ECLI:CZ:NS:2013:11.TVO.12.2013.1
sp. zn. 11 Tvo 12/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2013 stížnosti obviněných M. R. a L. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 6 To 23/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněných M. R. a L. R. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 11 T 3/2012, byli mimo jiné obvinění M. R. a L. R. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což jim byly podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců M. R. a pěti let L. R., přičemž pro výkon těchto trestů byli obvinění zařazeni do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podali obvinění a státní zástupce odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci.
Dne 25. 3. 2013 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením podle §72 odst. 1, 3 věta druhá, odst. 4 tr. ř., že se obvinění ponechávají ve vazbě, a podle §71a tr. ř., že se žádost obviněného M. R. o propuštění z vazby na svobodu zamítá.
Proti tomuto usnesení podali obvinění stížnosti. M. R. ve své stížnosti podané prostřednictvím obhájce uvedl, že soud rozhodoval po uplynutí lhůty dle §72 odst. 1, odst. 3 tr. ř. a dále, že byl obviněný poučen Vrchním soudem v Olomouci dle §73d tr. ř. o podmínkách vazebního zasedání a výslovně uvedl, že nežádá provedení vazebního zasedání. Soud proto rozhodoval v nepřítomnosti obviněného. Obviněný namítá to, že o výše uvedeném nebyl informován jeho obhájce, a přestože souhlasil s jednáním za své nepřítomnosti, předpokládal, že se jednání bude účastnit jeho advokát a bude uplatňovat práva obviněného, jak má stanoveno §41 tr. ř. Obviněný se proto domnívá, že nepřítomností obhájce u jednání o ponechání ve vazbě byl zkrácen na svých právech, a proto napadené rozhodnutí považuje za nezákonné. V závěru své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a rozhodl o propuštění obviněného z vazby na svobodu. Nad rámec uvedeného pak ve vlastnoručně sepsané stížnosti obviněný doplnil, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 11 T 3/2012-2804, nabylo podle jeho názoru právní moci vyhlášením, on ani jeho právní zástupce nepodali stížnost, tedy lhůta pro rozhodování o jeho vazbě uplynula dne 20. 3. 2013.
L. R. ve své stížnosti neuvedl žádné důvody, na základě kterých tuto stížnost podává, ani návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle §72 odst. 1, 3 věta druhá, odst. 4 tr. ř. o ponechání obviněných ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. v případě M. R. a v §67 písm. a) v případě L. R. a podle §71a tr. ř. zamítl žádost obviněného M. R. o propuštění z vazby. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že od doby posledního rozhodnutí, kterým byly přezkoumávány důvody vazby, nedošlo ohledně jejich existence k podstatné změně okolností. V případě důvodů vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. ř. vrchní soud poukázal na nepravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně, z něhož vyplývá, že obviněným byly uloženy citelné nepodmíněné tresty odnětí svobody, a dále na odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných, kterým je brojeno proti zprošťujícím výrokům tohoto rozsudku, v důsledku čehož jsou obvinění ohroženi i nadále vysokým trestem (v této souvislosti vrchní soudu odkázal na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 566/03). Dále zdůraznil, že trestné činnosti se dopouštělo vícero osob, nelze vyloučit, že na svobodě mohly zůstat další osoby, které by v případě propuštění obviněných z vazby těmto mohly různým způsobem v protiprávní činnosti pomáhat. Rovněž je třeba podle vrchního soudu upozornit na mezinárodní prvek jejich trestné činnosti, rodinné zázemí obviněných v Irsku, směřování trestné činnosti k území bývalé Jugoslávie. Obvinění se často pohybovali mimo území České republiky, kde se mohou nacházet i osoby, které by jim mohly poskytnout součinnost nebo kam by mohly být vyvedeny finanční prostředky získané trestnou činností. V případě hodnocení osob jednotlivých obviněných vrchní soud konstatoval, že jsou bez stálého pracovního zařazení, tedy bez pravidelného příjmu, a dle jejich údajů i bez dalšího výraznějšího movitého či nemovitého majetku.
V případě obviněného M. R. pak vrchní soud poukázal na jeho další trestní stíhání pro stejnorodou trestnou činnost u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 29/2011 a jeho trestní minulost, neboť byl celkem šestkrát soudně trestán, přičemž ve čtyřech případech se jednalo o trestný čin podvodu či pojistného podvodu. Uložené peněžité tresty jsou zaplaceny, v případě uložených trestů odnětí svobody nespojených s přímým výkonem trestu došlo k osvědčení. Z toho vrchní soud vyvodil, že i přes finanční postihy či pohrůžky trestem odnětí svobody obviněný opakovaně páchá stejnorodou trestnou činnost, a proto nad rámec důvodů vazby útěkové jsou u něj dány i důvody vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. ř.
Vrchní soud v Olomouci se pak zabýval i délkou vazby u jednotlivých obviněných a konstatoval, že nepřesáhla zákonné limity, vyplývající z ustanovení §72a odst. 1, odst. 2 tr. ř. a dosavadní výsledky dokazování nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, podána obžaloba a pro který byli obvinění nepravomocně odsouzeni, byl spáchán, má všechny znaky konkrétního trestného činu a jsou zde zřejmé důvody k podezření, že jej spáchali obvinění. Trestní stíhání nebylo možno z objektivních důvodů skončit v rámci zákonné lhůty meritorním rozhodnutím. Vrchní soud také neshledal podmínky, na jejichž základě by bylo možno nahradit vazbu jiným procesním opatřením.
Těmto závěrům nelze nic vytknout, ostatně ani sami obvinění nevznáší proti nim žádné námitky. Obvinění byli nepravomocně uznáni vinnými spácháním zvlášť závažného zločinu a podle Nejvyššího soudu již samotná skutečnost, že se řízení nachází ve fázi odvolací, nasvědčuje tomu, že zde důvodné podezření z jeho spáchání je. Důvodné podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu v souvislosti s rozhodováním o vazbě logicky neznamená, že jeho spáchání musí být obviněným nepochybně prokázáno. V daném stadiu trestního řízení však již byla shromážděna celá řada důkazů, které spáchání trestné činnosti nasvědčují.
Vrchní soud také správně odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Obviněným přitom takové tresty stále hrozí a to na základě odvolání státního zástupce. To však není jediný důvod pro závěr o naplnění důvodů tzv. útěkové vazby, neméně závažné jsou i další důvody uvedené vrchním soudem, jejichž naplnění vyplývá z trestního spisu. Četnost páchání trestné činnosti obviněným M. R. svědčí rovněž pro závěr o naplnění důvodů vazby podle §67 písm. c) tr. ř., jak správně uzavřel vrchní soud.
K námitkám obviněného M. R. je dále třeba uvést, že vrchní soud nerozhodoval po uplynutí lhůty podle §72 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby příslušný tento nadřízený soud; při předložení spisu jej soud, proti jehož rozhodnutí byl podán opravný prostředek, vyrozumí o konci této lhůty.
Předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 11 T 3/2012-2804, nabylo právní moci vůči obviněnému L. R. dne 1. 1. 2013 a vůči obviněnému M. R. (a dalším obviněným) dne 4. 1. 2013. Uvedená lhůta pro rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci tak nemohla uplynout dříve než 1. 4. 2013. Obviněný M. R. se mylně domnívá, že usnesení Krajského soudu v Brně nabylo právní moci vyhlášením. Pro úplnost je třeba dodat, že práva stížnosti proti němu se vzdal pouze státní zástupce.
Ke druhé námitce obviněného M. R. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný byl vrchním soudem jasně a srozumitelně písemně poučen o právní úpravě §73d tr. ř., toto poučení je založeno na č. l. 2961 spisu podepsané obviněným, je zakroužkována možnost „nežádám provedení vazebního zasedání“ a naopak přeškrtnuta možnost „požaduji provedení vazebního zasedání“. Z textu je patrné, že se obviněný v žádném případě nemohl domnívat, že vazební zasedání se bude konat a zúčastní se ho jeho advokát. Konání vazebního zasedání je právem obviněného a jeho smyslem je, aby se obviněný mohl osobně vyjádřit. Podle §73d odst. 3 věta druhá písm. a) tr. ř. se vazební zasedání nekoná přesto, že o jeho konání obviněný požádal, jestliže se jej následně odmítl zúčastnit. Proto není ani možné, aby se vazební zasedání konalo pouze pro účast obhájce obviněného a bezpředmětná je tak i námitka, že o tom nebyl obhájce obviněného informován.
Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci i s jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohly se stížnosti obviněných M. R. a L. R. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch