněného F. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. 3 To 308/2012, jako soudu, který rozhodoval o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 3 T 129/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. S. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 3 T 129/2008, bylo v trestní věci vedené na podkladě obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Ostravě sp. zn. 4 VZV 2/2008, pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., když trestní stíhání bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 3 T 129/2008, podle §231 odst. 1 tr. řádu a §223 odst. 1 tr. řádu a §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno, rozhodnuto podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za použití §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku rozhodnuto ve vztahu k obviněnému F. S. o uložení ochranného opatření o zabrání věcí specifikovaných ve výrokové části tohoto usnesení pod body 1-134, nalézající se ve skladě Policie České republiky ve V. a ve skladě H. , Z. –C. H. , neboť náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit.
Podle obžaloby měl obviněný v přesně nezjištěnou dobu od 1. 3. 2001 do 2. 12. 2002 včetně, v podnikatelském areálu obchodní společnosti METASPORT a.s., v Ostravě-Kunčicích, Lešetínská 47, pronajatého na základě uzavřené smlouvy ze dne 1. 3. 2001 o nájmu nebytových prostor, v prostorách objektu č. xx a objektu č. xx, jako podnikající fyzická osoba nezapsaná v obchodním rejstříku, bez příslušných povolení Ministerstva financí ČR Ministerstva zemědělství ČR, vyrobil nejméně 2.484 litrů čistého lihu – etanolu za použití destilačního, rektifikačního a filtračního zařízení, chemikálií – kyseliny sírové, amoniaku, stearinu, aktivního uhlí a filtračního materiálu buničiny, a to vyčištěním od přísad zimní nemrznoucí a letní směsi do ostřikovačů automobilu výrobku nazvaného CINOL, obsahujícího líh v koncentracích od 53 % až 92 %, jehož dodavatelem a výrobcem byla obchodní společnost MORAVIA-CHEM, s. r o., se sídlem ve Zlíně, Nad vývozem 3844, provozovna Slušovice, Hrobice 145, a tento vyrobený, nedenaturovaný a nezdaněný líh v uvedených objektech dále skladoval s úmyslem uvést tento líh do oběhu ve skleněných láhvích o obsahu 1 litr, označených samolepícími etiketami FINLANDIA VODKA a tímto jednáním porušil zákon č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních v tehdy platném znění, a to v ustanoveních §3 a §24 citovaného zákona a způsobil tak daňový únik na spotřební dani ke škodě českého státu, zastoupeného Finančním úřadem Ostrava III, ve výši nejméně 581.268,- Kč.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 3 To 308/2012, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Obviněný podal dne 4. 10. 2012 k soudu prvního stupně prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marie Ludvové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu. Obviněný prostřednictvím své obhájkyně podal dovolání již dne 1. 10. 2012, avšak nebylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem. Následně obviněný podal dovolání písemně, když je modifikoval v tom směru, že je zaměřil nikoli proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jako soudu stížnostního, ale proti rozhodnutí soudu okresního jako soudu prvního stupně.
Obviněný v dovolání namítá, že od počátku tvrdil, že žádný alkohol nevyráběl a v předmětných nebytových prostorách skladoval nemrznoucí směs do ostřikovačů CINOL. Uvádí, že tuto směs nakupoval a prodával. Plánoval sice vlastní výrobu nemrznoucí směsi, k zahájení výroby však nedošlo. Dále uvádí, že přestože za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona nebyl odsouzen a nebylo mu prokázáno spáchání uvedeného trestného činu, byly mu jako pachateli zabrány věci, které měly sloužit ke spáchání trestného činu, čímž byla porušena zásada presumpce neviny a právo vlastnit majetek, zákaz vyvlastnění podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o odebrané vzorky skladovaných kapalin, namítá, že neměl možnost se přesvědčit, zda vzorky byly skutečně odebrány z nádob při příslušné prohlídce jiných prostor. Tvrdí, že jemu ani jeho obhájkyni nebyla zároveň umožněna přítomnost při takové prohlídce. Poukazuje na rozpory mezi daty jednotlivých odběrů. V této souvislosti uvádí, že podle znaleckého posudku Ing. Ivanky Švejdové byly odběry vzorků zajištěných kapalin provedeny ve dnech 20. 12. a 22. 12. 2002 a pro účely daňového řízení byly vzorky odebrány Finančním úřadem Ostrava 3 ve dnech 2. až 9. 9. 2004. Soudu vytýká, že opomenul některé důkazy vyvracející tvrzení obžaloby o krácení daně, konkrétně dopis Finančního ředitelství Ostrava ze dne 22. 7. 2003, podle něhož zkoumaný vzorek kapaliny je denaturovaný líh, a úřední záznam PČR, II odboru SKPV z 4. 8. 2003, podle něhož výrobek CINOL byl vyroben z denaturovaného lihu, který nepodléhá spotřební dani. Dále vytýká, že nebyly brány v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch např. zmínka v znaleckém posudku o jiném možném použití zajištěných věcí a soud bez bližšího zdůvodnění zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Poukazuje na to, že soud rozhodující o jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 3 T 129/2008, o zabrání věci nesplnil svoji přezkumnou povinnost podle §254 tr. řádu, přičemž zároveň rozhodl bez „ústního jednání“, čímž porušil jeho právo na veřejné projednání věci.
Závěrem svého dovolání obviněný žádá, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 3 To 308/2012, a rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 3 T 129/2008, o zabrání věci, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu 1. stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru zákonné podmínky pro rozhodnutí o uložení ochranného opatření byly splněny. Konkrétně uvedl, že na obviněného byla podána dne 6. 8. 2008 obžaloba pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. a po provedeném hlavním líčení Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 3 T 129/2008, tak, že trestní stíhání obviněného podle §231 odst. 1 tr. řádu, §223 odst. 1 tr. řádu a §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil z důvodu promlčení. V návaznosti na to státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Ostravě podal Okresnímu soudu v Ostravě návrh na uložení ochranného opatření zabrání věci. Z toho je dle státního zástupce patrné, že okresní soud měl za to, že obviněný je pachatelem stíhaného trestného činu, avšak pro zákonnou překážku jej nebylo možno odsoudit. Uvedl, že námitka obviněného, že tímto postupem byla porušena presumpce neviny, nemůže obstát, neboť ochranné opatření samo o sobě není spojeno s vyslovením viny obviněného, toliko se závěrem, že se ve věci jedná o trestný čin a kdo by mohl být jeho pachatelem. Podle státního zástupce jde navíc o běžný zákonný postup, kdy objektivní okolnosti brání uložení trestu propadnutí věci ve standardním řízení, přičemž se však jedná o věci, které mají zákonem předvídatelnou spojitost s pácháním trestné činnosti a je proto na místě škodlivé důsledky spojené s vlastnictvím, či užíváním takových věcí ve veřejném zájmu eliminovat. V souvislosti s odkazem obviněného na čl. 11 Listiny základních práv a svobod konstatoval, že v projednávaném případě nejde o vyvlastnění, ale o realizaci ústavně předpokládaného vlastnického práva. Pokud jde o závěr soudu, že věci skutečně sloužily ke spáchání trestného činu, resp. byly k tomuto účelu určeny, provedl k tomu soud prvého stupně zcela podrobné dokazování a svůj závěr v tomto směru velmi pečlivě odůvodnil. Upozornil, že ve věci nelze hovořit o opomenutých důkazech, když o důkazních návrzích obhajoby soud rozhodl a toto svoje rozhodnutí rovněž dostatečně odůvodnil. Podle státního zástupce neobstojí námitka, že v daném případě bylo zasaženo do práva obviněného na veřejné projednání věci. Okresní soud v Ostravě o návrhu státního zástupce v souladu §239 tr. řádu rozhodoval ve veřejném zasedání, kterého se obviněný zúčastnil, přičemž ve věci rozhodoval usnesením. Pokud obviněný namítá, že o jeho „opravném prostředku“ nebylo rozhodnuto „při ústním jednání“, tj. patrně ve veřejném zasedání, lze dovodit, že obviněný nepřípadně směšuje institut stížnosti a institut odvolání. Krajský soud v Ostravě rozhodoval jako soud stížnostní v souladu s §§232 a 240 tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska ze strany Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné než navrhované rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. e) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření o zabrání věci a jiné majetkové hodnoty podle §101 tr. zákoníku, když namítá, že nebyl pachatelem trestného činu.
Předpokladem rozhodnutí o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, je zjištění, že v trestní věci jsou zajištěny věci, kterých bylo užito k spáchání trestného činu nebo které byly ke spáchání trestného činu určeny a zároveň nebylo možno ohledně takových věcí rozhodnout u uložení trestu propadnutí věci, neboť náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit. Větou „náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit“ [§101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] se rozumějí případy, kdy sice budou splněny všechny znaky konkrétního trestného činu včetně zavinění, avšak obviněného nebude možno stíhat či odsoudit pro jinou překážku. Pachatelem ve smyslu §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze rozumět jen osobu trestně odpovědnou, která je způsobilá být pachatelem trestného činu a kterou jako pachatele trestného činu nelze stíhat z jiných důvodů, než pro nedostatek trestní odpovědnosti.
Ve věci skutkově i právně analogické s projednávanou věcí, jejíž předmětem bylo posouzení ústavnosti a zákonnosti rozhodování o zabrání věci dle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku po té, co bylo vůči obviněnému zastaveno trestní řízní pro nepřípustnost z důvodu promlčení, Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 186/12, o odmítnutí ústavní stížnosti, vyslovil následující teze: „Z napadených rozhodnutí je zjevné, co vedlo obecné soudy k užití prostředku, který stěžovatel v ústavní stížnosti napadá, tedy k vydání ochranného opatření. Zejména stížnostní soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k potvrzujícímu rozhodnutí a jakými úvahami se řídil. V souladu se soudní judikaturou dostatečně zkoumal, zda byly naplněny podmínky ustanovení §70 odst. 1 tr. zákoníku, a byl si vědom i toho, že v této souvislosti se nemůže spokojit se skutkovými a právními závěry uvedenými v obžalobě, ale že sám musí řešit jako předběžnou otázku, zda byly jednáním stěžovatele naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, zda tento skutek, který je předmětem trestního stíhání a podkladem pro rozhodnutí o zabrání věci, je trestným činem i v době rozhodování o zabrání věci a zda zabíraná věc byla užita k jeho spáchání a patří stěžovateli, kterého nelze stíhat, neboť trestnost činu zanikla z důvodu promlčení. Pokud po důkladném přezkoumání celého spisového materiálu dospěl ke kladné odpovědi na tyto otázky, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout, a není tudíž v pravomoci Ústavního soudu, aby uvedené závěry přehodnocoval. Větou ‚náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit‘ uvedenou v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která byla na věc stěžovatele aplikována, se rozumějí takové případy, kdy sice budou splněny všechny znaky trestného činu, avšak obviněného nebude možno stíhat či odsoudit pro jinou překážku. Pachatelem ve smyslu tohoto ustanovení lze rozumět osobu trestně odpovědnou, která je způsobilá být pachatelem trestného činu a naplnila všechny jeho znaky a kterou jako pachatele trestného činu nelze stíhat z jiných důvodů než pro nedostatek trestní odpovědnosti. Mezi tyto důvody lze zcela jistě zařadit i případ stěžovatele, kdy trestnost jím spáchaného činu zanikla pro promlčení [srov. Šámal, Púry, Rizman, trestní zákon, komentář - díl I, 6. vydání 2004, ustanovení §73 odst. 1 písm. a), obsahově shodné s ustanovením §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a komentář k němu na str. 632 a 633]. Argument stěžovatele, uplatněný v ústavní stížnosti, že uvedenou větu nelze v jeho případě použít, neboť nebyl pravomocně odsouzen, proto akceptovat nelze. Nad rámec výše uvedeného, s ohledem na stěžovatelovu vyslovenou pochybnost o tom, zda žalovaný skutek je vůbec trestným činem, je vhodné připomenout jeho oprávnění (dané ustanovením §11 odst. 3 tr. ř.) prohlásit do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. V trestním stíhání by se pokračovalo a stěžovatel by v jeho rámci mohl uplatnit všechny své argumenty. Jedině tak by mohl případně docílit zproštění obžaloby a vrácení předmětné věci. Ač byl v tomto směru řádně poučen, uvedeného procesního prostředku nevyužil.“
Nad rámec uvedené právní argumentace Ústavního soudu, na níž Nejvyšší soud odkazuje, pak ke konkrétním skutkovým okolnostem posuzované věci dodává, že nepřisvědčil obviněnému, že nebyly splněny předpoklady pro zabrání věci. Vyplývá to ze spisového materiálu, zejména pak z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 3 To 308/2012, ze kterého se podává, že na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 3. 12. 2012 byly zajištěny věci uvedené v usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 3 T 129/2008, pod body 1-13 (spis Okresního soudu Ostravě sp. zn. 3 T 129/2008, č. l. 134-135), ze dne 4. 12. 2012 věci uvedené pod body 14-46, (č. l. 136-139, 145) a dále ze dne 5. 12. 2002 pod body 47-134 (č. l. 146-150), doložené mimo jiné i připojenou fotodokumentací (č. l. 151-164, 197-218) náležející obviněnému. Z provedeného dokazování vyplývá, že věci byly ve vlastnictví obviněného. I z obsahu z podaného dovolání vyplývá, že obviněný souhlasí s tím, že uvedené věci jsou jeho. Na základě vyhodnocení znaleckého posudku z oboru chemie, chemická odvětví různá, specializace chemie, ochrana přírody, životní prostředí – odpadové hospodářství (č. l. 448-626) Krajský soud v Ostravě dospěl opodstatněně ve svém usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 3 To 308/2012, k závěru, dle něhož je zřejmé, že zajištěné věci byly ke spáchání trestného činu užity a také určeny, tak jak má na mysli ustanovení §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Z předloženého spisového materiálu je taky zřejmé, že obviněný byl stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a pro tento trestný čin byla na obviněného podána dne 6. 8. 2008 státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě pod sp. zn. 4 VZV 2/2008 k Okresnímu soudu v Ostravě obžaloba. Po provedeném hlavním líčení Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 3 T 129/2008, tak, že trestní stíhání obviněného podle §231 odst. 1 tr. řádu, §223 odst. 1 tr. řádu a §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil z důvodu promlčení. Okresní soud měl za to, že ke skutku, pro které se trestní stíhání vede, skutečně došlo a tento skutek má znaky trestného činu. Pro uplynutí času nebylo možno vůči pachateli vyvozovat důsledky vyplývající z jeho trestní odpovědnosti. Okresní soud měl dále za to, že obviněný je pachatelem trestného činu, avšak pro zákonnou překážku jej nebylo možno odsoudit. Pokud obviněný v dovolání vznesl námitku, že tímto postupem byla porušena presumpce neviny, Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil a v této souvislosti opakovaně odkazuje na uvedené usnesení Ústavního soudu a jeho právní názor. S ohledem na projednávanou věc pak odkazuje na poučení obsažené v usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24 2. 2011, sp. zn. 3 T 129/2008, o zastavení řízení, v němž byl obviněný poučen o svém právu prohlásit do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, v důsledku čehož by bylo v trestním stíhání pokračováno. Uvedeného oprávnění však dovolatel nevyužil.
Pokud jde o námitku obviněného, že v jeho případě bylo porušeno právo vyplývající z Listiny základních práv a svobod o zákazu vyvlastnění, dopadá ona na samotnou ústavní konformitu ustanovení §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soulad uvedeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem, jak na to poukázal ve své judikatuře Ústavní soud (usnesení sp. zn. IV. ÚS 429/99), je dán s ohledem na ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud uvádí, že o důkazních návrzích obhajoby nalézací soud rozhodl a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Konečně, nelze přisvědčit ani námitce, že ve věci obviněného bylo zasaženo do práva obviněného na veřejné projednání věci. Ve shodě s argumentací předestřenou nejvyšším státním zástupcem Nejvyšší soud připomíná, že Okresní soud v Ostravě o návrhu státního zástupce v souladu §239 tr. řádu rozhodoval ve veřejném zasedání, kterého se obviněný zúčastnil, a pokud obviněný namítá, že o jeho „opravném prostředku“ nebylo rozhodnuto „při ústním jednání“, tj. patrně ve veřejném zasedání, směšuje institut stížnosti a institut odvolání (Krajský soud v Ostravě rozhodoval v předmětné věci jako soud stížnostní v souladu s §§232 a 240 tr. řádu).
Nejvyšší soud zjistil, že v projednávané věci všechny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za použití §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku byly splněny a námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného F. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman