ECLI:CZ:NS:2013:11.TVO.18.2013.1
sp. zn. 11 Tvo 18/2013 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2013 stížnost poškozených podanou jejich zmocněnkyní JUDr. Blankou Bláhovou v neprospěch obviněného S. W. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 12 To 1/2012-3864, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2013, č. j. 12 To 1/2012-3871, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
V trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 77/2007 bylo výše označeným usnesením Vrchního soudu v Praze podle §257 odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 (uveřejněna pod č. 1/2013 Sb.), zastaveno trestní stíhání obviněného S. W. G. pro v usnesení blíže popsaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Vrchní soud v Praze v poučení připustil stížnost proti tomuto usnesení.
Toto usnesení napadli poškození prostřednictvím zmocněnkyně JUDr. Blanky Bláhové stížností.
Nejvyšší soud zjistil, že stížnost není přípustná.
Podle §141 odst. 2 tr. ř. lze stížností napadnout usnesení soudu a státního zástupce jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Tyto podmínky přitom musejí být splněny kumulativně. S argumentací státního zástupce se podle názoru Nejvyššího soudu nelze ztotožnit. Trestní řád výslovně neupravuje přípustnost stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §257 odst. 2 tr. ř. (viz text ustanovení §257 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002) a nejedná se přitom ani o rozhodnutí v prvním stupni, jak se domnívá státní zástupce. Faktem je, že zde odvolací soud rozhoduje na základě skutečností, které jsou z hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně nové, neboť nastaly až po něm. Nejedná se však o žádnou výjimečnou situaci, neboť v trestním řízení soud rozhodující o řádném opravném prostředku (stížnosti nebo o odvolání) obecně přihlíží k novým skutečnostem a důkazům (srov. §249 odst. 3 tr. ř.). Posuzuje napadené rozhodnutí ex nunc, tedy podle skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Např. musí přihlédnout ke změně trestního zákona, ke které došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitom může o věci sám rozhodnout v souladu s novou právní úpravou a není sporu o tom, že toto jeho, z tohoto pohledu, „nové“ rozhodnutí nelze již napadnout dalším řádným opravným prostředkem. Situace, kdy byla po rozhodnutí soudu prvního stupně vyhlášena amnestie s aboličním ustanovením, které dopadá na posuzovanou věc, a odvolací soud ji aplikuje, nikterak nevybočuje z běžného postupu soudů rozhodujících ve věci v druhém stupni. Případnou chybu odvolacího soudu založenou na nesprávné aplikaci nových skutečností, resp. právních předpisů, by bylo možno napravit jen v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 Tvo 2/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 11 Tvo 4/2013).
V posuzovaném případě se nejedná ani o situaci, kdy je usnesení vydáno ohledně otázky svou povahou oddělitelné od věci meritorně projednávané ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaného pod č. 79/1998 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle něhož „V trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.“ K tomu srov. též další nálezy Ústavního soudu, např. ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 162/98 (publikován pod č. 129/1999 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu), ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 537/01 (publikován pod č. 25/2002 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).
V posuzovaném případě ovšem Vrchní soud v Praze rozhodl právě v řízení o samotném meritu věci, tedy o zastavení trestního stíhání. Jako odvolací soud učinil rozhodnutí ve věci samé, tj. o vlastním předmětu trestního řízení, a nejde tak o „nikoli meritorní rozhodnutí“ ve smyslu výše uvedených nálezů Ústavního soudu. Není proto namístě konstruovat možnost podání dalšího řádného opravného prostředku, jako je tomu v případě Ústavním soudem zmíněných oddělitelných řízení (např. o vazbě, o vyloučení soudců).
Na závěru o nepřípustnosti stížnosti nic nemění ani skutečnost, že Vrchní soud v Praze v poučení chybně uvedl, že proti tomuto usnesení je stížnost přípustná.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, aniž se mohl zabývat stížnostními námitkami poškozených.
Navíc je třeba připomenout, že poškozeným ani nenáleží právo stížnosti proti usnesení soudu, jímž bylo zastaveno trestní stíhání (srov. ust. §188 odst. 3, §223 odst. 4 tr. ř.), a proto byla jejich stížnost podaná osobu neoprávněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík