Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.04.2002, sp. zn. IV. ÚS 537/01 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 45/26 SbNU 17 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.537.01

sp. zn. IV. ÚS 537/01 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I.Ústavní stížnosti se částečně vyhovuje a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001, se zrušuje. II.V rozsahu směřujícím proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001, kterým byla zamítnuta jeho stížnost směřující do (návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti taktéž napadeného) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, jímž označený soud podle §72 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále jen "tr. ř."], zamítl jeho žádost o propuštění z vazby, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario nepřijal nabídky písemných záruk za další chování stěžovatele podané tam blíže označenými osobami, jakož konečně podle §73a odst. 1 tr. ř. a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky ve výši 2,000.000,- Kč učiněné jeho manželkou. V ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel své přesvědčení, že napadenými rozhodnutími byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. prvá, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 al. prvá Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, bylo vydáno v rámci odvolacího řízení v trestní věci stěžovatele vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 13/2000. V poučení tohoto rozhodnutí vrchní soud uvedl, že proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný. I za tohoto procesního stavu podal stěžovatel proti citovanému rozhodnutí stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší soud ČR již zmíněným usnesením ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001, které se nezabývalo meritem věci; opravný prostředek jím byl zamítnut z procesních důvodů. Nejvyšší soud nezpochybnil, že by napadené rozhodnutí o zamítnutí žádosti obžalovaného nebylo rozhodnutím o vazbě ve smyslu §68 tr. ř., proti němuž je obecně stížnost dle §74 odst. 1 tr. ř. přípustná. Poukázal však současně na to, že podle §141 odst. 2 tr. ř. platí tato zásada jen tehdy, jestliže jde o usnesení, jímž soud rozhodl v prvním stupni. V posuzovaném případě Vrchní soud v Olomouci nerozhodl o žádosti stěžovatele jako soud prvního stupně, ale jako odvolací soud, tedy jako soud stupně druhého v instančním slova smyslu, neboť (jak dodal) nejen rozhodnutí ve věci samé, ale i veškerá rozhodnutí s rozhodnutím o odvolání související, tj. i rozhodnutí o žádosti obviněného (stěžovatele) o propuštění z vazby, činí jako soud druhého stupně. Výkladem z opaku ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. je proto třeba dovodit, že proti takovému usnesení soudu, které činí jako soud druhého stupně, stížnost přípustná není. Pro správnost tohoto názoru svědčí dle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR i argument a maiori ad minus, neboť pokud proti rozhodnutí odvolacího soudu učiněnému ve věci samé není přípustný řádný opravný prostředek, nemůže být tím spíše přípustný ani proti rozhodnutí, jímž je v tom samém odvolacím řízení řešena pouze otázka s touto hlavní věcí související, ale nedosahující jejího významu, kterýžto názor je konečně v souladu i s principem dvouinstančnosti soudního řízení. Pro úplnost dále uvedl, že v mnoha případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému v intencích těchto úvah neshledává stížnost přípustnou, a to zejména s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu. Nic takového však v souzené věci neučinil a rozhodnutí vrchního soudu věcně nepřezkoumal, z čehož lze dovodit, že dotčení na stěžovatelových právech z citovaného ustanovení plynoucích neshledal. Závěrem konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné; k čemuž dodal, že obviněný může toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle §72 odst. 2 tr. ř. (pozn. ÚS: po novele tr. ř. provedené zákonem č. 265/2001, s účinností od 1. 1. 2002, podle §72 odst. 3 tr. ř.) s tím, že pokud ji podá v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná. Stěžovatel v podstatě s poukazem na vpředu již označená základní práva ve spojení s ustanovením §141 odst. 2 tr. ř. namítá, že Nejvyšší soud ČR byl povinen jeho stížnost směřující do citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci projednat, neboť je v rozporu se základními právy, aby se o vazbě rozhodovalo v jednoinstančním řízení. Slova "jestliže rozhodují (míněno soudy) v prvním stupni" uvedené v §141 odst. 2 tr. ř. nelze dle jeho názoru interpretovat tak, že rozhoduje-li soud o vině i trestu ve druhém stupni, je vždy jeho rozhodnutí v jiné otázce též rozhodnutím ve druhém stupni. Rozhoduje-li k žádosti obžalovaného odvolací soud o vazbě a nejedná-li se o přezkoumávání rozhodnutí soudu první instance, má za to, že jedná v této věci jako orgán prvního stupně. Rozhodnutí vrchního soudu by pak mělo být dle názoru stěžovatele zrušeno v důsledku případného zrušení na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pročež v ústavní stížnosti předestřel meritorní výhrady směřující i vůči tomuto rozhodnutí. Stěžovatel dále předkládá výhrady proti argumentaci Nejvyššího soudu ČR, který v napadeném rozhodnutí uvádí, že obžalovaný může své právo žádat o propuštění z vazby vykonávat opakovaně a tím lze zajistit případnou nápravu nesprávného rozhodnutí. V tomto směru stěžovatel zdůrazňuje, že je třeba vidět, že opakovaná žádost má být podávána tehdy, došlo-li ke změnám v okolnostech rozhodných pro setrvání obžalovaného ve vazbě. Jestliže k takovým změnám nedojde, není nejmenšího důvodu, aby soud, který žádost zamítl, takové žádosti podruhé vyhověl. Zaujme-li soud nesprávný právní názor nebo vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, pak nelze dle přesvědčení stěžovatele docílit nápravy podáním opakované žádosti, z čehož je zřejmé, že tímto způsobem nemá obžalovaný možnost dosáhnout před obecnými soudy nápravy. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Vrchní soud v Olomouci, jakož i vedlejší účastníky, Nejvyšší státní zastupitelství v Brně a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR prostřednictvím předsedy senátu 4 Tvo odkázal na rozhodovací důvody v napadeném usnesení uvedené a současně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl. Vrchní soud v Olomouci se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil tak, že považuje "subjektivní stesky stěžovatele na zkrácení v právu na spravedlivý proces za nedůvodné" a stavící Ústavní soud do role přezkumné soudní instance, která mu nepřísluší; proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost. Nadto (není zřejmo, z jakých důvodů ve vztahu k souzené věci) dodal, že usnesením tohoto soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, bylo odvolání stěžovatele ve věci samé proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 35 T 13/2000, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření zdůraznilo, že registruje již delší dobu rozdílnou praxi jednotlivých senátů Nejvyššího soudu ČR při řešení dané problematiky, na jejíž závažnost a nutnost sjednocení rozhodovací praxe byl upozorněn, bylo navrženo vydání výkladového stanoviska, avšak právě vzhledem k rozdílnosti názorů členů trestního kolegia, dosud k tomuto nedošlo. Ústavní stížností napadené rozhodnutí podle názoru vedlejšího účastníka vychází ze zcela nesprávného výkladu ustanovení §141 odst. 2 věty druhé tr. ř. Je-li totiž rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu v souladu s dosud jednoznačně uplatňovanou praxí pokládáno za rozhodnutí o vazbě, je zřejmé, že zákon ve smyslu ustanovení §74 odst. 1 tr. ř. výslovně možnost podání stížnosti proti takovému rozhodnutí připouští. Pokud tedy obviněný podá žádost o propuštění z vazby na svobodu, a to v kterémkoliv stadiu trestního řízení, jde ze strany soudu jednoznačně o rozhodnutí v prvním stupni. S logickým a systematickým výkladem je potom v příkrém rozporu závěr, že jde o rozhodování v druhém stupni. Nejenže je tím porušen princip dvouinstančnosti soudního rozhodování, ale současně se vytváří stav, kdy v rozhodování týkajícím se omezení osobní svobody, je obviněnému možnost podání opravného prostředku odepřena, zatímco v jiných, méně závažných, případech nikoliv. Rovněž připomenul, že řízení o vazbě jako součásti trestního procesu je řízením odděleným od řízení o meritu věci, přičemž obviněný nemůže být znevýhodněn jednoinstančním řízením jen proto, že žádost o propuštění z vazby podal v době, kdy projednání merita věci se nachází "ve II. stupni trestního řízení". Nejvyšší státní zastupitelství v Brně konečně zastává názor, podle kterého úprava čl. 5 odst. 4 Úmluvy obstojí zcela samostatně vedle obecného ustanovení §141 odst. 2 tr. ř., neboť se týká nejen zatčení nebo zadržení, ale jakéhokoliv omezení osobní svobody a s výše zmíněným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí. Vedlejší účastník své vyjádření uzavřel konstatováním, že by bylo v rozporu s ústavním požadavkem, aby rozhodnutí nižšího soudu bylo přezkoumáno soudem vyšším a v příkrém rozporu se základním právem na soudní ochranu a na spravedlivý proces odejmutí obviněnému práva na dvojinstanční řízení při rozhodování o jeho osobní svobodě. V této souvislosti též poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 86/98 a sp. zn. III. ÚS 162/98 týkající se problematiky interpretace ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. a s ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001, zrušil. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci přípisem ze dne 7. 12. 2001 sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění vedlejšího účastníka řízení se k ústavní stížnosti, kterou vzalo na vědomí, vyjádřit. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, podanými vyjádřeními, jakož i dalšími listinnými materiály, dospěl k závěru, že se jedná o návrh opodstatněný. V prvé řadě je třeba uvést, že Ústavní soud v dané věci nesdílí názor vrchního soudu, konstatujícího ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, že tato v podstatě staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, neboť ústavní stížnost, napadající především postup Nejvyššího soudu ČR, obsahuje ústavněprávní argumentaci, kterou je Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, se povinen zabývat. Co se pak výkladu §141 odst. 2 tr. ř. týče, je třeba připomenout, že Ústavní soud není bez dalšího oprávněn zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. Je nesporně na soudech obecných, aby prováděly výklad těchto zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva přísluší výhradně jim, v konečné fázi právě Nejvyššímu soudu ČR (§28 a násl. zákona č. 335/1991, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 4. 2002 §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Současně však nelze pominout, že v souvislosti s aplikací ústavních práv se Ústavní soud interpretaci práva jednoduchého pod aspektem ochrany ústavnosti zcela vyhnout nemůže, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. V naznačeném směru opakovaně ve své judikatuře vyjádřil stanovisko, že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. III. ÚS 150/99, sp. zn. III. ÚS 545/99, sp. zn. III. ÚS 269/99; in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15 - nález č. 98; sv. 17 - nálezy č. 9, 18, 33). V souzené věci Ústavní soud pochybení při interpretaci dotčené kogentní normy ze strany Nejvyššího soudu ČR shledal, a to ze shodných důvodů, které již vyslovil nejen v nálezech, na které poukázalo ve svém vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, nýbrž i v řadě dalších, na které stačí pro stručnost odkázat (nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 161/98, sp. zn. III. ÚS 164/98, sp. zn. III. ÚS 505/98; in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12 - nálezy č. 107 a 111, sv. 15 - nález č. 99). Současně je nutno opětovně zdůraznit, jak již bylo učiněno v citovaných nálezech v relaci k problematice výkladu ustanovení §141 odst. 2 al. druhá tr. ř., dle něhož "usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni", že v trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit. Takové usnesení je rozhodnutím o samostatném (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, ve kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem ČR. Jestliže totiž zákon stanoví, že přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§141 odst. 2 tr. ř.), nelze zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud, ve své praxi, činí obecné soudy. Zákonný text sám o sobě zřetelně připouští výklad širší, resp. jiný, čemuž především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření (rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení Ústavního soudu - dlužno rozumět nikoli procesně příslušný soud prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud, který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". V těchto nálezech, jakož i celé řadě dalších, Ústavní soud dále zdůraznil, že k základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží také ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces. Proto také tam, kde zákon, ať již z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný. Tyto závěry dopadají v plném rozsahu i na nyní projednávaný případ. Ústavní předpisy, jejichž neopomenutelnou a elementární součástí jsou ustanovení zakotvující základní lidská práva a svobody, jsou "ohniskem" vyzařujícím do celého právního řádu, z čehož plyne požadavek, aby právní předpisy "jednoduchého práva" byly právě jimi poměřovány, a pod jejich aspektem také vykládány. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však tomuto požadavku nedostálo, neboť ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. bylo v něm interpretováno restriktivním způsobem, když uvedený soud dovodil nepřípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o propuštění z vazby za procesního stavu, kdy o této žádosti rozhodoval vrchní soud v rámci probíhajícího řízení o odvolání ve věci samé, a když rozhodnutí o vazbě považoval toliko za rozhodnutí s rozhodnutím o odvolání související, jehož relativně samostatný skutkový základ není pro interpretaci zmíněného ustanovení právně rozhodný, aniž by přihlédl k dikci §74 odst. 1 tr. ř., připouštějícího proti rozhodnutí o vazbě stížnost bez výjimky (po novele tr. ř. provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, proti rozhodnutí o vazbě dle §68, §69, §71 odst. 2 až 5, §72, §73 a §73a tr. ř.). Nadto tímto výkladem založil v naznačeném směru v konečném důsledku bez ústavně akceptovatelných důvodů nerovnost mezi skupinou vazebně stíhaných osob, podávajících žádost o propuštění z vazby v době, kdy se meritorní řízení o vině a trestu nachází ve stadiu řízení odvolacího, jíž právo na opravný prostředek směřující do tohoto rozhodnutí odpírá a skupinou osob, kterým tato "výhoda", resp. odpovídající nárok (na řádný přezkum rozhodnutí k žádosti o propuštění z vazby) vzhledem k tomu, že se rozhodování o vině a trestu nachází v procesním stadiu před soudem nalézacím, bez jakýchkoliv pochybností svědčí. Takové rozlišování práv osob nacházejících se ve vazbě nejen postrádá rozumný smysl, ale je i v rozporu s požadavkem, aby orgány činné v trestním řízení projednávaly trestní věci s plným šetřením občanských práv zaručených ústavou [§2 odst. 4 al. prvá tr. ř. (po novele tr. ř. provedené zákonem č. 265/2001 Sb. "s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána")], mezi něž právo na osobní svobodu nepochybně náleží. Ústavní soud tak uzavírá, že požadavek dvouinstančnosti ve vztahu k rozhodování o vazbě (§74 odst. 1 tr. ř.) je nutno respektovat bez ohledu na procesní postavení soudu coby orgánu rozhodujícího o řádném opravném prostředku ve věci samé (o vině a trestu), neboť zákonem prolomený postulát nezasahování do osobní svobody rozhodováním o vazbě je nutno vykládat vždy tak, aby byla maximálním způsobem chráněna podstata tohoto základního práva (čl. 8 Listiny), čehož reflexí je nezbytnost kategorického respektování právem stanoveného postupu předpokládaného těmi kterými ustanoveními procesních předpisů, v daném případě trestního řádu. S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i pro porušení čl. 90 al. prvá Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, ústavní stížnosti částečně vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 103/2001, zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, Ústavní soud ústavní stížnost zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), o to s ohledem na princip ochrany ústavnosti ve spojení s principem subsidiarity, in concreto minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Zamítl-li Nejvyšší soud ČR citovaným rozhodnutím usnesení vrchního soudu z důvodů čistě procesních, aniž by se věcně zabýval stěžovatelem uplatněnými výhradami, otevírá se stěžovateli zrušením tohoto rozhodnutí možnost přezkoumání vlastních meritorních námitek v rámci soustavy obecných soudů a ingerence Ústavního soudu by za tohoto stavu věci uvedeným zásadám neodpovídala, neboť je zřejmé, že stěžovatelovy námitky budou podrobeny obvyklému a zákonu odpovídajícímu přezkumu v řízení před obecnými soudy, když pro odmítnutí opravného prostředku ve vztahu k nim se jimi nezabýval ani Nejvyšší soud ČR a derogačním nálezem Ústavního soudu byla otevřena pro stěžovatele možnost je uplatnit v následném řízení před tímto soudem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2002